„Vzal jsem si dovolenou," poznamenal Harry jakoby mimochodem. Propaloval Louise hlubokým pohledem a část jeho si přála, aby se k němu otočil čelem. Na Harryho straně zapadalo slunce, a tak Louisův profil nabyl zlatavého nádechu, stejně jako jeho vlasy, v nichž se odrážely paprsky. Zároveň to ale byl pádný důvod k tomu, proč seděl odvrácený na opačnou stranu.

„Na jak dlouho?"

„Na dva týdny," přiznal trochu stydlivě.

„Kvůli mně?" To Louise přinutilo se k němu otočit takřka celým tělem. Byl dechberoucí. To strniště, modré oči lehce přivřené a ostré lícní kosti nutily Harryho představovat si věci, které by nikdy nemohl vyslovit nahlas.

„Yeah. Abychom mohli být spolu," pousmál se, stále z něj nespouštěje pohled.

„Harry," uchopil jeho ruce do dlaní a vděčně je stisknul. „Ty jsi úžasný."

Zazubil se a propletl si s Louisem prsty. Jeho ruce byly poměrně o dost menší a tolik jiné, než ty jeho. Znovu seděli na balkónku a nechystali se v nejbližší době spát, takže měl Harry prsteny stále na sobě a teď Louise jemně chladily mezi klouby. Shlédnul k nim a začal si prohlížet detaily těch občasně otlučených kovových kroužků. Dnes měl lva, velké H a růži. Přejel po nich palcem a přitáhnul si je ke rtům, aby na ně vtisknul malý polibek. Harrymu se v břiše rozletělo hejno motýlků.

Pomalu rty putoval výš podél jeho zápěstí a udržoval s Harrym oční kontakt, když líbal každé jedno jeho tetování. Oba mlčeli, jen se občas ozval Harryho trhaný nádech. Zatnul svaly, když se Louis dopracoval až k jeho bicepsu. Rukáv z inkoustu, který pokračoval až pod látku černého trika si vyžádal, aby vstal a opatrně se přesunul na Harryho klín.

„Jsi překrásný, řekl jsem ti to už někdy?" Lépe se uvelebil na Harryho stehnech, jež také skýtala několik obrázků, a bříšky prstů přejel po jeho hrudi. Pohled měl sklopený k Harryho nevýraznému výstřihu, husté řasy se jemně mihotaly a tam, kde se kudrnáče dotýkal si domýšlel všechna ta tetování, která zatím viděl a kterými byl hluboce fascinován. Na tváři mu pohrával malý úsměv, který se ale pomalu začal vytrácet, jakmile se očima setkal s Harryho intenzivním pohledem, a na chvíli začal uvažovat, jestli něco neudělal špatně. Chtěl slézt, jenže ho zadržely ruce na zápěstí a bocích.

„Lou," polknul. „Na co myslíš?"

„Na tvoje tetování," vyklopil hned. „Na ty vrabce a písmenka a motýla a kapradiny a... Na zbytek."

„Je to můra," řekl tiše. „Ne motýl." Prsty vyjel po jeho pase až ke klíčním kostem, o než si opřel ruku a palcem pohladil jeho čelist. „Líbí se ti?" Vždycky existovala možnost, že Louis řekne ne a toho se bál. Nespoléhal na ni, ale ta tetování znamenala víc než jen součást jeho těla, fyzické stránky. Tvořily jakousi svatyni, sloužily jako memoár pro Harryho dosavadní úspěchy, pády a momenty, jež ho tvořily jako člověka.

„Jsou překrásné," usmál se. „Můžu ti sundat tričko?"

Harry okamžitě přikývnul a Louis mu přes hlavu opatrně přetáhnul ten kus oblečení zabraňující v jeho výhledu.

Setrvával pohledem na jeho ramenou a dekoltu a nic v jeho očích nenaznačovalo, že by měl jiné úmysly, než si Harryho prohlížet jako jakousi soukromou galerii. On sám se musel usmát. Z Louise dýchala čistota a pocit bezpečí. Nemohl jinak než ho obejmout a zaměstnat se, zatímco mu dovolil zkoumat jeho kůži.

Prsty mu zajel pod triko a do jemné pokožky Louisových zad začal vkreslovat různé tvary. Po několika minutách kochání se se starší jen opřel o Harryho hruď a zavřel oči nad těmi uklidňujícími dotyky.

„To je příjemné," zavrněl mu do ucha. Harrymu poskočilo srdce a zároveň celé jeho tělo polilo horko. Ruce se mu na krátkou chvíli zadrhly na jednom místě a nedokázal si vzpomenout, u jakého obrázku vlastně skončil.

„Lou," zamumlal. Jemně ho políbil do vlasů a držel jeho tělo v náručí jako dítě svou nejmilejší panenku. Pomalu přestával s konejšením a když jeho pohyby ustaly úplně, vysloužil si od Louise tichý výdech a jemný stisk na předloktí.

„Copak, Hazza?"

„A ty bys někdy chtěl tetování?"

„Hmm, chtěl bych tetování kvůli tomu významu. Ale dokud se nenajde nějaká příležitost, tak mě to neláká. Jako jen tak," usmál se. „Ale hádám, že všechna tvoje tetování neznamenají něco převratného."

„To ne," zasmál se Harry. „Můžu ti taky sundat tričko?"

„Yeah. Ale jestli mi bude zima, tak se na tebe budu mračit."

Harry se uculil, jako kdyby snad varování modrookého nebral vážně, a zbavil ho svršku. Naskytl se mu pohled na medovou pokožku bez jediné chybičky, která se pod paprsky slunce jemně leskla a říkala si o to ji celou pokrýt polibky.

„Slušely by ti," poznamenal a bradou se opřel o jeho hrudní kost. Ucítil Louisovy prsty v jeho vlasech a přivřel oči, když se jimi začal s úsměvem probírat. Dnes byl mnohem unavenější a příjemné teplo, které vydávala jejich těla, když se k sobě tiskla společně s Louisovým něžným hlasem jej ukolébávaly ke spánku.

„Nemůžu mít tetování kvůli mojí práci. Pojďme dovnitř," vstal a nabídnul zmatenému Harrymu ruku. Vždyť Louis hlídal děti. Nebo pracoval v nějaké prestižní firmě na pozici markeťáka, za dva týdny měl odjet do ciziny právě kvůli tomu a přísný dresscode mu zakazoval mít tetování i piercingy? Vydali se do ložnice a skončili v pevném objetí jako předchozí večer.

Otevřeným oknem dovnitř profukovalo a vánek rozhrnoval záclony, jako kdyby chtěl, aby je celý svět tam venku přistihl při činu.

„Chybí mi děcka," zamumlal Harrymu do vlasů. Kudrnáč k němu vzhlédl a pohladil ho po tváři. „Nechtěl bys něco podniknout?"

„Jako co? Nějaký... Aquapark? Neboo... stanování? Neboo..."

„Harry, jsi rozkošný," uchechtl se Louis. „Ale to stanování vůbec nezní špatně. Někde v lese, hm." Pohled upíral na Harryho výrazné ďolíčky a u toho nahlas přemýšlel.

„Proč zas," kudrnáč vystrčil spodní ret a po chvíli hlavou opět spočinul na Louisově hrudi. „Yeah, v lese, ve stanu, nějaký táboráček, kytara a tak. Už jsem hrozně dlouho nebyl stanovat," usmál se. Louis jen přikývnul.

„Napíšu Tině, jestli mi je na víkend půjčí. Myslím, že bude ráda."

•••

V pátek odpoledne to byly přesně tři týdny od začátku Louisova trestu. Seděl na místě spolujezdce v Harryho autě, když si to uvědomil, a pohledem sklouznul k ruce odpočívající na jeho stehně, která patřila jeho svěřenci, nad kterým teď ale přemýšlel úplně jinak, stejně jako nad celým jeho pobytem v Londýně. Nechtěl to nazývat trestem, když na tom nebylo zhola nic, co by si neužíval. Ačkoliv sem nepatřil, naučil se zamilovat do života, který v Anglii vedl, a hlavně do toho kudrnatého muže, jenž byl o dva roky mladší a zpříjemňoval mu každý den.

Všechna rána, která strávil v Harryho měkké posteli ho naplňovala větší energií, než tisíce let, kdy spal v nebeských přikrývkách a děti, jež teď jeli vyzvednout mu byly bližší rodinou, než ostatní andělé, mezi které nikdy nezapadal tak, jak by správně měl, a Harryho polibky mu dávaly pocit křídel, ačkoliv o ty svá s bílými pocuchanými pírky přišel už téměř měsíc dozadu.

Nechybělo mu nebe. Ale chyběl mu Harry kdykoliv si jen představil, že se brzy bude muset vrátit. A že se tento moment blížil sakra rychle. Číslo v kalendáři se nenávratně zvyšovalo, ale on to nestíhal vnímat. Neuvědomoval si, jak to ubíhá. Všechno splynulo v jednu dlouhou chvíli protkanou něžnými dotyky, polibky a alkoholem.

„Tak, jsme tady," řekl Harry a narušil tím tak proud myšlenek. Louis se usmál a poplácal ho po dlani.

„Pojď se mnou."

Vykročili směrem ke dveřím a Louise polil příjemný pocit. Zazvonil a trvalo jen pár sekund, než mu otevřel Alex a doslova po něm skočil.

„Jste už zabalení?" usmál se a poplácal ho po blonďaté hlavě. Za ním se vynořili jeho rodiče a jen s vrtěním hlavy je pozvali dál. Vyzuli se a následovali Tinu s manželem do obýváku, kde vedle gauče ležely zabalené batohy, spacáky a velký stan pro několik lidí. Společně ještě jednou prošli seznam a Louis doufal, že to nebude on nebo Harry, kdo něco zapomněli. Nevěřil, že vše proběhne bez komplikací.

Hodili tašky do kufru auta a po tom, co se děti rozloučily, jako by se od rodičů těšily snad víc, než oni na noc bez jejich tří nejstarších ratolestí, vyjeli. Harry měl vyhlídnutou jednu mýtinku, na níž si budou moct bezpečně rozdělat oheň a koukat na hvězdy.

„Ha, mám kytaru a ty ne," ozval se Alex. Věčně své sourozence škádlil.

„Já si aspoň můžu natáhnout nohy," odvětila Amelie a Louis se uchechtl. Na Harryho tváři také pohrával jemný úsměv, ale nespouštěl pohled ze silnice.

„Hlavně tu kytaru nerozbijte proboha, zlomili byste Harrymu srdce." Druhou část věty přetnulo zavibrování strun a zvuk, který vůbec nezněl, jakože ho vydala kytara. Louis se vytočil tváří v tvář blonďáčkovi, který za tu krátkou dobu, co se znali, nesl už tolikrát výraz plný viny, když ho dokola přátelsky napomínal za různé maličkosti.

„Cos provedl?"

„Nic!" ohradil se okamžitě. „Přidržel jsem ji, aby nespadla, když Harry odbočoval!"

Louis si promnul kořen nosu.

„Harry, hluboce se ti omlouvám za to, že jsem tě něčemu takovému vystavil. Jestli chceš, můžeme si večer opéct Alexe," povzdychl si dramaticky.

„Hej!"

„S kečupem a křupavým rohlíkem, mmm," ušklíbl se.

„Louisi, to není vtipné! Zítra mám zápas," mračil se na něj skrz zrcátko mezi ním a Harrym. Na to ale úplně zapomněl. A to mu slíbil, že dojde.

„Ještěžes mi to připomněl," odpověděl škádlivě. „Neboj, na zápas budeš celý a víc fit, než za celý život dohromady. To ten čerstvý vzduch, víš. Úplně ten druhý tým rozdrtíš," natáhl dozadu pěst a Alex si s ním poraženecky ťuknul. Harry taky zdvihnul ruku.

„Natáhni prsty. Ty," šťouchnul prstem do jeho prostředníčku, „dostaneš jen placáka. Minule jsi mi málem useknul prst tou tvojí růží."

„Ani po dvou týdnech sis nepřiznal, že vina je na tvojí straně?" ušklíbnul se Harry. Snášel Louisovo pošťuchování a sarkastické poznámky líp, než kdokoliv jiný, a toho si modrooký vážil. „Ty ses mi, zaprvé, tu ruku snad snažil urazit a měls pak na prstu jen maličkou odřeninu, které by sis ani nevšiml, kdybys vyloženě nehledal důvod k tomu, abych se cítil špatně," položil si ublíženě ruku na srdce. Louis se rozesmál.

„To není pravda," řekl prostě. Už projížděli lesem a v autě se lehce setmělo. Naklonil se, aby lépe viděl na Harryho oči, jejichž barva ladila k výhledu v oknech. Na malou chvíli s ním spojil pohled a usmál se.

„Ale je. A už tam budem," plácnul ho po koleni a uzavřel tím jejich debatu. Jen o několik minut později zastavil na travnaté louce, kolem které se rozprostíraly stromy, za nimiž mělo brzy zapadnout slunce.

Všichni vystoupili a chvíli se jen rozhlíželi a vstřebávali přírodu okolo. Louis byl u vytržení ze všech těch květin a zároveň si byl jistý tím, že Amelie většinu z nich zvládne pojmenovat. Věřil, že mají pěkná jména. Sklonil se k jedné a s úsměvem si ji prohlížel.

„Cos našel?"

„Uhm, kytku," Louis se otočil a zazubil se na Harryho. „Žlutou."

„To je pampeliška, Lou..."

„Jistěže je to pampeliška. Vždyť já to vím."

Harry se uchechtl. „Chceš složit stan a nebo skočit pro dřevo?"

„Jestli pro dřevo nebudu muset jít sám, tak to." Jemně pampelišku pohladil po okvětních lístcích a setřásl z prstů pyl, který se mu na ně přichytil. Napřímil se.

„Já s tebou půjdu," nabídla se Amelia. Světlé vlasy si sepnula do culíku a vydala se k lesu. Louis šel za ní a celou cestu se ohlížel po Harrym s kluky, jak bojují se zatloukáním kolíků do země a plachtami, které nijak nenaznačovaly, jak je správně natáhnout přes kovovou konstrukci.

„Nakonec jsme s tím dřevem vyhráli," poznamenal pobaveně. Am se pousmála a začala do náruče sbírat suché větvičky.

„Zkus najít nějaké větší kusy a já budu brát větve."

Louis přikývl, poměrně vděčný, že ho takto zaúkolovala, a chvíli pracovali v tichosti.

„Takže, ty a Harry jste kamarádi..?"

Málem sebou švihnul do hromádky jehličí, jak ho její dotaz zaskočil. Ale upřímně netušil, co říct.

„Yeah, docela jo. Rozumíme si." Vypadalo to, že Louis dokázal číst mezi řádky pouze, když psal Harry. Amelie se potutelně usmívala.

„A kdy plánujete svatbu?"

„Oh, wow," zarazil se. „Zatím jsme se o tom nebavili."

„Tak šup šup," ušklíbla se.

„Proč do mě dneska všichni tak ryjete, vy jste se snad domluvili," vydechl nevěřícně a gestem naznačil, jak by ji přetáhnul přes hlavu polínkem, které právě zvednul ze země, až z něj odletěl kousek mechu.

„Ano," pokrčila rameny. Se smíchem se rozeběhla zpátky ke svým bratrům a cestou upouštěla větvičky, které svírala v náručí, a Louis je sbíral, aby jí dopřál menší náskok. Chvíli se cítil jako dobrý člověk. A pak si uvědomil, že je anděl a že možná dělá něco trochu špatně, když mu zcela přirozeně jde chovat se jako drzý kluk z Doncasteru. Doběhl ji a vysypal na zem celou svou nálož dřeva. Když měl konečně volné ruce, chytil dívku kolem boků a svalil se s ní za jekotu do vysoké trávy. Prakticky je pohltila a obalila je do drobných bodláčků a lepivých kuliček, které pak nešly sundat z oblečení.

„Co je toto za kytku?" zeptal se se zájmem. Ukazoval na modrofialový květ.

„Chrpa."

„A toto?"

„Kopretina," uchechtla se. „Umíš uvít věneček?"

„Co?"

„Korunku z květin."

„Ne. Naučíš mě to?"

•••

„Harry?" Louis s úsměvem došel k Harrymu, který se zrovna snažil zapálit větvičky uprostřed kruhu z kamenů. Dřepnul si vedle něj a chvíli sledoval, jak přikládá sirku po sirce k dřívkům, které ne a ne chytnout.

„Hm?" zabručel. Už byl docela frustrovaný z toho, jak se mu nedařilo, a to, že to teď navíc viděl Louis to dělalo snad tisíckrát horší.

„To počká, pokračuj," pohladil ho po zádech. Jeho dotyk byl tak konejšivý a ta slova tak upřímně uklidňující, že přestal v duchu táboráčku nadávat a on kupodivu po chvíli doopravdy chytl. „Šikovný," pochválil ho Louis a usmál se. „Za odměnu dostaneš..." Zpoza zad vytáhl věneček spletený z různých květin, převážně pampelišek a kopretin, a jemně mu ho posadil do vlasů. Dojatě se usmál. Neměl tušení, že Amelie je právě sleduje pečlivě ukrytá, aby ji nikdo nepřistihl při činu, a vyčkává, kdy ho Harry políbí a vyznají si lásku.

„Aww, Lou. Vůbec bych do tebe netipl, že něco takového umíš," usmál se a prsty něžně ohmatal svou novou korunku.

„Amelie mě to naučila," usmál se a zastrčil mu za ucho pramínek vlasů, který mu spadl podél obličeje, když mu Louis na hlavu napasoval věneček. Harrymu se zatajil dech a v očekávání koukal do modrých očí, v nichž se odrážel plápolající oheň. Chvíli mlčeli a jen tiše obdivovali krásu toho druhého za zpěvu ptáků a smíchu dětí, jenž k nim doléhal odněkud z louky, kde teď volně pobíhaly a oni tak měli pár chvil pro sebe.

„Něco ti musím říct." Jako první se ozval Harry. Hlas mu přeskočil a on se jemně začervenal, když se Louisovi z hrdla vydral tichý smích.

„No?" Úsměv postupně opouštěl jeho tvář, jak se k němu Harry nakláněl blíž a jeho teplá dlaň mu spočinula na koleni. Ucítil jemné mrazení přejet přes jeho páteř a očima sjel k Harryho měkkým, hebkým rtům.

„Ale slib, že se mi nebudeš smát," šeptnul. Palcem pomalu obkreslil jeho kolenní jamku a sehnul se k Louisovu citlivému uchu.

„Hm, nebudu," řekl stejně tiše. Zněl nepřirozeně a nepřítomně, ale jediné, na co se dokázal soustředit byla Harryho blízkost. Teď před ním klečel a Louis ho pouze pohladil po rameni, druhou ruku nechávaje na zemi, aby udržel balanc. Nedovolil si nic víc, snad aby nenarušil tento křehký moment.

„Zapomněl jsem si doma spacák," šeptnul. Louis se kousnul do rtu aby se nezačal smát.

„No, to je trochu blbý. Víš proč?"

„No?" V jeho hlase byl slyšet úsměv.

„Protože jsem spoléhal na tvůj spacák. A ty to víš. Já taky nemám spacák."

Harry se začal tiše pochechtávat a bradu položil na Louisovo rameno.

„Tak to asi budeme muset strávit noc jako tučňáci zimu. Víš, jak tráví tučňáci zimu?"

Louis zavrtěl hlavou.

„Jsou k sobě přitisklí a zahřívají se navzájem svými těly," zazubil se. Vynechal tu část o tom, že tučňáci to dělají v obrovských hejnech po tisícovkách jedinců a ne ve dvou ve stanu v polovině května.

Kéž bych taky mohla jet v polovině května stanovat s láskou mého života a strávit s ní noc jako tučňáci zimu.

Jakpak se máte, už zbývá jen týden do konce prázdnin...

Měla bych psát jak o život, ať gympl kromě mě nezabije i tento příběh.

Přeju vám všem krásnou noc a ať ve spánku nechcípnete na horko. Po několika dnech jsem zase zapla klimatizaci, cítím se, jakože jsem selhala.
J. 😘