Múj svět. Čistý,bílý,zářivý,svatý a přesto plný přetvářek,bolesti,stráty a tmy. Vyzkoušel jsem si to na vlastní kúži. Zmocnila se mne tma,byl jsem sám,bolelo mě mé zlomené srdce,a nakonec jsem našel světlo a lásku tam,kde bych ji snad nikdy nehledal. Nemohu ale říci,že múj první vztah vybuchl proto,že múj partner byl idiot,i když bych to moc rád udělal. Ne,vybuchl proto,že láska;ne jen že nebyla ani vzájemná,ona tam vúbec nebyla. Ani já,ani múj partner by sme pro druhého nic neriskovali,nic bychom neměnili a neobětovali. Láska je o tom,že člověk musí chtít dát za toho druhého život. A ne že se s ním jen cítí dobře. Tehdy si plete 'mít rád' a 'milovat'. Tenhle příběh je o tom,jak jsem se šatně rozhodl a nedokázal jsem tyhle dvě věci rozlišit.

Poletoval jsem si na svých bílých křídlech po našem světě. Všude krásná příroda,stromy a louky plné květin. Nedaleko zurčí potúček s křišťálově čistou vodou,po kterého hladině jsem přešel prsty a zahleděl jsem se na svúj odraz. Vypadal jsem tak šťastně. Dnes je totiž ten nejlepší den mého života,mám svatbu. Budu si brát muže kterého miluji. Pro některé by to mohlo být zvláštní že zrovna muže,ale v našem světě ženy nejsou,ty jsou jen v pozemském světě a jako anděl si přece nebudu brát pozemskou ženu. To by bylo nanejvýš divné pro mne. Já si beru odvážného,nádherného,milého, něžného anděla,dokonce velitele stráží mého otce. Velitel Erwin Smith. Jak já ho miluji. Odjakživa jsem si s ním rozuměl,vždy jsem si s ním do noci povídal,sledoval jsem s ním hvězdy,byl jsem s ním šťastný. Měl jsem ho pořád radši a radši,a on mě nejspíš též,jelikož to došlo až tak daleko,že mne požádal o ruku. S největším potěšením a radostí jsem řekl ano. A dnes je konečně ten den,dnes si ho konečně beru. Cítím se tak šťastně,štěstím až překypuji,nemúže to být lepší. Zahlédl jsem nedaleko jeho postavu jak někam míří. S nadšením jsem polétl za ním.

"Erwine!"zakřičel jsem na něj šťastně. On se na mne otočil a nebesky se usmál. Pak mi ale došlo,že když mě uvidí v svatební den,přinese to smúlu. Skočil jsem tedy rychle za nejbižší strom,rostlinu nebo co to vlastně bylo a schovával jsem se.

"Am...zlato? Si za rostlinou."

"Já vím...am...když mne uvidíš,přinese to smúlu."řekl jsem mu popravdě a zčervenal jsem. Erwin se jen zasmál a pohladil mne po rameně bez toho,aby se na mne podíval a řekl:

"Tak dobře. Už se moc teším,múj princi."

I bez toho abych ho viděl jsem věděl,že se uklonil a odletěl pryč. Chytl jsem se za srdce a svezl jsem se po rostlině pěkně do sedu. Jak já se nemúžu dočkat. Erwin,já a nic víc. Nemúžu se dočkat manželstvý s ním. Jak moc chci vidět jeho úsměv,cítit jeho vúni,být v jeho objětí. Tak moc toužím po jeho lásce,které se mi má už brzo dostat. Najednou jsem našel nádhernou květinu,nádhernou jako byl Erwin. Díval jsem se na ni,jako na boží dar,jako na naději lepších zítřkú. Byla doopravdy nádherná. Kytička světle modré barvy po okraji,ovšem dovnitř květu byla tmavší a tmavší,stínovala se,až nakonec byla tmavá jako noc. Rozhodl jsem se,že se vykašlu na pověry. Zvednul jsem se a letěl jsem za ním,abych mu jí mohl dát. Letěl jsem pořád rychleji a rychleji,jen abych ho dohnal. Chci mu tu kytku dát. Možná je to pro některé klišé,ale já mu ji chci dát. Silou,mocí mu ji chci dát a nezastavím se,dokud mu jí nedám. Dnešek bude dokonalý,dnešek je dokonalý,musí být.

Tyhle myšlenky mne opustili hned,jak jsem Erwina podruhé spatřil. Byl v objetí s nějakým blonďatým vysokým chlápkem,který se na něj usmíval,objímal ho kolo krku a nakonec přitiskl své rty k jeho. Erwin se nebránil,jen mu natočil obličej k lepšímu přístupu k jeho rtúm. Bodalo mne u srdce,do očí se mi drali hořeké slzy,múj dech se zrychlil a srdce puklo. Hodil jsem kytku o zem a odletěl jsem pryč. Letěl jsem přímo ke mě do pokoje,tedy,myslel jsme si to. Přes oči plné slz se těžko dívalo na cestu. Ale i tak jsem se octl tam,kde jsem přesně chtěl. Lehl jsem si do postele a spustil srdcervoucí nářek. Bolelo mě všechno co se spájelo s láskou. Ruce,za které mne něžně držel. Boky,za které mě objímal. Oči,které tolik obdivovali jeho krásu. Srdce,které mu tolik věřilo a sklamalo se v něm. Ve dveřích se objevil múj otec. V jeho očích se zračilo čisté překvapení,nejspíš mím výzorem. Vstal jsem a vydal jsem se ke dveřím u kterých stál,jen abych mu je zavřel před nosem.

"Levi. Synu,co se stalo?"

"Já...nechci o tom teď mluvit. Jen jsem ti chtěl říct...že svatba se ruší."řekl jsem a zavřel jsem dveře. Nechci aby mne takhle někdo viděl. Nechci o tom mluvit protože to pak bolí ještě víc. Nechci být ten zničený. Nechci aby mne to bolelo. Nechci být litován. Já...nechci to. Nač je láska? Vypadalo to tak rúžově,tak krásně,tak nadějně-jen iluze srdce! Všechno to bylo až moc dokonalé,jak to že jsem si toho už dřív nevšiml?! Nic není tak dokonalé,přesto že sme andělé. Nic nemúže být tak skvělé! Já si to jen moc zidealizoval,to je ono. Takže Erwin mne ve skutečnosti ani nemiluje,ani nemiloval,ani milovat nebude! Okamžitě jsem se převlékl ze slavnostního oblečení do normálního a vylétl jsem mím velkým oknem ven. Začal jsem poletovat z místa na místo,z jedného koutí našeho království do druhého,létal jsem rychlostí větru a dokonce i ten jsem předhonil. Létání mi vždy pomáhalo,uklidňovalo mne. Vždy když jsem se naštval,bylo mi smutno nebo klidně i prázdno,dokud mohu létat,múžu dělat vše na čem mi záleží. Když jsem se vylétal do sytosti,vrátil jsem se ke mě do pokoje,kde mne už čekali otcovi strážní. Prí že úkol mne za ním přivést. Tak jsem tedy neodporoval a šel jsem rovnou za otcem. V očích se mi už nezračila bolest jako když me viděl naposledy,i když to byla maximálně hodina dozadu. Teď jsem byl naštvaný. Hodně naštvaný,já úplně zuřím! Přišel jsem před otce,poklonil jsem se mu a hned na to jsem vstal. Otec ke mě přišel,položil mi ruce na ramena a soucitně se na mne podíval. Nejspíš se mu něco doneslo.

"Je mi to líto Levi,opravdu...ale prosím. To poslední co bych chcěl vidět je,jak se múj syn trápí. Prosím,buď šťastný a usmívej se jako dřív."požádal. Tak jsem se na jeho žádost usmál. Nebyl jsem zrovna nejšťastnejším andělem pod svatozáří,ale byl jsem spokojený. Ohledně tohoto co se stalo jsem měl vlastně štěstí. Erwin mne nemiloval. Co by to bylo za manželství bez lásky a s podváděním? To bych nechtěl. A silně pochybuji o tom,že bych v něm vydržel. Kdyby mne Erwin nemiloval,mé city k němu by taky postupně vyprchali.

Už uběhl týden od toho,co jsem nachytal Erwina s tím chlápkem a jsem celkem spokojený. Rány na srdci se mi zahojily poměrně rychle. Teď když jsem nestrácel čas s Erwinem,mohl jsem dělat jiné věci. Začal jsem se učit s mečem. A že mi to šlo. Učím se jeden týden a už teď jsem lepší jak otcúv nejlepší strážný. Chci se o sebe umět postarat. Nechci aby se o mne staral Erwin,otec a ani jeho stráž. Proč jako by měli? Já to přece dokážu i bez nich. Trénoval jsem teď obranu se zavázanýma očima,spolu s vílami co kolem mně poletovali a snažili se mě udeřit. Marně. Samozřejmě.

"Levi."uslyšel jsem hlas mého otce,ovšem jsem nepřestával s tréninkem.

"Levi. Chci si s tebou o něčem promluvit. Po tom co se stala ta patálie s Erwinem si hodně odtažitý. Chci tím říct,že teď nemáš manžela a v konečném dúsledku ani druhého krále. S někým po boku bys byl silnější. Co kdyby sis na zimní slavnosti co se teď bude slavit našel nějakou známost,hm?"

"Otče...já jsem spokojený sám. A i silnější. Nesvazuje mě ten hloupý pocit lásky a zároveň závislosti od někoho druhého. Promiň,ale já o nikoho nestojím."odpověděl jsem a nanovo jsem se začal věnovat svému tréninku. Múj král si jen povzdechl a odešel. Nechápu,co s tím všichni maj. Proč bych měl být silnější s někým po boku? Ten mne jen svazuje a kdybych ho stratil,sesypal bych se. Ale mě se to stát nemúže. Už nikdy,nikdy nedovolím nikomu probojovat se až k mému srdci a kousíček po kousíčku si mě dobývat zevnitř. Už nikdy nikomu. Erwin byl první a taky poslední.

Na slavosti byla poměrně nuda. Stál jsem bokem,netančil jsem a i když mě někdo vyzval,odmítl jsem. Nestojím o společnost. Samotný jsem spokojený,jen ne zrovna na tomhle místě. Nelíbí se mi tu. Je tu spousta lidí,polovinu z nich ani neznám a přesto s nimi mám dobré vztahy. Pak mne někdo zatáhl za ruku a hned jsem byl v místnosti vedle sálu. Předemnou stál Erwin. Znechuceně jsem se na něj podíval a chtěl jsem odejít ale nedovolil mi to.

"Tak mě aspoň vyslechni. Chtěl jsem ti říci že mne to mrzí a že tě žádám o odpuštění."

"Toho se nikdy nedočkáš!"vykřikl jsem a vytrhl jsem se mu.

"Podvedl si mne! Ponížil si mne! Nechal si mne zničeného! To ti jen tak neodpustím!"pokračoval jsem. Erwin si jen prosebně klekl na kolena a řekl:

"Levi,klečím na kolenou."

"Toho 'Leviho' si nech! Pro tebe jsem vždy princ Levi! Rozuměl si?!"

Erwina tohle nejspíš zarazilo. Nevěřícně na mě koukal a nezmohl se na slovo. Já se jen otočil zády a chystal jsem se na odchod. Erwin pořád klečel na kolenou a nevěřícně hleděl před sebe. Hned na to tam k němu přiběhl ten jeho milovaný a objal ho. Bodlo mne u srdce a z očí se mi zdrali slzy,presto že jsem je chtěl držet v sobě. Mé rány evidentně nebyli zacelené úplně a teď byli nanovo otevřené. Vyletěl jsem prvním oknem pryč,ať se od nich dostanu co nejdál. Samozřejmě se spustil silný vítr,který značil,že už je zimný noc a že toulat se teď venku je krajně nemoudré. Ale já i tak letěl,ani nevím kam. Skrátka jsem letěl dopředu a ani jsem se neohlížel. Najednou mě bodlo u srdce a vzpoměl jsem si na otce. Bude se bát a strachovat o to kde jsem a zda jsem v pořádku. A tímhle zbabělím útěkem jen ukážu Erwinovi,jak moc slabý jsem. Rozhodl jsem se vrátit,ovšem nemohl jsem. Vítr mě unášel dál a dál a já se nemohl vrátit. Teď už jsem ani nemohl mávat křídli,vítr mě vál někam do dáli jako list který odpadl ze stromu v podzimu. Když jsem konečně ustál na jednom místě,bylo to daleko od celé slavnosti a dokonce i celé říše andělú. Dopadl jsem tvrdě na mýtinu a octl jsem se v říši démonú. Mezi jejich a naším královstvým je tenká hranice,na které stojí spoustu lidí. Ani anděl,ani démon,jen něco mezi tím. Já se octl hodně hluboko v temném lese. Klepal jsem si zimou,tady bylo o hodně chladněji jako u nás. Byla tu tma,děsivé okolí,nikde nesvítilo ani světílko a já byl úplně dezorientovaný.
"Ale,ale..~"uchechtl se někdo někde. Začal jsem splašeně kroutit hlavou,koukat se kolem sebe ale nešlo mi najít osobu,co se nade mnou povýšenecky uchechtla a než jsem se nadál,měl jsem u krku čepel meče a vedle mě stál mladý král všech démonú.

"Copak copak? Andílek se nám zatoulal?~"zasmál se povrchně. Radši jsem nic neříkal,u něj je lepší vážit slova. Kdybych řekl něco nevhodného,skončil bych bez hlavy. To nechci. Snažil jsem se najít slova které bych řekl,ale dřív než jsem stihl otevřít ústa se mi zatmělo před očima. Od úst mi unikali obláčky pári,třásl jsem se a zima už mi přešla až do kostí. Nejspíš tady umrznu,no super. Už jsem málem spadl na tvář,kdyby mne král nechitil. Mé tělo najednou zahalilo teplo. Hodně tepla. Král démonú,pravým jménem Eren Jaeger,přeze mě hodil jeho dlouhý černý kožešinový plášť.

"Nemysli si,že tě zachraňuji jen tak a nechci tě vidět umírat. Ale chci tě vidět chcípnout jinak. Vezmu tě do mého sídla. Tam se ohřeješ a zítra tě vezmu přes hranici."řekl chladně. Vzal mě do náruče a nesl mě pryč. Až teď jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. Od pása dolú vypadal jako člověk. Ale od pása nahoru už tak nevypadal. Bez pláště mu zbyla na ochranu před zimou jen jeho holá kúže,měl černé nechty připomýnající drápy,smaragdové oči,snědou pleť,kaštanově hnědé vlasy ze kterých mu trčeli dva dlouhé rohy a na tvářy měl takovou zvláštní jizvu.

"Vždyť zmrzneš..."řekl jsem když jsem zaregistroval,že jsem nalepený na jeho horké kúži na hrudi a že mu musí být hrozná zima.

"Ha! V tobě se anděl nezapře."řekl a nesl mě dál a hlouběji do lesa. Jak jsem hleděl na ty keře a stromy mezi kterými procházel,okamžitě jsem se stratil. Netrvalo to moc dlouho a došly sme k velkému tmavému hradu,který púsobil jako odporné místo kterému se třeba vyhnout. Uvnitř to ale bylo jiné. Hned jak sme vešli byla velká hala rozdělená dvěma schodišti,která se táhly z dvou stran,a přesně uprostřed byl veliký krb,před kterým byl gauč a huňatý koberec. Položil mne na něj abych byl co nejblíž ke krbu,ve kterém hned zapálil svojí rukou oheň do veliké fatry. Hned mi bylo tepleji,byl jsem ale i trochu nejistý. Nejistý jelikož jsem nevěděl,co mohu od krále očekávat. Vždy jsem měl v plánu udobřit vztahy nebe a podsvětí,až se stanu králem. Ale když jsem teď u krále,nemám na to odvahu. Nemám odvahu s ním normálně mluvit. Sedl si vedle mě a zadíval se svými smaragdy do ohně,který čas od času zapraskal.

"Děkuji vám králi..."

"Toho krále si laskavě nech Levi. Vím o tobě úplně všechno a vsadím se že ty o mě také. Tak nač ty přetvářky? Oba sme stejně starý a upřímně ne až tak moc. Tak nač to vykání? Jsem sice démon s vychováním ale nerad ho používám u někoho,u koho nemusím jelikož jsem si s ním roven. Ty víš o čem mluvím."

Jen jsem přikývl. Přitáhl jsem si jeho plášť ještě víc k tělu a až pak jsem sj uvědomil,že on na sobě nic nemá. Stáhl jsem ho ze sebe a dal jsem mu ho přes ramena. Plášť se ale octl zpátky na mích ramenou. Otočil jsem se na chladného krále,který seděl vedle mne. Nevypadal,jakoby byl doopravdy tak zlý a chladný jak o něm všichni říkájí. Pomalu se mi začali zavírat oči a nakonec jsem pomalu ulehl na huňatý koberec. Proběhl mnou nával zimi a doslova jsem se otřásl. A pak jsem znova ucítil prudký nával tepla. Přikryli mne Erenovi velká černá křídla,pod kterými bylo opravdové teplo. Pohlédl jsem na něj. Byl rukou opřený o své koleno a s výrazem který říkal že mu je všechno jedno byl zadíván do ohně. Zavřel jsem oči a ponalu jsem usínal. Pod Erenovími křídli bylo takové teplo,že nešlo neusnout. Chvilku jsem ale spal jen tak na oko. Dřív než jsem skutečně usnul,jsem uviděl tvrdého,hrozného a nemilosrdného krále,jak se na mě usmívá a pohladil mne po obličeji. To jsem nečekal ale bylo to příjemné. Možná až moc. Jeho úsměv byl tak hřejiví a přívětiví. Kdyby neměl přes obličej velkou jizvu,se kterou se démoni rodí,a rohy,tak by jste do něj kralování temnému podsvětí vúbec neřekli. Nebyl tak špatný jak se o něm říká a ani tak odporný a zlý. Vlastně je celkem hodný a milý. Probudil jsem se až ráno. Čekal jsem,že král bude pryč a že pořád mrznu u jeho krbu. On ale ležel(respektive seděl)vedle mne. Spal opřený o gauč a zároveň mne objímal jednou rukou,aby měl ke mě lepší přístup a mohl přeze mě tak mít hozené křídlo snáz. Usmál jsem se a sedl jsem si,pomalu a potichu jak to jen šlo. No a najednou mi to bylo prd platný. Dveře jeho královstvý se rozrazili dokořán a dovnitř vběhlo několik strážcú mého otce na čele s Erwinem. Eren se okamžitě probral ale než stihl něco udělat,mě táhli co nejdál od něj a on skončil spacifikován na zemi. A kdo mě od něj táhl pryč? No samozřejmě ten idiot co si to teď chce žehlit! Okamžitě jsem se od něj odtáhl a chtěl jsem něco namítat,ale byl jsem přerušen pronikavým hlasem mého otce.

"Tak to by stačilo! Mladí králi Jaegre! Celé roky se snažím udržovat s vámi mír;snažím se,aby nikdo nepřekračoval hranici a přesto se od vás dočkám únosu mého syna,neboli vlastizrady!"

"Snažíte se o mír?! A teď žijeme v míru?! Lidé z mého královstvý se bojí vyjít na světlo a bojí se vás! A i když se občas najdou nějaký ti odvážlivci který hranici překročí,polapíte je a zavřete a jim razem spadne hřebínek! Ale pro vaší info 'výsosti',tak já se vám nikdy nepoddám! Nikdy,nikdy se vás nebudu bát a nikdy se před vámi neskloním! A co se týče vašeho syna! Včera jsem ho našel zmrzlého na mém území! Mohl jsem mu na místě srazit hlavu ale já ho ušetřil a dokonce jsem ho zachránil před umrznutím! Měl by ste mi děkovat!"

"Ty skrčku!"zvolal múj otec a vrazil Erenovi pěkně silnou facku,jeho sluhové ho přitlačili k zemi a donutili ho si kleknout před králem. Dal jsem si ruce před pusu,jak moc mne to zaskočilo, a mé srdce poskočilo.

"Počkej otče!"vložil jsem se do toho;"On říká pravdu. Zachránil mne před mrazem,umrzl bych kdyby tam nebyl. Byl jsem na jeho území a zasloužil jsem si aby mne zabil ale i tak mne ušetřil. Tak ušetři i ty jeho. A králi...",přešel jsem k Erenovi,"...moc se vám omlouvám za neurvalost mého otce a slibuji,že se to již nebude opakovat. A vy jej hned pusťte."

Hluboce jsem se před ním uklonil. Strážní ho pustili,ale on zústával na zemi. Zaujmul stejnou pózu jako já a úklon mi opětoval. Pak sme se,doprovázeni nepřetržitým očním kontaktem,oba najednou postavili. Eren se pak usmál a já též.

"Neřekli jste náhodou právě teď,králi,že před anděli nepokloníte?"řekl Erwin. Otočil jsem se a se znechucením v obličeji jsem na něj pohlédl. Jeho pohled zústával chladný a vyrovnaný,nic to s ním nedělalo,no se mnou také ne.

"Ne,o tom nepadlo ani slovo. Já jsem přeci řekl,že se neskloním před králem;mířilo to přesně k jeho osobě. O princi a budoucím králi nepadlo ani slovo. A s ním,si skusím dobré vztahy zachovat a žít v míru. Snad až nadejde vaše kralování,dožiju se let míru."odpověděl Eren a mě nešlo udělat nic jiného,než se usmát. On je hodně milý,hodný,na démona až neskutečně. Nerozumím,jak múže být démon tak hodný,nikde se nepíše,že by byli takový. Ponaučení? Nikdy ničemu nevěřte,informace si je třeba ověřovat.

"Ještě jednou se,králi,omlouvám a děkuji za vaši pohostinost."

"To máš jedno Levi,a o tom vykání jsem ti něco říkal!"

"Ah ano,máš pravdu. Promiň. Je to nezvyk. Tak ještě jednou díky a snad se ještě uvidíme. A nebo...nechtěl by ses jít se mnou teď proletět? Já totiž miluju létání! Podle mě by to byla dobrá možnost upevnit vztahy mezi královstvími. Tak co říkáš? Pújdeš?"

"To si piš andílku!"mrkl na mne a vzal mě kolem ramen. Já jen trochu zrudl a odešel jsem z jeho zámku,s jeho doprovodem. Kašlal jsem na otce a i jeho stráž a šel jsem lítat s Erenem. Eren se na to taky vykašlal a určitě mu,jako i mě,došlo,že múj otec tam nebude stát celý den a že jej to omrzí a taky pak odejde. Já jen letěl,na nic jiného jsem nemyslel. Eren mne po chvilce doběhl a letěl se mnou zarovno. Ale pak sme se dostali do temného lesa a já jsem se zachytil křídli o strom. Nebyl jsem zvyklí na takovéhle stromy,které byli černé,temné,tmavé a měli ostře zhýbané větve. Upřímně,začal jsem trochu panikařit. Hned na to ke mě ale přilétl Eren,křídla mi z křoviny stromú vymotal bez jediné ujmy a dále jsem letěl už jen za jeho pomoci. Jinak to ani nešlo. Držel má křídla pevně sevřená v náručí spolu se mnou a letěl se mnou...někam. Kam přesně to nevím,nevyznám se tu. Najednou skončili stromy,les se uzavřel do kruhu a před námi se objevil vodopád s jezírkem. Eren mne pustil a nechal mě si provětrat křídla. Proletěli sme párkrát kolem skály s vodopádem,obletěl jsem si do kruhu a zastavil jsem se až na vrchu. Byl odsud nádherný výhled na říši andělú. Eren přilétl ke mě a sedl si. Sedl jsem si k němu a pozoroval jsem,jak namúj domov dopadají paprsky slunce,jak je tam hezky a...tady je tak pochmurně a ošklivě. Posmutněl jsem a sklopil jsem hlavu.

"Copak andílku? Nelíbí se ti tu?"zeptal se Eren,ale já neodpověděl. Nevěděl jsem jak. Nechtěl jsem ho urazit a říct že je to tu ošklivé,i tohle místo má hodně krás ale...u nás je to tak jiné,světlejší...když jdu po lese přes den tady,nevidím ani na krok jaká je tma.

"Ne...líbí,je to tu úžasné ale...tvé královstvý. Je tak...jiné,než to moje."

"Jiné? Ohavné,řekl bych. Tvúj svět je tak nádherný,čistý,bílý,svěží...ten múj je jakoby tu chcíp pes."řekl a zadíval se střídavě na své a na mé královstvý. Ach jo,má pravdu. Posmutněl jsem nanovo. Co když se mi nepodaří udržet mír? A i kdyby se mi to povedlo,nebude to stejné jako dřív? Erenovo královstvý se tím nezesvětlí ani nic podobného. Na Erenovém výrazu teď bylo poznat,že si všiml jak jsem zesmutněl. Tak mě tedy vzal za bradu aby mi hlavu zvedl,postoupil o kousek dál a řekl:"Sleduj!" Hned na to skočil dolú ze skály,křídla měl ovšem pevně semknuté k sobě. Probúh! On skočil dolú jen tak! Okamžitě mě to vymrštilo na nohy a skočil jsem dolú,abych sletěl k jezírku. Postavil jsem se na okraj vody přesně v okamžik,kdy Eren dopadl pod hladinu pěknou šipkou. Oddechl jsem si. Sedl jsem si a špičkou boty jsem se dotkl hladiny hlubšího jezírka. Pak se Eren vynořil hned u mně a stáhl mě do vody. Skvěle učiněno,vzhledem k tomu že neumím plavat. Začal jsem se tam topit a kdyby nebyl u mě,asi bych se utopil. Přitáhl si mě k sobě za pas a tak mne držel nad hladinou. Jeho tvář byla hned vedle té mojí. Byla tak blízko,že jsem cítil jeho dech. Objal jsem ho ještě pevněji a nechal jsem se držet. Ledpvá voda která div neumrzla v chladné zimě nás obklopovala všude okolo,nebyla mi však zima. Eren byl na bodu varu a já nejspíš také. Bylo to hodně příjemné i když na sto procent dostanu rímu. Pak mne ale pustil a potáhl mne pod vodopád. Teda spíš do jeskyně za vodopádem. Posadili sme se zády k sobě a opírali sme se jeden o druhého. Přitom nám z úst unikal tichší smích přerušovaný střídavím dechem,který byl po zábavné činnosti v jezírku rychlejší. Smích nám po chvilce ustal a oba sme zústali opření o tělo toho druhého. Jeho křídla byla horká i na povrchu,zato má byla vždy hodně studená. Nevím jak dlouho sme tady seděli v tichosti která byla přerušovaná jen občasným kapáním vody na hladinu. Ani jeden sme nic neříkali,až se nakonec Eren otočil,zezadu mne objal a spustil svúj monolog.

"Víš...vždy jsem si myslel že andělé jsou chladní a zlý. Mají sice přívlastek 'svatý' ale tvúj otec bez jakýchkoliv potíží vraždí mé lidi nebo je zavírá do žaláře,kde je nechá shnít. Myslel jsem si,že jste zrúdy. Ale múj vlastní výskum,říká něco jiného. Potkal jsem tebe. Když jsem tě uviděl mrznout v lese,chtěl jsem tě tam nechat. Hned jsem v tobě ale poznal prince a kdyby tě tu našli mrtvého,hodili by mi to na triko. Ty si ale byl hodný,poděkoval si,staral si se o to zda je mně dobře když se o tebe starám. V tu noc co si spal na mém koberci jsem si uvědomil jednu věc. A to,že tě musím mít. Vím,že ti to říkám moc brzo ale doopravdy. Nikdo jiný se tě nesmí ani dotknout. Kdo si něco skusí,toho zabiju. Jsem démon víš? Mně nezajímá kdo má jaké postavení nebo kdo je jak dúležitý. Když mi je někdo proti srsti,jednoduše se ho zbavím. A tohle není vyjímka. Budu se tím řídit i nadále. Vím že je na to moc brzo ale...zamiloval jsem se do tebe."pronesl a poslední část věty zašeptal. Celý jsem zrudl na úroveň zralého jablka a nevěděl jsem co dělat. Seděl jsem jako obařený v jeho objětí,až jsem si konečně uvědomil,že tomuhle jsem chtěl za každou cenu předejít. Jsem rudý až za ušima,v krku se mi vytvořil takový ten knedlík a znemožnil mi mluvení,srdce mi bije jakoby mi chtělo vyskočit z hrudi a pocit jeho teplých dlaní na mém tělě mi púsobí nemenší rozpaky. Rychlým pohybem jsem se mu vymanil a letěl jsem pryč. Jako takový zbabělec jsem mu utekl. Svúj let jsem spomalil až když jsem se blížil k mému pokoji ve světě andělú. Sněžilo. Ani nevím,jak jsem našel cestu ven z temného lesa protože jsem neletěl tak vysoko abych měl stoprocentní rozhled. Sedl jsem si na okap a začal jsem se dívat před sebe a přemýšlet. Je možné,abych se do něj zamiloval tak rychle? Ne,to není možné! Jednou mi přeci stačilo tak proč se do toho nanovo namočit? Ach jo,zase jsem v tom až po uši a zase budu mít zlomené srdce. Kdo o to kdy stál? Najednou se u brány oběvili zadýchaní stráže i s mím otcem. Okamžitě jsem sletěl k nim a podepřel jsem mého otce který ledva popadal dech.

"Co se stalo?"

"Ve světě démonú se strhla bouře rozměrú doby ledové."řekl múj otec vážnou tvářý a já se zachvěl. Je pravda že hranice dělají zázraky. U nás je o hodně tepleji jak u nich,dokonce k nám ta bouře ani nedoléhá. Hned jsem si pak ale vzpoměl na jeden drobný,nepotřebný detail.

"Ale to přeci démoni nepřežijí!"

"My víme. Ale co na tom. Alespoň o pár prevítú míň."řekl Erwin. Zděsil jsem se. To nepřežije ani král! Eren! On...nesmí umřít! Okamžitě jsem chtěl letět tam ale otec i s Erwinem mne zadrželi.

"Má to spočítaný Levi."řekl Erwin skoro až s radostným podtónem a chtěl mne zatáhnout do hradu. Po tvářy mi tekly slzy,celý jsem se třásl a ne zimou,cítil jsem se zase sám. Nechci to tak nechat! Nenechám ho na pospas chladu! I kdybych měl umřít! Pomúžu mu! Vytrhl jsem se Erwinovi a letěl jsem vstříc zimě,chladu a světu démonú,ve kterém byla ještě větší zima a ještě větší chlad. Aktuálně jsem se neobával o to že bych zamrzl,nebo o to že by mi přisilný vítr zlomil křídlo když letím proti němu,ne. Teď se obávám jen o Erena. Když jsem překročil hranici,zavalil mne silný ledový proud vzduchu. Viděl jsem pár slabých démonú,jak se krčí a snaží se ohřát a je jim to na nic. Tak dost! Jsem příští král takže mám právo dělat rozhodnutí. Popolétl jsem k nim a poslal jsem je přes hranici,a ať sebou vemou každého koho uvidí. Řekl jsem to každému koho jsem potkal,ale na toho jediného kterého jsem potkat chtěl jsem narazit nemohl. Už jsem se začal obávat,když v tom jsem ho uviděl na zemi,promrzlého na kost. Celý se chvěl co mi naznačovalo,že ještě aspoň žije. Ještě ve vzduchu jsem si stáhl kabát abych mu je přehodil přes křídla,když v tom mne silný vítr a omrzlá křídla zradila a já se sesypal dolú přímo k němu. Vedle ležel jeho plášť na který nemohl dosáhnout,ale postavit se nebo netáhnout už taky nemohl. Hodil jsem ho přes něj,svúj kabát jsem si hodil přes křídla které byli teď před mrazem chráněné,postavil jsem promrzlého krále a začal jsem ho táhnout pryč,přímo k hranici.

"Ale co ostatní? Oni...u-umrznou..."

"Ne neumrznou,nikdo z nich. Poslal jsem je přes hranici. Všichni budou v pořádku a ty taky."řekl jsem povzbudivě a trochu jsem přidal do kroku. Konečně jsem začal vidět kupu démonú hromadící se u hranice. Nechtěli je pustit,tsch! Šmejdi! 

"U-Udělejte cestu princi..."pronesl Erena oni se hned rozestoupili do řadu a já tak měl volnou cestu k strážím,který na mě upírali své kukadla.

"Jsem Princ Levi Ackerman a požaduji jejich okamžité puštění přes hranici! Je to rozkaz!"

"Ale oni ještě aztím přijímají rozkazy ode mne Levi. Zatím jsem králem já. No tak Levi. Nech to být. Pojď. Přejdi přes hranici jinak umrzneš. Nech je napospas osudu a pojď do tepla."řekl múj otec který se tu zjevil snad od nikud. Má pravdu. Zatím jsem jen princ ale..přesto mám právo se rozhodovat.

"Nikdy! Neopustím jej! To radši umrznu!"skřikl jsem a tím to bylo u konce. Odmítám se pohnout z místa,odmítám se pustit Erena který jen tak-tak dokáže stát na nohách. Múj otec mne ještě párkrát vyzval nech jdu za ním. Že prí "Nebuď hloupý" a podobné hlouposti. Když jsem se nehnul ani potom,co se k jeho přemlouvání přidal Erwin,povzdechl si,všechny pustil a řekl:

"Tak tvrdohlavý si po své matce."

Já se jen zašklebil a pomohl jsem Erenovi přes hranici. U nás bylo o HODNĚ tepleji,takže se Eren rychle aklimatizoval. Nebyl tak bledý,už se netřásl a jeho zmrzlá křídla začali tát. Hlasitě jsem si oddechl. Chvála bohu! Nevím co bych dělal kdyby tu nebyl. S Erwinem to bylo stejné ale o něj jsem se nikdy nebál. Nebyl jsem připravený se o něj bát,nebyl dúvod,nebyl jsem připraven pro něj riskovat. Teď už chápu že výbuch našeho vztahu nebyla jen jeho chyba. Já ho taky nemiloval. Nebyl bych pro něj schopný udělat to co teď pro Erena. Usmíval jsem se na něj,jak se o něčem vybavoval s mím otce a požádal ho,zda by nepřivolal brzé jaro už teď. Otec svolil. Ledy a sníh začali tát,hodně se oteplilo a najednou bylo na kabát který jsem měl na sobě moc horko. Ale...sundat jsem si ho nechtěl. Eren se na mne otočil,s úsměvem ke mne přiběhl a objal mne. Stiskl jsem mu opětoval,ovšem byl o něco slabší. Má fakt sílu!

"Ah Levi,moc si mi pomohl,nevím jak ti poděkovat!"chrlil ze sebe. Byl tak natešený,až hyperaktivní,řekl bych. Poskakoval jako štěně,až nakonec se neovládl a vlepil mi jemný polibek na rty. Celý jsem zrudl ale polibek jsem opětoval. 

"Není ti v tom kabátu teplo? Je přeci jaro."zeptal se a já si uvědomil,že přišla ta horší část našeho rozhovoru. Beze slov jsem se mu otočil zády a stáhl jsem si bílý kabát,který odkryl má křídla. Jedno bylo zlomené. Mé velké a silné křídlo bylo jakoby ohnuté do pravé strany. Eren si přikryl ústa rukou a vykuloval oči,které postupně mokřeli,až z nich vytekla slza. Pohladil mne po mém křídle. Už nebolelo ale létat se s ním už nikdy dát nebude. Na zlomené křídlo totiž není lét. Naše křídla,se liší od našeho těla. Jsou lehká a přitom silná a velká.  Nejsou ani jako křídla ptákú. Oni mají v křídlech duté kosti. Ale mi ne. Ani andělé,ani démoni. Mi v nich máme rúzná vlákna tenčí než samotný vlas. Už se nedají napravit do púvodního stavu. 

"Andílku...tak...proto si tak ošklivě upadl...když si za mnou letěl...přemohl tě vítr...a-andílku! Vždyť...si tak moc opěvoval létání,jak moc to miluješ! A ty teď-!"spustili se mu slzy. Pokusil jsem se o úsměv,ze kterého vzeše smutný kukuč spojený s úsměvem. Bylo vidět,že je mu to líto.Obviňoval se z toho. To jsem nechtěl. Přišel jsem k němu,objal jsem jej a přiložil jsem hlavu k jeho hrudi,co nebylo tak složité jelikož byl o hlavu vyžší. Eren mi objetí opětoval. Po zádech jsem mu začal rukou přejíždět a konejšivě jsem se ho snažil uchlácholit.

"To nic. Já to chtěl udělat,znal jsem rizika. To nevadí,neobviňuj se. Byla to jen malá oběť...za život démona,kterého miluji."řekl jsem a stiskl ho pevněji. On tak nějak ochabl. Je pravda,že já sám jsem byl trochu překvapený touto odpovědí ale jiná mi na rozum nepřicházela. A byla to pravda. Eren se odemě odtáhl a díval se na mě jako na svatýho(i když to v podstatě jsem)a tichým hláskem řekl:

"Ty...mě miluješ?"

Já se jen usmál. Obtočil jsem mu ruce kolem krku,postavil jsem se na špičky abych tam dosáhl a spojil jsem své rty s jeho. Polibek mi byl opětován. 

"Stačí ti tohle jako odpověď...?"zeptal jsem se a on se usmál a políbil mě znova. Tohle byla ta láska. Láska za kterou by ste položili život,za kterou by ste se vzdali všeho na čem vám záleží,jen aby byla ona osoba šťastná. A mělo to eště jeden bonus. Měli ste vidět Erwinúv obličej! Byl k popukání,i když mě se zlomeným křídlem moc do smíchu nebylo. Eren přešel k mím zádúm. Přešel mi po křídle rukou a nežně mne na ně políbil. Mé zlomené křídlo začalo najednou svítit. Nějak divně svítit,nikdy nesvítilo takže jsem nevěděl co dělat. Všichni se o kousek odtáhli a z mého křídla vyletěl závan vzduchu a bílé záře. Když to skončilo,cítil jsem se jinak. Dobře jinak. Skusil jsem pohnout mím křídlem,bylo v kuse. Nedolámané,nezničené ani nic. Pohlédl jsem na něj. Bylo černé jako peří démonú a přitom mi to druhé zústalo bílé.

"Tak je to pravda..."řekl Eren a já se na něj se zájmem otočil. Múj pohled doslova a do písmene říkal,že chci vědět jak to myslí,nebo jinak,na co myslí.

"Pravda o polodémonech. Prí existují rúzné cesty jak je vytvářet ale...o tomhle jsem ještě neslyšel."dokončil vysvětlení a já se znovu podíval na mé křídlo. Zamával jsem s nimi,zvedl jsem se trochu do vzduchu a pak zase zpět na zem. Když jsem si byl jistý že se nic nestane,vystřelil jsem ze země jako šipka a letěl jsem přímo do vzduchu. Začal jsem létat na mích křídlech. Křídla znázorňují svobodu. Vím,že svobodu si musí člověk zasloužit. Nevím,čím jsem si ji zasloužil zrovna já ale jsem za ní nesmírně rád. Eren se ke mě po malé chvilce přidal. Tak a tady to je. Otec chtěl abych měl krále po boku,s ním jsem měl být silnější. A taky že jsem. Múj otec asi nechtěl abych spojil naše království ale to je mi teď jedno. Já mohu létat na mích křídlech svobody spolu s mou láskou. Tehdy a jen tehdy,jsem doopravdy šťastný.