Veridian, Treya a Maya se vrátili, po dlouhém plánování jejich cesty do Valtaru, do hospody. Jako obvykle ve dnech slavností je zde plno. Po vstupu do lokálu se Veridian porozhlédl po okolí, aby zjistil, jestli je někde alespoň jeden stůl volný. Nebyl. Omluvně se ušklíbl na obě děvčata. "Vzhledem k tomu, že je tu plno půjdu rovnou do svého pokoje. Přeji vám hezký zbytek noci." Nesměle se usmál a vydal se nahoru do svého pokoje. Umyl se a šel si rovnou lehnout. Chvíli přemítal o dnešním dni, o náhlém setkání, o tom co bude dál...

   ...Běžím. Na vrchol sutin je to ještě kus cesty...Záblesk ohně...rychle skočím za velký kus suti a v místě, kde jsem původně byl, zela ohnivá jáma. To bylo o fous...Další oheň...NECHCEŠ UŽ TOHO NECHAT!!!...Letím a můj vztek se ve mne hromadí jako obrovská vlna ničivé síly. Když už to nejde vydržet, otevřu ústa, ze kterých vyšlehl obrovský bleskový sloup, který přesně zasáhl svůj cíl...MÁM TI JEŠTĚ PŘIDAT, NEBO UŽ MÁŠ DOST? Zařval jsem na mohutného bílého draka, padajícího z nebes...Další oheň...Je mi to líto, ale pokud tě nejde zastavit v klidu, zastavím tě násilím!!! Ostře jsem se otočil ve vzduchu a střemhlav se vrhl na bílého draka...prudký náraz...cítím jak jeho drápy rozsekly blánu mého křídla. Bolestně jsem zařval a zakousl se drakovi do spodní části krku. V momentě, kdy drak bolestně zavyl, prosekl mi další část blány na křídle, náhle jsem v sobě pocítil novou vlnu zuřivosti, pustil jsem jeho krk a další blesk jsem mu poslal přímo do otevřené tlamy. Náhle jsem viděl jak v očích mého soupeře vyhasíná život...Spadl na trosky starobylého města, naposledy se na mě podíval, již čistým pohledem a pronesl svá poslední slova, která mi pronikly do srdce jako kus ledu...Děkuji ti bratře. Poté jeho pohled vyhasl a on vydechl naposledy...Mé srdce zaplavila bolest ze ztráty a v dálce matně slyším bolestný výkřik plný šílenství...

  Veridian se probudil celý zpocený, byla ještě noc. Jakmile přišel k sobě pocítil bolest na jeho krku, jako by mu tam někdo položil rozžhavené železo. Celý dezorientovaný se svalil na podlahu a pomalu přišel k zrcadlu. Na jeho krku zářila podivná značka. Dva propletení draci vytvářeli kruh ve kterém byl vyobrazen blesk. "Co to u všech bohů je?" Prohlásil Veridian a celý zmatený zíral na zářivou značku a uvědomil si, že ta bolest už odeznívá. "Vážně už asi začínám šílet." Konstatoval a rozhodl se pokračovat ve spánku a ráno řešit, co se mu v noci stalo.

   Poté co Veridian zmizel do svého pokoje, si Treya přisedla k baru a objednala si číši nektaru. V poklidu popíjela a občasně se porozhlédla po lokálu. Poté se odebrala zpět do tábora svého otce Marixe a skoro ihned usla.

... Vzbudil mě šepot, rozmazaným pohledem vidím belostny strop s ozdobnou klenbou. Rozmazané obrysy klenby připomínají větve stromů..."Matko, on se dočista zbláznil." Ozval se první hlas. "A co bych podle tebe měla udělat? Víš, že nemohu ohrozit náš lid, a pokud se zamyká v laboratoři a neškodí, je to pro nás zatím dobré. Musíme jen naplánovat..."

Náhle Treyu vzbudilo ostré zavytí do ucha. "Mayo, už jsem vzhůru." znovu se ozvalo zavytí, které přinutilo Treyu otevřít oči. V rychlosti se posadila a vykouzlila si mezi prsty plamen. V záři ohně spatřila Mayu visící ve vzduchu. Rychle ji spustila na zem. "Promiň Mayo." Maya se na ni podrážděně podívala. "Je to čím dál tím horší, měla bys najít někoho, kdo by ti pomohl se během spánku ovládat. Takhle někoho jednou zraníš nebo nedej bože zabiješ." Treya se provinile kousla do rtů. "Máš pravdu Mayo, snad Kryšpín by mohl vědět, co dělat."