Brečel jsem. Ne, to bylo slabý slovo. Já řval. Bečel jako malý mimino. Ležel jsem na posteli s hlavou zabořenou do polštáře a řval. Za život jsem toho podělal strašně moc, ale nikdy jsem kvůli tomu nebrečel. Zase takový cíťa nejsem. Tenhle případ se mi stal vlastně jen jednou, a to když se ukázalo, jaká je Veronica svině. Když se táta rozhodl nás opustit. Bez vysvětlení, bez rozloučení.

Z těchto úvah mě vyrušilo zaklepání na dveře.

,,Wille? Můžu dovnitř?"

,,Jo," vyšlo ze mě mezi vzlyky. Byl jsem tak moc naštvaný a zároveň se cítil úplně bezmocně. Měl jsem na salámu to, že mě bratr uvidí v takovým stavu.

,,Co se stalo?" zeptal se bez zbytečného otálení, když za sebou zavřel dveře. Plácnul vedle mě na postel, zatímco já se zvednul do sedu a opřel se o zeď. Rychle jsem si utřel uslzený obličej.

,,Tess. Ona...já ...my. My se pohádali."

,,Ajaj to zní vážně, když tě to tak sebralo," podotkne Simon, ale já na to neberu zřetel a pokračuju.

,,Ztropila na večeři hroznou scénu a já se tak snažil. Udělal bych pro ni všechno. Všechno na světě." Netřásl se mi jen hlas, třásl jsem se celý, jak kdybych měl zimnici.

,,A ona? S čím měla problém?" nechápal, ale já vykřikl:

,,Ona? Ne, její bratr je problém! Její rodina je problém!"

,,Ten její malej bráška?" podivil se a já se plácl do čela.

,,Ne, ty magore! Její bratr! Ten voják!"

,,Aha a kde ses s ním viděl? Toho jsem viděl tak možná před Vánoci U Dvou Slunců."

,,Přijel za ní na víkend. Její matka s tím prckem kamsi jeli. Proto jsme si to taky tak naplánovali. Mohli jsme teď být tam a ..."

,,Překazil vám plány na společnou noc?" rýpnul si Simon, jako by vůbec nechápal, o co go.

,,Ty mě vůbec nebereš vážně!" rozčílil jsem se zase a už měl chuť mu říct ať vypadne, ale nakonec se uklidnil.

,,No prostě, když jsme se o tom bavili, tak asi byla mimo či co já vím. Každopádně, když jsem ji přijel vyzvednout, byl tam. Nebyl rád, že mě vidí. To rozhodně. Čišela z něj nenávist a vůbec netuším proč. Každopádně troufnu si tvrdit, že měl trochu upito. Vyjel po mě, a to dost hnusně. Prej, jestli mám s jeho malou ségrou jen dobrý úmysly."

,,A máš?" skočil mi zase do toho a já ho sežehl pohledem.

,,Samozřejmě, že ano! Ale když na mě někdo takhle hnusně vyjede, tak je snad logický, že se budu bránit no ne?"

,,Jo, jasně. Takže jste se porvali nebo co?"

,,Ne, ale skoro jo." Simon nasadil hloubavý výraz.

,,A na čí stranu se postavila ona?"

,,Na jeho," vyslovil jsem s povzdechem.

,,Jistě, už to, jak o něm občas mluví je jasné, že ho má ráda."

,,Ráda? Úplně ho uctívá jako by to byl nějaký bůh. Přitom je to jen zmetek!"

,,Zníš jako bys na něj žárlil," popíchne mě zase Simon, a to už se neudržím a vybuchnu.

,,ŽÁRLIT? JÁ ? NA TOHO DEBILA?! NIKDY! ALE ONA HO TAM OBHAJOVALA JAK KDYBY BYL SVATOŘEČENEJ!" vykřiknu, ale on po mně hodí polštář.

,,Jejda klidni se! Vždyť tím svým hulákáním vzbudíš mamku." Gestikuloval na mě Simon, ale já, když jsem se urval z řetězů příčetnosti, nemohl jsem se zarazit. Praštil jsem polštářem o zem. Pak pěstí do stěny až do odření kloubů.

,,Nadával mi! A nevěří mi. Nevím proč. Je to úplně pomatená guma. Ale kdybychom se o tom s Tess nepohádali, tak by to bylo ok. Jenže ona ho bránila jak ..."

Simon mě popadl za ruce a zabránil mi tak v demolování sádrokartonové zdi.

,,Hej! Wille! Jenom klid, jsme tady spolu, nic se neděje. Nemusíš to tu zdemolovat. Zřejmě je to s nimi jen trochu těžší, než jsme si mysleli," vyřkl Simon a já zavřel oči a zprudka oddechoval. Už nějakou dobu jsem nebyl takhle vytočený a měl problém s koncentrací. Nakonec jsem cítil, jak mi Simon dal ruce kolem ramen. Jo, on tak rád všechny objímal. Byl takovej kliďas, oproti mně. Já byl rapl. Věděl jsem to a snažil se s tím něco dělat. Ale někdy to prostě nešlo. Tak jako teď.

,,Dám ti radu," zaštkal jsem.

,,Nikdy si nezačínej s holkama, co maj starší bratry s ochranářským komplexem."

Simon explodoval smíchy a já nakrčil nos. Čemu se ten skřet zas směje?

,,No víš vzpomněl jsem si na Sarah, ta má staršího bratra, ale asi bez toho ochranářskýho komplexu."

,,Sarah?" nechápavě jsem svraštil obočí.

,,No jasně, však její bratr je Tessin spolužák. Jak zorganizoval tu její oslavu v Builderu a pak jsi s náma šel do baru," dodal Simon a já si po jeho drobných vysvětlivkách vzpomněl.

,,Nojo ten její kámoš. Tak toho se to týká taky. Nemyslíš, že byl někdy do Tess?" vybreptal jsem první co mě napadlo v čiré úzkosti.

,,Ty si ale pako, ten přece má tu svou borku, tu Kate, nebo jak se jmenuje. Hele s Tess jsou jen kamarádi, co tak vím," Simon se na mě podíval jako by začínal pochybovat o mém zdravém rozumu. No tak tahle paranoia mě opustila celkem rychle.

,,Hele ono se to zlepší. Zas to bude dobrý, uvidíš. Jen to chce čas. Jak ji znám, tak se tím určitě užírá taky. Stopro má výčitky z toho, jak se chovala," řekl mi brácha povzbudivě, ale nepomáhalo to.

,,Jak to můžeš vědět? Dyť zas dlouho ji neznáš," namítnu. Pravdou je, že se znali asi tak od září a teď byl duben. Já ji znal velmi krátce, a to jsme měli za sebou jen pár schůzek a párkrát se viděli. Její rodinu jsem vlastně ještě neznal a ona zase tu moji, s výjimkou Simona.

,,Znám ji dost dobře na to, abych věděl, že si tu chybu dřív nebo později uvědomí. Určitě se o tom musíte pobavit až oba trochu vychladnete. Neříkám nic, ale mám takový pocit, že se sešly dvě horký hlavy," uchichtnul se a já se na něj vděčně usmál.

,,Doufám, že máš opravdu pravdu, bráško. Ještě jsem ji tak rozčilenou neviděl. Miluju ji a nechci ji ztratit kvůli první hádce. Nechci už zažít další pocit zklamání a ztráty. Už ne," dopověděl jsem a snažil se, aby se mi hlas zas nezadrhl. Ztěžka jsem se zvedl do stoje a pohlédl na odřené klouby na rukou. Vypadá to na utopení ve sprše.

***

Z pohledu Simona

Seděl jsem v bráchově pokoji ještě dlouho poté, co on odešel. Zřejmě se teď ze samé zoufalosti topil ve sprše. Jedna hádka přece ještě neznamená konec. Jo, je tam trhlina, ale v jakým vztahu nejsou hádky? To pak přece ani fungovat nemůže. Nikdo nemá růžové brýle. Ale jak se zdá, Will s Tess je měli. Jejich kvetoucí počátek vztahu se řítil do propasti a já cítil, že tomu musím zabránit. Sakra se k sobě hodili. Věděl jsem, že jo. I když evidentně byli oba stejně tvrdohlaví a impulsivní. Chtěl jsem, aby oba byli šťastní. Když ne já, tak aspoň Will. Jenže co jsem zmohl. Akorát mě to mohlo mrzet.

Vtom mu zabzučel mobil a já nemohl upřít zvědavosti, abych se nepodíval. Byla to však jen skupina historiků. Za chvíli jim končil letní semestr, co jsem tak pochopil. Vtom jsem dostal bláznivý nápad. Napsat Tess. Omluvit se jí. Z jeho mobilu.

,,Tess, moc mě mrzí, co se dnes stalo." Vyťukal jsem rychle jednoduchou větu a odeslal. Za tohle mě Will buď zabije, nebo pochválí. Za chviličku přišla odpověď.

,,Tak stalo se. I tak ale trvám na tom, co jsem řekla. Ode mě omluvu nečekej," přečetl jsem to jako ve snách a fascinovaně na to hleděl. Co mu proboha tak hrozného řekla?

,,To je mezek, já to nechápu," řekl jsem nevědomky nahlas.

,,Ty jsi ještě tu?" zjevil se Will zničehonic ve dveřích. Pak si všiml svého mobilu v mé ruce, chtěl jsem ho zahodit, ale bylo pozdě.

,,Cos tam čmuchal?" obořil se na mě a dvěma skoky byl u mě. Vytrhl mi mobil z ruky.

,,Nezlob se, já jsem jen chtěl...Myslel jsem, že to pomůže," žblebtal jsem a házel ze sebe naprosté nesmysly.

,,Ne! Ne to ne!" zaúpěl, když uviděl tu konverzaci.

,,Proč jsi jí psal?" zavyl nešťastně a mně bylo jasné, že jsem udělal osudovou chybu.

,,Víš, myslel jsem, že tě to potěší," hlesl jsem.

,,Tak to sis myslel špatně," syknul.

,,Promiň," řekl jsem, ale on jen šokovaně zíral na displej mobilu. Pak začal něco datlovat.

,,Vypadni!" otočil se na mě s utrápeným výrazem.

,,Co jsi jí na to odpověděl?" zeptal jsem se, ale on mě doslova vyvlekl z jeho pokoje.

,,Už se mi laskavě neser do mých záležitostí! Nikdy!" nekřičel ale jen to tiše cedil mezi zuby. To bylo možná ještě horší. V jeho očích jsem viděl najednou smutek, lítost ale i vztek. Nechtěl jsem, aby zas ve vzteku provedl něco, co nechtěl. V minulosti už to stačilo. A já nechtěl zopakování. Už tak jí musel odepsat něco hrozně špatného.

,,Zradil jsi mě," syknul ještě a pak mi zabouchl dveře před nosem. Tak jsem tam tak stál a bylo mi jako by mě zasáhl hrom. Pak jsem se vzpamatoval, když z ložnice vylezla rozespalá mamka a ptala se co je to tady za hluk. Divím se, že až teď.

,,Nic, nic se neděje," ucedil jsem mezi zuby a zmizel ve svém pokoji. Zatraceně. To je toho. Já mu chtěl jen pomoct, nemohl jsem tušit, jak to celé dopadne. A vůbec ať si nasere. Možná je tady ten komplikovaný on. Nebo oba. Kdoví. Šel jsem zavolat Tess z mého telefonu, ale byla nedostupná. Zkoušel jsem to aspoň desetkrát. Asi měla vypnutý mobil.

,,Tak tohle jsi dosral kamaráde," řekl jsem nahlas. Vždycky jsem se snažil všem jen pomoct, bo jsem to měl prostě v povaze. Ale vždycky se to nějak dosralo. 
______________________________________
Miluju toho Simona, co se snaží zachránit situaci...on je prostě takový life saver 😂

Aneb drama ke konci knihy ...
Tahle kapitola tam původně vůbec být neměla, ale myslím, že tu scénu dokresluje docela pěkně.
Mějte pěkné poslední dny roku 2023
Andy❤