Díl celkem o ničem, ale občas jsou třeba i takové díly :)  Na obrázku, jak si představuju ta světýlka kolem postele - přesně takhle, ale asi větší postel, protože jinak by se tam JungKook s Natashou asi oba nevlezli :D. Co byste řekli na character ask, chtěli byste se zeptat na něco hlavních hrdinů? Mohlo by to být zajímavé. Pište, co si myslíte ;). 

PS.: přečtěte si ff, kterou překládám - Dark. První díl je úvodní, ale pak to bude super.

Usnula jsem velmi pozdě. Podle klidného dechu jsem poznala, že on už dávno spí. Přes něj jsem ani neviděla, kolik bylo hodin. Možná dvě? Co já vím.

Naštěstí jsem se pak už nevzbudila a spala až do rána. To mě probudil nějaký hluk z povzdálí a taky hrozné teplo. Měla jsem pocit, že se mé tělo vaří. Po jedné straně to bylo příjemné, ještě jsem se snad nevzbudila, aby mi bylo teplo.

Promrvila jsem se a člověk vedle mě taky. Otevřela jsem oči a uviděla černý kovový rám postel obmotaný žárovkami. Ještě pořád jsem měla zamlžené oči a byla unavená, rozhodně jsem nechtěla vstávat.

To vedro pod peřinou bylo ale vážně neúnosné. Opatrně jsem odstranila ruce kolem mého pasu a vystrčila jednu nohu z pod peřiny, abych se ochladila.

„Natasho." Ozvalo se za mými zády. Asi jsem ho svým pohybem vzbudila.

„Hm." Zamručela jsem jenom.

„Už bude půl jedenácté." Zachraptěl ospale, když jsem ho na chvíli přestala cítit za sebou.

„Když mě se tak nechce." Otočila jsem se na záda a zívla. Promnula jsem si oči, ale znovu jsem je stejně neotevřela, takže to bylo zcela zbytečné.

„Vstávej," zašeptal a hned na to svýma rukama podebral mé tělo a vzal si ho do náruče. Hlavu jsem si položila na jeho zvedající se hrudník. Sama jsem si přes něj přehodila ruce a pohodlně se uvelebila.

„No ták." Hladil mě ve vlasech. Tohle se mi líbilo. Sice se mi zaboha nechtělo vstát, ale bylo to hodně příjemné probouzení.

„Vždyť už nespím." Donutila jsem se otevřít oči a s největším sebezapřením se pozdvihnout na rukou, abych na něj shora mohla pohlédnout.

„Dobré ráno." Pozdravil mě s přivřenými víčky.

„Dobré." Pozdvihla jsem koutky v úsměvu a narovnala se, abych se mohla posadit. Bylo už vážně pozdě, jenže já usnula tak pozdě, že bych teď nejradši prospala celý den.

„Jak se ti spalo?" zavrtěl se, a pak se zády opřel o kovové čelo postele.

„Upřímně?" otočila jsem se k němu a prohrábla si rozcuchané vlasy. Včera, když jsem tady jela, jsem si je dala do drdolu, ale gumička mi musela v noci spadnout, protože teď jsem je měla všude.

„Moc dobře ne. Nemohla jsem usnout, a pak taky, za celou noc jsme se ani nepohnuli a jsem rozlámaná." Na to se zatvářil lítostivě.

„Ale nevadí, příště mě zkus tak netisknout." Uchichtla jsem se a on zčervenal.

„Tak tu zůstaň i dnes a budeme to trénovat." Vycenil zuby v úsměvu.

„Dnes budu určitě spát doma." Poplácala jsem ho po tváři a vylezla z postele. Ignorovala jsem jeho nabručený pohled a zamířila rovnou do koupelny, jejíž dveře byly trošku pootevřené. Umyla jsem si alespoň tvář a vypláchla ústa. Byla jsem nervózní, že si nemůžu umýt zuby, ale udělám to hned, jak přijdu domů. Rozhodla jsem se nechat si tričko, co mi dal a navlékla se do kalhot, ve kterých jsem přišla. Jakmile se umyl, vydali jsme se dolů do kuchyně.

„Já myslel, že už jste mrtví." Okomentoval to Namjoon s plnou pusou.

„Nechtělo se mi vstávat." Přiznala jsem bez mučení a zasedla na volnou židli. Seděl tu jen J-Hope s Namjoonen a my dva. JungKook se hned začal vyptávat, kde jsou ostatní.

„Jimin a Taehyung jeli do města. Suga se asi ještě válí v posteli a Jin by tu měl za chvíli být." Poslouchala jsem jen na půl. J-Hope na mě kývnul, ať si vezmu bulku a namažu ji, čím chci. Vybrala jsem si nějaký čokoládový krém. Vím, že je to podobné jako nutella u mě doma, alespoň to tak chutná.

„Slyšel jsem, že tady bude mít někdo narozeniny." Uchichtl se přicházející Jin a já se zakuckala.

„Ty budeš mít narozeniny? Proč nic nevíme?" J-Hope se zatvářil vyčítavě, ukusujíc suchou bulku. Pravda je, že jsem ani nevěděla, jestli se to tady slaví nebo ne. Moje máma mi to připomíná přes skype neustále. Strašně chce, abych přijela. Alespoň na pár dní. Na Vánoce to nešlo, ale za dva týdny pojede skupina tour a já bych mohla mít alespoň chvíli volno.

„Nevím, já přemýšlela, jak to vyřešit." Odvětila jsem.

„A co chceš řešit?" nechápal Namjoon.

„Moje máma chce, abych přijela na chvíli domů, než pojedete tour, bude tu chvíle času. Stýská se jí po mně." Smutně jsem se pousmála. A mně se stýskalo. Hrozně moc. Chyběly mi pravé americké koblihy s kávou, anglické nápisy, lidé hovořící mou řečí a hlavně teplá náruč mé mámy. Moje postel a náš rodinný dům s velkou zahradou. A taky koně, kteří se pasou za ní na louce. Koně jsou pana Parkera, který má farmu, někdy mě nechává, abych se na nich svezla.

Při všech tě vzpomínkách se mi nahrnuly slzy do očí. Je to už taková doba. Vystřízlivěla jsem při něčím doteku na mém kolenu.

„Pan Kwan určitě nebude proti, abys jela." Usmál se JungKook něžně. Zatlačila jsem slzy zpět a přikývla.

„Co bys chtěla za dárek?" zeptal se Jin, sedajíc si, a taky si nandávajíc bulky na talířek.

„Nechci žádné dárky, to je zbytečné." Zavrtěla jsem hlavou.

„My už něco vymyslíme, když ty odmítáš spolupracovat." Zatvářil se ďábelsky Namjoon.

**

I přes JungKookovo naléhání jsem před obědem odešla domů. Teda, Jin mě odvezl, jak slíbil. Po cestě jsme poslouchali hudbu, co hrála na jedné stanici.

„Jé." Začala jsem to bez ostychu zesilovat.

„Tobě se líbí?" zeptal se překvapeně Jin, mezitím co já broukala to jediné, co z té písničky znám je Call me baby.

„Slyšela jsem pár písniček, ale tuhle skupinu jsem si oblíbila." Nepopírám, že práce ve firmě, která produkuje nové talenty, ve mně nevzbudila zvědavost, abych se nepodívala i na jiné skupiny. Nejvíce mě zaujali ale Exo. Byli tady vážně fenoménem. Nebyla jsem sice ta šílená fanynka, ale vidět je na živo, tak se to ve mně nejspíš probudí.

„Vážně? A znáš jejich jména, když je jich tam tolik?" popíchnul mě.

„Znám jich jen pár." Připustila jsem.

„Ale můj oblíbený člen je Chen, protože má skvělé vokály." Dodala jsem.

„Dobrý výběr, jeho zpěv je vážně dobrý, to musím uznat. A myslí si to nemálo umělců a kritiků tady v Koreji." Usmál se a zahnul do známé ulice.

„Sice tvoří skupinu jako celek, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby nazpíval více písniček. Best Luck jsem si dokonce stála do telefonu." Uchichtla jsem se. Na to už nic neodpověděl a zastavil u krajnice.

„Děkuji za odvoz, uvidíme se nejspíš v práci." Rozloučila jsem se.

„Nemáš za co, slíbil jsem to. Zatím ahoj, Natasho." Ještě mi zamával a já mířila do svého panelového domu. Docela rychle jsem tomu začala říkat Můj.

Odemkla jsem dveře a vyzula si boty. Jestli tu Cho Hee někde je, tak byla ticho jak pěna, nebo zalezená v kanceláři. Ta práce ji jednou zničí.

Došla jsem do svého pokoje a shodila ze sebe mikinu. Hned na to JungKookovo tričko a pak i kalhoty. Rozhodla jsem se pro rychlou sprchu, po které jsem si taky vyčistila pořádně zuby a rozčesala si vlasy. Tady bylo dvanáct, poledne. To znamená, že doma je osm večer. Zkusila jsem se přihlásit na skype a kupodivu byla máma online. Stiskla jsem proto zelené tlačítko VOLAT.

Za okamžik už jsem na obrazovce spatřila mou mamku, která určitě pracovala, protože na sobě měla ještě kostým z práce a brýle.

„Ahoj." Pozdravila jsem ji a pohodlněji se usadila s notebookem na posteli.

„Ahoj, Natasho. Jak se daří?" zeptala se formálně. Protočila jsem nad tím oči.

„Dobře, mami." Odpověděla jsem a zeptala se na totéž. Začala mi povídat o jejím případu, který teď v její právní kanceláři řeší. Budu upřímná, vůbec mě to nezajímalo.

„Doufám, že se tam chováš slušně, Natasho. A učíš se." Opravdu jsem netušila, že mě tento rozhovor tak otráví. Zbožňuji svou mámu, ale někdy je na mě až moc přísná. Nikdy jsem neměla šanci se s ní pobavit jako kamarádka s kamarádkou, jak to mají jiné holky. Vždycky jsem jim to záviděla. Jenže ať je náš vztah trochu komplikovaný nebo ne, ona je moje jediná rodina.

„Ano mami, myslím, že moje korejština se velmi zlepšila." Odpověděla jsem na to.

„A co v práci?"

„Vše je v pořádku a moc se mi tam líbí." Zopakovala jsem to samé, co vždy. Vážně jsem na chvíli uvažovala, že bych jí řekla, že s někým randím, ale opadlo to ze mě hned, co začala mluvit o mém otci, který nás opustil. Je to už dlouho, ale ona mu to nemůže zapomenout. Vlastně bych mohla říct, že je i tak trochu její vina, že jsem si ještě nenašla přítele. Drží mě od kluků v bezpečné vzdálenosti.

Náš rozhovor trval asi patnáct minut. Docela bída a i když to ve mně nezanechalo nejlepší pocit, cítila jsem zadostiučinění. Splnila jsem povinnost.