Do maturáku zbejvá pár dní a mě chytaj depky. Je to reálný pocit mého nitra. Všechno se sere, tenhle den, týden, měsíc, život. Já nikdy nebyla sdílný člověk. Ne, že by to byl jen pocit přes zimu, ono to tak skutečně je. Jsem prostě introvertní asociál s předpokladem pro depresi. Tvl vždyť já už nemám v hlavě nic jinýho než maturiťák, maturitu a přijímačky na výšku. Normální život jako by neexistoval. Jenže co je to vlastně normální? Jsem já normální? Ne!

Vždyť já žiju od ničeho k ničemu. A to nemluvím o brigádě a Triogymu. Už je těch problémů tolik, že se od nich nedá ani utýct, vždycky mě doženou. V podstatě řeším jen školu, a to je tak sebezničující. Copak to nikdy neskončí? Tyhle depky v mojí hlavě? Na chvilku možná, ale pak se to zase objeví. To je přesně ono, klasický příklad zaseknutí se v bloku. Mám obavy o svou budoucnost.

A taky mám pocit, že toho k matuře dělám málo, ale člověku už z toho učení opravdu hrabe. Takže spíš prokrastinuje, než by se učil. A ještě mamka mi zakázala tenhle týden chodit do Triogymu, takže se to na mě už opravdu celé sesypalo. A šťourat se v minulosti taky není zrovna nejlepší, jelikož z toho má člověk tak akorát depky. Ale to je přirozená činnost mysli, tedy minulost a budoucnost.

Za tři dny je maturák a já už to doma opravdu nedávám, i mamka si začíná všímat, že se mnou není něco v pořádku.

***

Každopádně, jedno odpoledne se mi přece jen podařilo vyplížit z domu a jít do Triogymu. Doslova balzám na duši toto. S příchodem tam se mé depression myšlenky dávají na úprk. Za což jsem ráda. Hnusné myšlenky. Pousměju se nad nadáváním na své frasné myšlenkové pochody a vzápětí vyprsknu smíchy. Ehm ne vůbec se mi nemění nálady jak na horské dráze. Hmm, čím to asi bude? Ano dámy, hádáte správně. Ale naštěstí to tenhle měsíc nebylo tak hrozné.

***

,,Takže, dámy a pánové, jak všichni víte, jsme si tu všichni rovni, a proto v našich řadách přivítejte Charlie," řekl Jack na začátku naší ,hodinky'. Vedle něj rozpačitě postávala holka – zrzka. Těžko odhadnout kolik jí bylo, možná 16 anebo 17, na odhadování věku je nejhorší, že se většinou mýlím. Ale určitě nebyla starší jak já.

,,Čau, Charlie."

,,Nazdar Charlieeee," ozve se hromadně od naší osmičlenné skupinky.

,,Ahoj," odvětí tiše. Pak jsme si posedali do kroužku, abychom na sebe navzájem viděli, a jeden po druhém jsme se jí představili. By mě zajímalo, proč robíme také cavyky, když jsme je dřív nedělali. Ale co člověk zmůže? No nic. Když došlo na mě, podívala jsem na náš nový přírůstek pečlivěji. Ta zrzka však uhnula pohledem.

,,Jsem T nebo Tess, to je fuk. Momentálně bez problémů," zazubila jsem se. Jo, i když to nebyla tak úplně pravda, podle toho, co se mi dnes honilo hlavou cestou sem.

,,Skutečně bez problémů? Na to se hnedle podíváme," rýpl si do mě Jack a já se stáhla. Jestli zas bude zkoušet nějaký nový metody, tak ho praštím po hlavě Vilhemínou.

***

No i když čištění bloků nebyla úplně nová metoda, jen se mi ji ještě nepodařilo úplně osvojit. Ale i tak to bylo lepší ty problémy ze sebe vypustit a snažit se je čistit, než to v sobě držet a potlačit ty strachy a tak. Řekla bych, že to pracování s psychikou se díky nám neustále vyvíjí. Takže tahle metoda nieje zase tak špatná, a hlavně není skupinová, ale ryze individuální. To sice si protiřečí s dneškem, ale tak to se vsákne. Vy v tom určitě guláš nemáte a vnímáte nějaký posun.

Teď jsem se měla zamýšlet nad nějakým problémem, ale já stejně poslouchala, co Jack vykládá Charlie. Zajímalo by mě, s čím sem přišla ona. Každý tady s něčím přijde. Andrew, Sophia, já ... zkrátka všici.

,,Tess? Přišla jsi na něco?" ozve se vedle mě, až sebou cuknu.

,,Noo asi jo, já nevím," myknu rameny.

,,Ale víš, první myšlenka, co ti prolétne hlavou. Něco s mamkou? Se školou?" snaží se mě naťuknout.

,,Asi tak celkově, nervy před maturákem, stres ze školy a z toho, jak to všechno zvládnu."

,,Takže strach z neúspěchu?" Jay zdvihl obočí.

,,Noo asi, dá se tam pokazit dost věcí."

,,Pokazím to, pocit?" zeptá se a já se nervózně zašklebím. Tyhle otázky nesnáším.

,,To je mi asi jedno, takej neutrální. Spíš, že je to neznámá situace. Šaty a spousta holčičích plků," vymáčknu ze sebe. Jay pokývá hlavou, jakože to chápe.

,,Takže se bojíš něčeho, co neznáš? Přirozeně. Kdy to bylo v dětství?" zeptá se opět a já zavřu oči, zklidním se a snažím se přemýšlet. Tahle část mi nikdy moc nešla. Člověk prý má být schopný vrátit se do dětství do toho okamžiku kdy se ten problém poprvé objevil. Vůbec to nemusí být v dětství, může to být klidně i v minulém životě ale já se nejdál dostala do dětství. Do svého sluncem zalitého dětství. Ze začátku jsem to totálně nechápala, jak je něco takového možné a sem tam si i něco vymyslela.

,,Když jsem šla poprvé do školky, hrozně jsem se bála. Sam mi totiž napovídal spoustu hloupostí," řekla jsem a mimoděk se usmála. Sice to byla strašná situace ale vtipné bylo, jak poté Sam dostal za trest od mamky vařečkou.

,,Jsou ti tři roky a jdeš do školky. Sam o ní říká nehezké věci, co ti na tom vadí? Že si tvůj bratr vymýšlí?"

,,Že mě straší," vyhrknu okamžitě.

,,Tak přijímám, že mě straší," naznačí Jay pohyb rukou.

,,Přijímám, že mě to straší. Přijímám, že mě to straší," začnu si potichu avšak zřetelně mumlat. Jay se přesune k dalšímu člověku.

***

Z čištění jsem byla vždycky hrozně unavená, ale pomáhalo to. Člověk pak měl více té energie, i když co si budem stále jsem byla dosti zablokovaná. Změny se však pozorovat daly, nepatrné, ale přece. A zbavovat se nálepek taky nebylo lehké, ale něco přece jen šlo. Rázem optimismus mě přepadal. Vlastně tyhle výlety do dětství se celkem daly. Mohla jsem se rýpat v minulosti, a ještě z toho získala spoustu dalších užitečných poznatků.

Za necelé dva měsíce mi bude 19 a já budu zas o rok starší, a snad na tom budu i líp. To je k nevíře. I když jsem v sobě stále měla nějaké to napětí a stres z plesu, maturity, přijímaček a školy obecně, už se to nezdálo být tak hrozným problémem.

,,Jo to přece zvládnu, zvládnu to," mumlala jsem si pro sebe nahlas cestou domů z Triogymu, zase tradičně o půl desáté večer. Byla zima jak na Sibiři, a já se těšila, jak si zalezu do teplé postele a budu spát. Jsem fakt šíleně moc unavená.

***

Jenže tyhle mé plány mi překazila mamka, která na mě byla nastartovaná hned u dveří.

,,Kde se jako poflakuješ? Jak si to představuješ, mladá dámo? Víš, kolik je hodin?" vyjela na mě zostra.

,,Taky ti přeju krásný večer, mami, myslela jsem, že už budeš spát," spustila jsem tónem, o kterém jsem si myslela, že je bodrý a podmanivý. Ale na nasranou mamku nic neplatilo, a tak začala opět jedna z našich velkolepých hádek. Jako by se dřív zajímala o to, kde se courám. To až teď, když jsem dospělá, se začala zajímat. Asi si všimla, že něco důležitého zameškala. Jenže já se z těch sraček dokážu vyhrabat i sama.

______________________________________
P.S.
Omyl, nezvládnu to !
Rozhodně ne sama.
Děkuju všem co při mně stojí když mi není nejlíp ❤❤❤

První odstaveček téhle kapitolky jsem si vypůjčila z jednoho deníkového zápisku co jsem si vedla před pár lety 😅 snad mi čtenáři odpustí, že jsem Tess propůjčila něco ze sebe.