„Ťuk, ťuk. Ťuk, ťuk."

Zamžourala jsem do ranního šera, pokoušejíc se zaostřit na displej budíku. Sedm hodin? Boha, vždyť je neděle. Kdo z mých známých může být tak šílený, aby se ke mně dobýval v neděli v sedm ráno? A nemůže k sakru použít zvonek? Nebo mě prozvonit mobilem? Co je to za nápad, házet kamínky do okna? Kde žijeme? V pravěku?

Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu ve snaze ignorovat dotěrný zvuk a urvat ještě alespoň hodinu spánku. Raději dvě. Nebo tři.

„Ťuk, ťuk. Ťuk, ťuk."

Uááá, no dobře. Vyhrabala jsem se z postele a doklopýtala k oknu, připravená objasnit neodbytnému buditeli svůj názor na jeho počínání pěkně od plic. Jenže ... Venku nikdo nebyl. Jako vážně nikdo. Ani všudypřítomní pejskaři, se svými mazlíčky, kteří nám na chodníku pravidelně zanechávají pozdravy všech tvarů a velikostí. Dokonce jsem si dala tu práci a vyklonila se z okna pomalu do pasu, abych viděla až na roh ulice. Nic.

„Ťuk, ťuk. Ťuk, ťuk."

Strnula jsem. Ten zvuk nešel od okna. Ozýval se za mými zády. Že by někdo klepal normálně na dveře? Ale to nebylo možné, ještě poznám ťukání do skla od bušení do dřevěných dveří.  Jenže jediná okna v mém mini bytečku bylo to u nějž jsem právě stála a pak jedno v kuchyni. A to bylo po mé levé ruce, nikoliv za zády. Za zády jsem, kromě pokoje, který mi sloužil jako ložnice, pracovna a obývák zároveň, měla už jenom chodbu a záchod s koupelnou. Žádné okno vhodné ke klepání.

„Ťuk, ťuk. Ťuk, ťuk."

Navzdory nemožnosti situace ťukání neustávalo. Spíš sílilo. Jako by jeho původce začínal ztrácet trpělivost. Po zádech mi přejel mráz a na okamžik se mě zmocnila dětská touha, schovat se zpátky do postele. Nebo raději rovnou pod postel.

„Nebuď blbá," vynadala jsem si polohlasem. „Určitě je to nějaká pitomost. Nejspíš to vůbec není u tebe v bytě. Někdo venku na chodbě dělá ... dělá ... Nevím co tam dělá, ale určitě něco naprosto normálního. Stačí tam dojít a podívat se."

Jo, trpívám samomluvou. Žiju sama a člověk si občas s někým potřebuje popovídat. Možná bych si měla pořídit kočku a povídat si s ní, ale svých šestadvaceti se ještě nechci stát tou ženskou, co žije jen se svýma kočkama. A pak, o kočku se člověk musí starat. Krmit jí, uklízet po ní, obstarat jí hlídání, když jede s kamarády na hory. Nakašlat. Stačí, že se musím postarat sama o sebe. Každopádně teď nebyla předmětem mých úvah kočka, ale to pitomé ťukání.

Trochu uklidněná svými vysoce logickými vývody jsem se odhodlala vydat do chodby zkontrolovat situaci. Výsledek mého pátrání mě bohužel neuklidnil. Spíš naopak. Venku nikdo, na koho by neodbytné ťukání šlo svést, nebyl. A beztak to nešlo odtamtud. Strnule jsem zírala na zrcadlo, umístěné na stěně chodby naproti vstupním dveřím. Staré, napůl slepé zrcadlo v kovaném rámu, které jsem podědila po předchozích nájemnících a nesundala ho jen proto, že jsem na to byla prostě líná.

Pohled mi oplácela tvář stokrát známá. Tvář, kterou vídám denně i několikrát, v koupelně, ve výlohách, na veřejných záchodcích. Moje vlastní tvář. Věc, kterou byste od takového zrcadla čekali, že? Až na to, že byl odraz překvapivě jasný na stav zrcadla a nedostatek světla v chodbičce. Normálně tam vidím s bídou rozmazaný stín.

„Ťuk, ťuk. Ťuk, ťuk."

Postava v zrcadle zdvihla ruku a dlouhým, nalakovaným nehtem zaťukala na sklo zrcadla.  Netrpělivě, s výrazem někoho, kdo se tu snaží už bůhví jak dlouho a nikdo si ho nevšímá.

„Ťuk, ťuk. Ťuk, ťuk. Skřííp."

Nehet sjel po skle a uši rvoucí zaskřípání mě probralo ze strnulosti. Zaječela jsem jak finalista konkurzu na bánší, vystřelila ven a přirazila dveře. Až pak mi došlo, že na sobě mám jen noční košili. Veškeré moje oblečení, doklady, peníze a vůbec všechno se nachází uvnitř mého bytu.  Do kterého se bez klíčů nedostanu. Ne, že bych měla v úmyslu se tak zrovna teď vracet, klíče neklíče.

Zakousl se do mě chlad. Mám ráda dlouhé, teplé noční košile, žádné poloprůhledné negližé, ale chodba našeho domu je učiněný vídrholec. Studená i v létě a průvan, že by roztočil větrnou korouhvičku. Do bytu jsem se vrátit nemohla, ani nechtěla, a ven v tomhle stavu nemůžu, takže co teď?

„Co tu provádíte, děvenko?" z protějšího bytu vykoukla paní Široká. Drobná stařenka, skoro devadesátiletá. V obličeji svrasklá tak, že i její vrásky mají vrásky, ale věčně plná energie a věčně usměvavá. Bydlí v protějším jednopokojáku se stejně drobný a čilým manželem a obrovským psem jménem Ňufka.

„Já ..., já ..."

Mám v bytě strašidlo. Je usazené ve starém zrcadle, vypadá jako já a ťuká na mě.

Ne, tak tohle jsem opravdu neřekla. Nestojím o rychlou do Bohnic.

„Zabouchla jsem si dveře a nemám klíče," zvolila jsem bezpečnější variantu. Snad se nebude paní Široká zajímat, proč jsem lezla na chodbu bosa a v noční košili. Naštěstí ji to ani nenapadlo.

„To je smůla," politovala mě a doširoka rozevřela dveře vlastního bytu. „Tak pojďte zatím k nám, uvařím vám čaj s medem. Až se vrátí děda s rohlíkama, tak vám to otevře, býval zámečník."

Nejen že mi uvařila čaj tak hutný a sladký, že by postavil na nohy mrtvého, ale navíc mi předložila pekáč čerstvě napečených buchet a zabalila mě do pleteného svetru a ponožek.

Popíjela jsem horký nápoj, cpala se buchtami a drbala Ňufíka, který se mi promptně rozvalil u nohou s nadějí, že ze mě krom drbání vyrazí i nějakoiu tu buchtu. Po pěti minutách jsem se cítila příjemně uvolněná a pomalu jsem byla ochotná připustit, že celý ranní zážitek se zrcadlem byla jen nějaká halucinace. Nebo noční můra. Kteréhožto přesvědčení jsem se snažila zuby nehty držet i ve chvíli, kdy dorazil pan Široký a instruován svou ženou vyrazil otevřít za pomoci sady šperháků mé proklaté doupě.

„Klid, slečinko, budu hotový coby dup," uklidňoval mě, skloněný nad zámkem. „Tyhle staré potvory jsou tak jednoduché, že byste je otevřela i vidličkou. Měla byste si tam dát nějaký ten nový, patentní, než vás někdo vykrade."

Podupávala jsem mu za zády ve vypůjčených teplých ponožkách, protože do žádných z nabízených bačkor jsem se nevešla, a přemýšlela, jestli mu mám říct, že se aktuálně bojím víc toho, co čeká uvnitř, než toho, co by mohlo přijít z venku. Kdyby si nějací chmatáci chtěli odnést to zrcadlo z chodby, ještě bych jim připlatila. Proč jsem vlastně tady? Proč nečekám pěkně v teple s čajem a Ňufíkem, až mi přijde oznámit, že je všechno OK a já můžu domů?

„Tak, a je to. Račte vstoupit."

Zámek cvakl a dveře se se skřípavým zívnutím doširoka rozevřely. Opatrně jsem nakoukla panu Širokému přes rameno. Chodbička byla tmavá a tichá jako vždycky. Žádná prohánějící se strašidla, žádné dotěrné ťukání.

„Mohl ..., mohl byste se mrknou na to zrcadlo?" zaprosila jsem a píchla prstem směrem k okované příšernosti na zdi.

„Klidně, ale proč to slečinko? Já jsem zámečník, ne starožitník. Tak leda starožitnost," zazubil se na mě pan Široký.

„Já nevím. Přišlo mi ráno takové divné. Jako by odráželo co nemá."

Jasně, ještě chvilku pokračuj a Bohnice tě neminou. Pan Široký překvapeně pozdvihl obočí, ale přistoupil k zrcadlu a podrobně si ho prohlédl. Dokonce si na to i rozsvítil to blikátko, co v mojí chodbičce předstíralo, že je žárovka.

„No, děvenko, za sebe můžu říct, že je s podivem, že odráží vůbec ještě něco," zhodnotil nakonec. „Flekaté a ještě poškrábané. V takové věci jste mohla vidět cokoliv, zvlášť po ránu a rozespalá. Zrovna teď v něm ale vidím tak akorát sebe a v mém věku už to není pohled, který bych si vychutnal."

Přátelsky mě poplácal po rameni.

„Někdy se zase zastavte a nemusíte si kvůli tomu ani zabuchovat dveře. Rádi vás s babčou uvidíme."

Nepřítomně jsem zamumlala že moc děkujuju za pomoc a že se určitě zastavím. Jeho odchod, stejně jako bouchnutí dveří, když zapadl do svého bytu, jsem vnímala jen matně. Veškerou moji pozornost poutalo zrcadlo. Staré, poloslepé zrcadlo, plné skvrn. Vídám ho denně, hned po vstupu do bytu a vím jistě, že ten škrábanec zhruba v polovině tam ještě včera nebyl.

Zdvihla jsem oči k odrazu svého obličeje. Nebyl na poškozené ploše příliš výrazný. Působil spíš lehce rozmazaně, jako ostatně obvykle. Natáhla jsem ruku a nakrátko ostříhaným nehtem jsem opatrně ťukla do skla. Můj odraz na druhé straně mi to dokonale synchronně oplatil a pak na mě s potutelným úsměvem rozverně mrkl.