Jeho oči se pomalu začali zavírat. Tony přidal. Hluk z venku a ulic nevnímal a semafory ignoroval, vždyť vezl zraněného člověka. Krev, která Peterovi ještě trochu tekla, se vsákala do kožené sedačky v autě.

Peter si ani neuvědomil, že ho Stark vzal do náruče a donesl dovnitř. Položil na postel a ošetřil rány. Jeho stále zavřené oči budili v Tonym hrůzu. Nechtěl si připustit, že by ho ztratil. To prostě nešlo. Radši kontaktoval jeho tetu May, že usnul a zůstane tam. Nechtěl ji vysvětlovat celou situaci. Přes prosklené obrovské okno, sledoval světlo z ulice, hleděl do dálky i dolů pod sebe na zem. Ruce měl založené na prsou a tiše doufal.

Jeho oči se otevřeli. První co viděl byl Stark stojící u velkého proskleného okna. Zhluboka se nadechl a pokusil se posadit. „Pane Starku?" opřel se zády o zeď za ním. „Petere?" šeptl a šel ho obejmout. „Vyděsil si mne" hlesl do ticha.

„Donesu ti jídlo a pití" zvedl se od jeho postele a odešel. Peter se posunul k okraji postele. Jeho chodidla se dotkla docela studené zemi. Mírně se otřásl a pokusil se vstát. Piprvé si zas sddl, po druhé spadl na zem. Jeho nohy neustály tu tíhu. Byl slabý. Zkoušel několik pokusů vstát. Až na takový desátý jedenácty pokus v řadě, se mu podařilo vstát. Ale někam dojít bylo horší. Opíral se o věci, ale těch tam moc nebylo, pokoj byl spíše prostorný. Jeho tělo spadlo na obří okno. Sesunul se až k zemi. Pomalu se začal třást zimou. Jakoby ho tělo neposlouchalo, nereagovalo na žádný jeho povel. Opřel si čelo o sklo, svůj pohled zabodl na silnici, kde projížděla auta.

Když však Stark nějakou dobu nepřicházel, začalo mu to být divný. Jeho pohled se přesměroval o jednu hůl. „To by mi mohlo pomoct" řekl do ticha místnosti. Natáhl se tedy pro ni a s její pomocí vstal. Dobelhal se do kuchyně, ale Stark tam nebyl.

„Emmm.. Pane Starku?" křikl, nikdo se však neozval. Jeho mobil byl položený na stole a vyzváněl. Volal mu Stark. „Pane Starku, kde jste?" zeptal se, nikdy mu moc nevolal. „Musel jsem na náhlou misi. Moc se omlouvám, ale hodila by se nám tvoje pomoct i z domova" řekl Stark. Bylo poznat, že doopravdy potřebuje pomoct. „Já nemůžu. Teď nemůžu být Spiderman. Já nemůžu" zavěsil hovor. Před očima se mu vše začalo odehrávat.

Jeho čas, poprvé co viděl Starka, pak po druhé, kdy ho poznal a vzal ho na misi, první rána od Flashe, šikana od Flashe a jiných kluků, škola, pavouk, jeho síla, Ned, MJ, May, smrt jeho rodičů, každá rána, lži, jeho zachraňování.

Jeho ruce pustily hůl. Sesypal se k zemi. Třásl se. Né zimou, ale protože dostal záchvat. Ležel na zemi se záchvatem. Nikdo nebyl doma. Byl tam sám, bez nikoho, bez záchrany.

Tonymu se začalo ukazovat oznámení. „Co se děje" zeptal se umělé inteligence. „Promiňte mi pane, ale Peter dostal záchvat. Potřebuje nutnou vaši pomoct" oznámila mu. „Jak je na tom?" další otázka, vystřelil další ránu ze své ruky. „Hodně špatně, tento záchvat může vést i ke smrti. Hraje tady čas a minuty" oznámila mu nemilou zprávu. Musel nechat boje, musel ho zachránit, ale byl tak daleko. Nemusel to stihnout.

„Peter, špatně, záchvat, čas, minuty, smrt" začal mluvit. Nesrozumitelná slova co řekl mu však každý rozuměl a tak ho i omluvili, věděli, že je to hodně zlé.