„Ne, zlatíčko," řekne mi máma a trhne mou rukou, kterou nechce pustit. „Teď ho nech. Je se svou rodinou."

Zamračím se a zatahám za límeček košile u krku, protože mě škrtí.

„Ale je smutný," zaskuhrám a dupnu nohou. Nelíbí se mi, že je můj nejlepší kamarád smutný. „A taky říkal, že i já jsem jeho rodina."

„To je hezké broučku, ale teď se skutečně nehodí, abys stál vedle něho," pohladí mě po hlavě a přitulí si mě k boku. „Za chvíli za ním budeš moct jít."

Jenže za chvíli je moc pozdě. Hlavně když vidím, že se mu po tváři skutálí jedna slza.

Jemně se vyprostím z mámina sevření. Zakloním hlavu a podívám se na ni, jestli mě pozoruje. Otočí se na tátu po svém druhém boku a já pomalu ustoupím. Ztratím se mezi lidmi oblečené v černém a vydám se za svým kamarádem.

Jednomu pánovi musím podlézt mezi nohama, protože je moc vysoký a brání mi v cestě.

S koleny od trávy ho konečně uvidím. Stojí vedle své mámy, která brečí do bílého kapesníku a taky ji drží za ruku, jako před chvíli já tu svou.

Protáhnu se kolem strýčka Jonáše a chytím svého nejlepšího kamaráda za druhou ruku.

Lekne se mě, ale když si všimne, že jsem to já, pevně mě stiskne a nepouští se.

Neřeknu mu, že je mi líto, že přišel o tátu. Ani přání upřímné soustrasti, jak mi radila máma. Prostě ho jen držím. Nechci, aby byl sám.

★★★

S trhnutím se proberu a zamžourám na rozsvícený telefon. Potichu zakleju a znovu praštím hlavou do polštáře.

Zaspal jsem. Za pár minut začíná doučování španělštiny a já tam nejsem. Párkrát praštím pěstí do polštáře, než s donucením zvednu své rozbolavělé tělo. Zděsím se při pohledu do zrcadla a okamžitě, po vyčištění zubů, si na obličej napatlám silnou vrstvu make-upu. Používám ho převážně na krk, kvůli modřinám a cucflekům, jenže teď je potřeba zakrýt tu obrovskou modřinu pod okem.

Ani mě nenapadá žádná výmluva, z čeho bych ji mohl mít. Každému hned dojde, že mě někdo praštil.

Bojím se zůstat doma. Mámu by zajímalo, proč mi zase není dobře. Dotáhla by mě do nemocnice, protože se to opakuje. Stejně tak se bojím jít do školy a předstírat, jak je všechno v pořádku. Jak miluji svého dokonalého přítele. Jak z něj nemám strach. Předstírat, že se při každém jeho pohybu nekroutím ve strachu, že mi zase ublíží.

Nemám nejmenší tušení, co dělat. A už vůbec ne po včerejšku. Nikdy by mě nenapadlo, že je toho schopný. Je dominantní, má vůdčí osobnost a nemá rád, když mu někdo odporuje.

Nevadí mi se oblékat, jak si přeje. Jako jeho partner mu nemůžu dělat ostudu na veřejnosti. Ani nemám problém s dietou, kterou po mě chce, protože mám tlustá stehna. Bohužel je to pravda a já nechci, aby se za mě André styděl.

Jenže včera mě uhodil. Uhodil a...

Zhluboka se nadechnu nosem, abych potlačil dávení. Už nemám co zvracet. Zvracel jsem půlku noci, proto jsem nejspíš zaspal.

Rychle přeběhnu k šatníku, protože trochu nestíhám. Nanášení make-upu mi zabralo víc času, než jsem chtěl. Modřina sice vidět nejde, ale ten otok na tváři ano. Zkrátka musím mít skloněnou hlavu. Alespoň nějaký čas. Nic oproti jiných dní.

Ani André mi nenapsal, že mě vyzvedne, až se mi uleví. Nevadí mi jet autobusem. Vlastně to mám rád.

Navléknu si nové oblečení, co jsme s Andrém o víkendu koupili. Zatáhl mě nejdříve na Pařížskou, z čehož jsem neměl moc radost, ale jen co jsem zahlídl obchod Celine s tváří ve výloze jednoho z mých oblíbených idolů, přiměl jsem ho se tam zajít podívat.

Naštěstí i jemu se tam několik kousků zalíbilo, proto jsem si je směl koupit. Černé volné kalhoty, bílé triko a červenou koženou bundu.

Vypadá to hodně dobře. K dokonalosti mi jen chybí má neoteklá tvář.

Raději rychle popadnu batoh do školy a vyběhnu z domu, než se k tomu všemu začnu litovat. Nezapomněl jsem si přibalit i make-up, abych se případně mohl upravit. Nemůžu si dovolit, aby si toho někdo všiml.

V autobuse si ve sluchátkách pustím svou oblíbenou hudbu. Taehyungův hlas mě uklidňuje. Má ho tak oslnivě hluboký. Pořád je to k-pop, ale s nádechem jeho oblíbeného žánru jazzu a blues. Love me again je pro mě jedna z mých oblíbených písní.

V mysli mi přistane můj sen z dnešní noci. Všechno mi přišlo černo bílé. Všichni na sobě měli černé obleky, včetně mě. A černovlasý kluk. Ten mě straší pořád. I ta myšlenka, že vím, kdo to je, jen ji nemůžu uchopit. Jako bych tahal za špatný provázek s odpovědí. Pokaždé je to špatně. Vím, že jo. Ale mám takový pocit, jako by byl klíčem ke všemu. Že kdybych si dokázal vzpomenou na něj, jeho jméno, dokázal bych si vzpomenout na všechno důležité ze svého dětství. Třeba bych tak konečně věděl, kdo vlastně jsem.

Má psycholožka říká, ať se na to vyloženě nezaměřuju, jinak by mi to mohlo přinést další migrény, jako posledně. Přemýšlet nad tím, ale s mírou.

Do školy přijdu pozdě. Na školních chodbách už nikdo není. Ani se nenamáhám spěchat. Beztak už jdu pozdě a těch pět minut navíc mě z toho nevytrhne.

Zastavím se u své skříňky a shodím ze sebe bundu. Nastrkám dovnitř i pár učebnic, abych se s nimi nemusel tahat, když se vedle mě objeví silueta muže.

„Ahoj," promluví na mě a já se tak vyděsím, že mi vypadne batoh z ruky, včetně několika sešitů s poznámkami z hodin. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," usměje se Uriel a skloní se na zem pro mé věci.

Jen pár vteřin se pokouším uklidnit mé splašené srdce, které mi málem vyletělo z hrudi a dřepnu si k němu na zem.

„Proč nejsi ve třídě?" zahuhlám se sklopenou hlavou.

„Konzultace s učitelkou španělštiny," ušklíbne se. „A ty? Je všechno v pořádku?" zeptá se zaujatě, zatímco mi podává sešit na matiku.

„Jo. Proč?" nepodívám se na něj a jen ty věci naházím do batohu, aniž bych se obtěžoval s uspořádáním.

„Nebyl jsi na doučování," pronese. „Ani ty, ani tvůj přítel. Proto se ptám."

„Netuším, co se stalo s Andrém," trhnu rameny. „Já zaspal."

„Oukej," vydechne. „Jen si to pak omluvte u třídní."

„Jasně. Díky," zahučím a vstanu z podlahy. Pokusím se narvat ještě pár věcí do skříňky, ale zarazí mě, že Uriel vedle mě pořád stojí. „Potřebuješ ještě něco?" odvážím se zeptat a podívám se na něj.

Vypadá... naštvaně? Možná. Neodhadnu to, protože tohle je jeho typicky nabubřelý obličej. Těká očima po mé tváři a já sebou lehce ošiju. Moc se mi nelíbí, jak se na mě dívá. Jako... jako by viděl.

Ohlídnu se za sebe, kde na dvířkách mé skříňky visí malé zrcátko, ale nic nevidím. Make-up je perfektní. Jenže když se k Urielovi otočím zpět, jeho oči míří přesně na mou pohmožděnou tvář. Dokonce se odváží natáhnout ruku a konečky prstů mě po ní pohladí.

Nikdo tady není, proto to ani nikdo nemůže vidět. Vytřeštím oči, protože mě překvapuje, že si něco takového dovoluje. Jenže ho nechám. Stejně, jako jsem ho nechal se mě dotýkat po tom, co mi pomohl před srážkou s autem.

Nechám ho, aby mě pohladil a topím se v jeho hlubokých a pronikavých očí. Je skutečně něžný, ale bohužel ucuknu od bolesti a uteče mi mírné syknutí.

Odvrátím tvář a zahledím se na skříňky v chodbě. Neodvažuji se hnout. Jen čekám, až se do mě pustí. I když proč vlastně? Sám pořád říká, že mu do ostatních nic není, tak proč by se měl zajímat o mě? Proč za mnou vůbec přišel? Že jsem nebyl na doučování? Proč se stará?

Otočím se čelem ke své skříňce a ignoruji ho. Nemám tušení, na co myslí, ale nezavdám mu jedinou záminku, aby začal dělat nějaké závěry. Ani se nezačnu vymlouvat.

„Potřebuješ ještě něco?" zeptám se znovu, mírně přidušeně, aniž bych se na něj podíval.

„Ne, ani ne," vydechne a vytrhne mi z ruky propisku. Zamračím se, jenže mě chytne za pravou ruku a vyhrne mi rukáv až k lokti.

Chci mu vynadat do kreténů, ale on přiloží hrot tužky k mému předloktí a malinkým písmem napíše své telefonní číslo. Alespoň myslím, že je jeho.

Zahledím se na něj, když se ke mně sklání a lehce ke mně zavane jeho vůně. Je trochu ostřejší, až mě zaštípá v nose, ale jen napoprvé. Dokud si nezvyknu. Taky cítím cigarety, ale je to zvláštní, protože mám dojem, že Uriel nekouří.

Zvedne hlavu a podívá se mi do očí. Z jeho pohledu ve mně hrkne. Je přitažlivý. Jako hodně. Rose na něj má oprávněný zálusk.

Podá mi zpět mou tužku a já se kouknu na své popsané předloktí. Pod telefonní číslo mi napsal jedno jediné slovo.

Kdykoliv.

Tužku si převezmu, ale chytnu ho za ruku a zastavím v odchodu do třídy.

Chci něco říct. Na jazyku mé pálí neskutečné množství slov, jako například proč. Nebo, co je mu do toho. Nepotřebuji ničí pomoc. Nechci, aby se staral.

Děkuji.

Jenže nic z toho nedokážu říct.

„Nechceš mě doučovat španělštinu?" vyhrknu rychle, protože se na mě už nějakou chvílí dívá s otázkou v očích.

„Doučuju tě španělštinu," pozvedne jeden koutek úst.

„J-já myslel... no jen mě, chápeš?" dostanu ze sebe a zhluboka si povzdechnu. Zavřu oči nad tou trapnou situací. „Je dost možné, že se po maturitě na nějaký čas odstěhuju do Madridu, kvůli tátově agentuře a... no chtěl bych ten jazyk zvládat trochu víc, než... teď."

Zhluboka oddechuji. Cítím, jak mi hoří tváře a srdce utíká na vlastní výlet v mých útrobách.

„Nemám moc volného času," promluví Uriel a mě se uleví, že mě v tom nenechal plácat moc dlouho.

„Jasně," přikývnu. „To je v pohodě. Nevadí."

„Záleží na tobě," trochu se usměje a já nechápavě nakrčím čelo. „Záleží na tobě. Na tom, jak tohle využiješ," poklepe mi na předloktí, kde mám napsané jeho telefonní číslo.

Pořád s nechápavým výrazem koukám na jeho vzdalující se záda, než zmizí za dveřmi třídy, kde právě probíhá hodina angličtiny.

★★★

André se ve škole neukáže celý den. Okolo poledne mi napíše, že zaspal a dneska už nedorazí, kvůli natáčení, nebo co. Neodpustil si několik poznámek, kdy je to moje vina, protože jsem ho vyprovokoval.

Zprávu čtu při obědě a v tu chvíli se mi tak navalí, že ani nedojím svůj zeleninový salát.

„Jak moc bude André naštvaný, když na svou párty pozvu Uriela?" zeptá se mě Rose s lehce napjatým hlasem.

„Je to přece tvoje párty," trhnu nezaujatě rameny. Není překvapivé, že se na tohle ptá. Všichni chceme být s Andrém za dobře. Je skoro stejně vlivný a oblíbený jako Ily, a to se ti dva nemůžou vystát. Tedy Ily ho nemůže vystát, André se s ní už několik let pokouší sblížit, jenže marně.

„Proč bys chtěla zvát toho kreténa?" zamračí se Lojza.

„A proč ne?" ušklíbne se Karel. „Zachránil Thea, aby ho nesrazilo auto. Můžeš to pak Andrému otloukat o hlavu, kdyby měl námitky. Ať to bere jako poděkování."

„Mám s ním nějaké plány," zamrká Rose mírně a tajuplně se usměje na Sofii. „Díky, Kájo. Fajn nápad."

„Bože," povzdechne si Lojza. „Je to nula, Rozárie," osloví ji celým jejím jménem, nad čímž se Rose zamračí. „Víš, co by na něj řekl André. Nebo třeba tvůj otec? Klepne je, pokud zjistí, že s tím ubožákem něco máš."

„Proč je to ubožák?" zeptám se zaujatě.

„Blbečku," odsekne Rose na Lojzovu adresu. „Chci si s ním jen pohrát. To je špatně? Ne s ním... chodit," oklepe se při té představě.

„Do školy jezdí autobusem, vlastní jen jedny džíny, bílá trička a jednu jedinou šedou mikinu," vypočítá na prstech Sofie. „Ten kluk je chudý, jako kostelní myš. Rozhodně není na chození. Proto je to ubožák," dodá směrem ke mně.

„Ale na hraní?" zasní se Rose. „Viděli jste jeho ruce?"

„Co má s rukama?" nechápe Lojza.

„Vystupují mu žíly," odpoví Sofie.

„Mám úchylku na ruce a ty jeho jsou tak neuvěřitelně sexy," vydechne Rose skoro až nadrženě, pod čímž se ušklíbnu.

„To jsou ruce," zakoulí očima Lojza. „Kde bereš tu jistotu, že je sexy i na jiných místech?"

„Je sexy," odpoví Karel až se na něj všichni zvědavě i tázavě podíváme. „Copak jste ho neviděli v těláku? Skoro nikdy se nezapotí. Navíc, jednou jsem ho viděl, když se převlékal v šatně," trhne rameny. „Samý sval a skoro žádný podkožní tuk. Ten blbec se má čím chlubit."

„Což on nedělá," doplním ho s úšklebkem. Nedokážu posoudit, jestli má Karel pravdu nebo ne, ale sám na něm můžu oči nechat, když se v tělocviku protahuje. Rozhodně nějaké svaly má.

„My se taky máme čím chlubit," rozhodí Lojza rukama a zvedne svaly na pažích.

„Vy, pánové, jste kluci na chození," ukáže na nás Rose prstem. „Uriel je daddy materiál. Dokonalý Adonis na sex. A teď mě omluvte. Musím ho pozvat na svou párty," pohodí vlasy a jako královna si to k němu vykračuje skrz jídelnu, kde sedí Uriel s Tomem.

„André ji zabije," zakroutí nesouhlasně hlavou Lojza a nejspíš má pravdu. Rosiny párty jsou výhradně pro elitu školy. Takže jen vybraní studenti ji mohou navštívit.

Mě se tam už teď nechce, ale hádám, že André tam bude chtít. Takže musím i já.