,,Ale mami, mě škrábe v krku," uslyším toho dne ráno, když vejdu do kuchyně.

,,Dobré ránko," pozdravím oba a usměju se jako sluníčko.

,,Teiii," vyskočí Ferry od stolu a jde mě obejmout. Potulím se s ním a pak si jdu udělat snídani.

,,Dobré...nemeškáš trochu?" zeptá se mamka, kdy si vezmu z ledničky jogurt, nakrájím si do něj banán a přisypu trochu vloček a chia semínek.

,,Nemyslím si," zakývám hlavou, když si sednu s miskou ke stolu. Pravda byla, že už se rafičky přehouply přes půl osmou, ale kdo by si dělal starosti kvůli pár minutám.

,,Tak už pojď, Fergie, nebo přijdu pozdě do práce," pobídla ho mamka nervózně.

,,Mami, mně je opravdu špatně," zakvílel bráška a mnul si krk.

,,Nezlob a pojď," domlouvala mu zase mamka. Jenže on začal kvílet, ještě víc. To mi nejde na rozum. Vždycky se do školky těšil. Teda většinou. Měla jsem pocit, že Fergiemu se líbilo úplně všude. Uměl tak dobře dávat najevo nadšení. Jakož i to, že má vztek. Zkrátka choval se jako typické pětileté dítě, anebo ne?

,,Tak ho nech doma, jestli ho bolí v krku. Já tu s ním zůstanu," řeknu zničehonic a ona se na mě překvapeně podívá. I já se tak trošku divím, co to ze mě vypadlo za nápad. Moc jsem s ním doma nebývala. Jen ve velmi akutních případech, což tenhle asi nebyl. Vlastně občas se do mě zahryzlo svědomí, že je to přece můj bratr, kterému se vůbec nevěnuju.

,,Ále, nepovídej. Máte dneska psát nějaký test?" zdvihla obočí a měřila si mě nepěkným pohledem, před kterým jsem mimoděk uhnula.

,,Ne, jen máme nějaké děsně nudné suply, o nic zajímavého nepřijdu," mávnu rukou, třebaže je dnes tělocvik, kde jsem ještě nebyla oznámkovaná z gymnastiky.

,,No tak dobře, tak zůstaňte doma. Já už ale opravdu musím," povzdechne si a pak rezignovaně odejde. Sotva za ní zaklapnou dveře, obrátím se na toho malého simulanta.

,,Tak...máte k tomu lhaní nějaký důvod, pane?" vyhrknu ale Fergie se zatváří jakoby nic. Chytám takový ten pocit, nebo tušení, že něco není tak, jak by mělo. Že je něco v nepořádku.

,,Já už nechci chodit do školky. Nikdy," ohradí se a jde trucovat na gauč do obýváku. Chvíli ho nechám být. Udělám si kávu a přidám štědrou porci medu.

Když si sednu za Ferrym, napadne mě jedna psychologická metoda, o které jsem kdesi četla a kdovíproč se mi promítla do podvědomí.

,,Víš co? Mohli bychom si něco nakreslit. Rád kreslíš, že jo?" Ani se na mě neotočí. Dojdu teda pro papíry a pastelky.

,,Nakresli mi, jak se dneska cítíš. Já nakreslím taky," řeknu a začnu něco čmárat na papír. Ne, že bych byla kdovíjaký umělec. To opravdu ne, ale něco zvládnu.

Když dopíjím kávu, po očku mrknu, jestli něco dělá. Je skloněný nad papírem tak abych ho neviděla.

Když dokreslíme, ukážu mu svůj výtvor první. Jsou na něm dvě postavičky.

,,To jsem já, jsem smutná, protože nevím, co tě trápí a z čeho jsi smutný ty," řeknu a ukážu na druhou postavičku. Fergie se zvědavě kouká. Pak mi odkryje svůj obrázek. Je na něm hodně postav. Všechno jsou to kluci a taky je tam jedna holka. To poznám podle šatů a mašle v dlouhých vlasech.

,,To jsou tvoji kamarádi ze školky? To, že tam nechceš chodit, nějak souvisí s nimi?" Vyzvídám a on přikývne.

,,Matýsek s Danem se smáli Vanesce," vysouká ze sebe.

,,A ty ses jí zastal a začali se smát i tobě, že?" snažím se odhadnout situaci.

,,Hmm, já jsem ji bránil. Ona nemůže, za to že má dva tatínky. Mají se rádi," a už se to z něj sype. Že Vaneska je jeho kamarádka, taky chodí s ním do třídy, ale že když si s ní chce hrát, tak se mu kluci začnou posmívat.

,,Ale vždyť to je přece normální, že si i kluci chtějí hrát i s holkama," podotknu. Snažím se vzpomenout na to, jaké to bylo, když já byla v jeho věku. Nepamatuju si, že bych měla někdy takové problémy. Vlastně na školku si moc nepamatuju. Jen, že jsem vždycky byla ráda, když pro mě přišel táta.

,,A malovali jsme naši rodinu. Vaneska tam nakreslila oba tatínky a Ouška, to je jejich pejsek," povídal Ferry a já přitakávala. Asi je mu ta holčička sympatická. Je to hezký, tyhle první dětský lásky.

,,No jenže když je paní učitelka okřikla, ať se jí nesmějou, že někdo prostě má dva tatínky, tak se začali smát mně," a v tom se ve svém rozhorlení zasekl.

,,Proč se ti začali smát?" zeptám se, a nějak začínám mít ještě horší pocit.

,,Říkali, že mi má ta hloupá Vanesa jednoho tatínka půjčit, když žádného nemám," dostal ze sebe s velkými obtížemi bráška, a nakonec se rozeštkal.

,,Polil jsem Matýskovi obrázek vodou. Va-ne-ska ne-není hloupá. Říkala, že mi ani jednoho nepůjčí, že je má rá-ráda oba a že ma-maminku ne-nepo-tře-bu-je, protože má tatínky a že jsme my pitomí a o-ode-odešla," škytal Ferry a pravá podstata problému z něj vytryskla jako vodopád. Slzy se mu linuly z očí a smáčely mu tričko.

,,Já bych chtěl ta-taky tatínka. Jenom jednoho, ale aby byl silný a řekl Matýskovi a Danovi, že jsou hovínka," mluvil s velkým zanícením, jelikož mu na tom asi doopravdy záleželo. Obejmula jsem ho a dlouho neříkala nic. Tušila jsem, že něco takového jednou přijde. Dávalo to smysl. Muselo to jednou přijít. A zajímalo mě, jestli to mamka ví.

,,To se neříká, že je někdo hovínko. Ale trdla to teda jsou. A co na to paní učitelka? Řekla jim něco?" odvětila jsem po hlubokém přemýšlení. Ferry zavrtěl hlavou, že ne. Ale jinak na mě byl přilepený jako klíště. Bylo mi ho tak líto. Utěšovala jsem tu malou hromádku neštěstí hezky dlouho.

***

,,Já jsem si myslel, že by strejda Mark mohl být můj tatínek. Ale vždycky se rozčílil, když jsem mu tak řekl," dodal ještě, když už jsme se dali do vaření oběda. No, co vám budu povídat, dopadlo to totální katastrofou. Vaření není vůbec moje silná stránka, vlastně se tomu většinou vyhýbám a nemám na to čas. Ale o hladu jsme nezůstali, i když jsem zbytek těch těstovin raději vyhodila. Klidně byste si to mohli splést s radioaktivním odpadem.

,,No taky jsem si myslela, že spolu s maminkou budou. Ale to už je zřejmě dávno pryč," řekla jsem, protože ta záhada, proč se ti dva vlastně rozešli, mi dosud zůstala neobjasněná.

,,Třeba si maminka najde někoho jiného, a to by mohl být jako tvůj tatínek," plácla jsem první blbost co mě napadla.

,,A tvůj taky," rozzářil se Ferry a já se bolestně usmála.

,,Já tatínka měla, víš, a tak ho nikdo nemůže nahradit. Umřel," vymáčkla jsem ze sebe, protože si nepamatuju, že bychom na tuto tému někdy vedli řeč.

,,Aha, ale já nějakého chci. Proč žádného nemám? Jako ostatní?" zeptal se znova. To jsou mi otázky dneska. Zastrčila jsem si vlasy za uši, bo mi padaly do očí. Už byly nějako moc dlouhý.

,,Nevím, asi o tobě neví. To se musíš zeptat maminky," odvětím nakonec, protože co mu na to mám říct. Ostatně co k tomu víc říct. Téma Fergieho biologický otec bylo celých pět let tabu.

***

Po obědě dokonce usnul, tak moc byl z toho vyčerpaný. Kdo ví, jak dlouho ho to trápilo.

Když mamka přišla z práce, měla jsem čas akorát jí říct ahoj a pádit na trénink. Snad se mi podaří se o tom s ní pobavit večer. Můžu s klidem říct, že jako rodina...my tři nestojíme za nic. Ale dřív mě to nijak nevzrušovalo, bo jsem měla svých problémů dost.

Zřejmě mi to dost vrtalo hlavou i na tréninku bo jsem nebyla dostatečně koncentrovaná. A schytala jednak zjeba od Ricka a taky do zubů od Sophie.

***

,,Ferry se ale trápí, mami. Copak to nevidíš? On prostě tátu potřebuje," vyhrkla jsem, když jsem se konečně dostala k tomu, abych si s mamkou promluvila.

,,Spousta dětí žije jen s matkou, copak nejsou rozvedený manželství?" namítne mamka.

,,Ale ty nejsi rozvedená," vybuchnu, protože už to nezvládnu. Jsem unavená a mamku asi k rozumu nepřivedu.

,,Moje sestra z toho taky nebyla tehdy nadšená, ale ubránila jsem si to dítě proti všem. A to, že se i ty postavíš na druhou stranu, mě hluboce zraňuje," podotkne opět a nasadí tu svou nepřístupnou masku.

,,Já se sakra nestavím na žádnou stranu! Jen tím, co děláš, ubližuješ! Vím, že to je bolavý ale copak nevidíš, jak trpí? Je mu pět a nikdy nezažil tu otcovskou lásku. Copak si nepamatuješ, jak si byli blízcí Sam s tátou? Kluk prostě potřebuje tátu. I já byla ..." najednou jsem se zadrhla a nedokázala pokračovat. Co jsem byla? Blízká si s tátou? Možná jako úplně malá, ale mamčina výchova způsobila, že jsem ho stavěla na druhou kolej, až za mamku. Až poté, co jsem ho ztratila, jsem zjistila, že je nepostradatelný.

,,Tak já všem svým jednáním ubližuju? Špatně jsem všechny děti vychovala, ano? Já jsem ti dobrá, jen když něco potřebuješ ale jinak na mě pliveš špínu. To je vděk, za to všechno?" vyštěkla na mě matka takovým tím jejím kňučivým tónem, který ve skutečnosti má jen jednu funkci. Zahrát na city. Manipulátorsky si podmaňuje všechny okolo, aby se cítili pod psa a ona mohla zvítězit.

,,Jenom tě žádám o to, abys už druhým lidem neničila svými rozhodnutími život," šeptnu zlomeně. Pak se vytratím z obýváku s pocitem prohry. Po schodech se vyplížím nahoru a cítím se bídně jako ten nejmenší červ v hlíně. Nedokážu jí ani konstruktivně říct svůj názor, aniž bychom do toho nezatahovaly city a emoce. Vždy se udělá dusno, ale bouřka nikdy neodezní. Vzduch se nevyčistí a problém nevyřeší. 

______________________________________
Well, každý má občas problémy, že 😂

Nicméně tyhlety rodinný spory snad známe všichni.