Stáli tam. Všichni čtyři, naproti sobě. Ned se odsunul a mlčky pozoroval situaci. „Flashi a dost. Máš padáka, nebudu zaměstnávat šikanátory“ ukázal Stark prstem pryč. „Cccc, takže přijmete tuhle nulu? Losera?“ rozmáchl rukama. V jeho očích se odrážel hněv, který směřoval na Petera.

Flash tedy nakonec odešel. „Chceš svíst?“ potal se ho Stark. „Ne, děkuji“ řekl a odcházel pryč.

Tony tedy nasedl do auta a odjel. Ned se probral z tranzu a také odešel.

„Ale, ale? Měl si ject se Starkem“ ozvalo se za Peterovími zády. Z uší si vyndal sluchátka. Uklidil je do kapsy u baťohu. Na Flashe se zamračil. „Přijal by tě, kdyby jsi mi nedal tu facku“ nebál se ho.

„Byl oto kvůli tobě. Takže za všechnk můžeš ty, víš?“ zalodl mu na hrudi ukazováček. Petera to víc podovilo. Chtěl se smát, ale nedovolil si to. Ani se to nehodilo.

„Jestli mne omluvíš, tak já pîlůjdu domů“ připravoval se udělat první krok. Flashova ruka se zachytila o lem jeho falenky. „Nikam nepůjdeš!“ přecedil přes zuby. „Flashi pusť mne“ snažil se z jeho sevření vymotat.

„Ne debile. Teď si to odskáčeš“ zatáhl ho víc do temnéjší uličky a ubalil mu první pěst. „To toho nemůžeš nechat?“ zamračil se. Jeho další pěst chytil. Každýmu výpadu nohy, ruky zabránil. Teď přišla řada na Petera. Dal mu pěstí. To Flashe odehnalo od něj o pár centimetrů dál. Pak výkop do břicha.

Flash se skácel k zemi. Už v něm neviděl toho hrozného kluka, ale vystrašeného. „Nemáš si na mne dovolovat. Flashi, nemůžem toho nechat“ podal mu pomocnou ruku.

Až pozdě zjistil, jakou chybu udělal. „Ne“ převrátil ho na zem. Než se Peter zpamatoval, Flash do něj šil jednu ránu za druhou. Kop do břicha. Pěst do obličeje. Do nohy kopanec, tak jako do ramene, zad, ruky, nohy, břicha.

„Falshi nech toho“ hlesl Peter. Flash mu však ještě dal několik ran do obličeje. Pak ho zvedl ze země. Narazil s ním o zeď. Teď ho mlátil o zeď. Z různých míst mu začala téct krev. Snažil se zastavit to mlácrní o zeď, rukou. Použil klouby i celou dlaň.

Falsh s Peterem hodil o zem. Vrazil mu dvě pěsti do obličeje. Kopl ho do břicha, zad, ramene, ruky, nohy. Než odešel mu vrazil ještě jednu.

Peter omdlel. Ležel na studené špinavé zemi tmavší uličky Queensu. „Nemáš mi vzdorovat, to já tady vedu, losere“ šeptl k jeho uchu, ikdyž si byl vědom, že ho neslyší.

Rychle vyběhl z uličky, nechal ho tam ležet. Ned se snažil kontaktovat Petera, ale samozřejmně mu nebral telefon.

Obloha se začla stmívat a May vyšilovala. Peter nebyl doma, nebral ji telefon. Jen jak zapadlo slunce se Peter začal mírně hýbat. Otevřel jedno oko a pak druhý. Zvonilo mu v uších, třeštila ho hlava a bolelo celé tělo. Flash se s tím nemazlil.

Sedl si do sedu, ale hned si zase lehl. Nikdo neprošel kolem uličky, aby mu pomohl. Na desátý pokus se Peter zvedl. Došel, spíš se plazil k batohu, který s těžkostí nahodil na záda. Vyndal si mobil z kapsy. Opíral se o zeď, snažil se, aby to byla místa, kde neměl zranění. Vytočil May číslo. „Ahoj, jsem u Starka, přijdu pozdě, nečekej na mne“ ohlásil ji, jen jak vzala telefon. „Dobře. Ani nevíš, jaký jsem měla strach, máš mi dát vědět“ řekla klidným hlasem.  „Já vím a onlouvám se, tak pa“ ukončil hovor.

Bez toho, že by se oznámil Starkovi se rozhodl dojít k Stark Tower. Snažil se opírat o různé předměty, častokrát to byla zeď, nebo semafor. Rozhlídl se na obě dvě strany, než kulhavým, pomalým krokem došel na druhou stranu přechodu. Auta začala jezdit, touhle uličkou tak okolo téhle doby, jak se to tak dá říct. Lidé se vraceli z práce.

Peterovi vystřelila velká bolest do hlavy. Sesedl si k zemi a zády se mírně opřel a zeď. Nemohl dál jít. Halva se mu pomalu točila, pištělo mu v uších a tělo bolelo. Znova vzal mobil. Hned vytočil Starkovo číslo. „Pane Starku....“ odkašlal si. Mírně viděl přes malé množství světla, že je to krev. „Pomozte mi....“ další kašel, tentokrát mírnější. Měl tržnou ranku na čele a na spodním rtu. Pak ještě jednu na obočí, nose.

„Přileťte pro mne... Dojeďte pro mne.... Prosím“ mezi jeho slovy byl kašel. Hřbetem odřené ruky si otřel pusu. Halvu si opřel o zeď. Seděl na chodníku, na zemi. Byla studená a jemu nebylo dobře.

Stark to típnul. Hned nastartoval auto a díky informací zjistil Peterovu polohu. Jel rychle, nebral ohledu, jen na toho kluka co mu volal. Bál se o něj. Vybíral zatáčky a semafory nevnímal. Jel rovně hlava nehlava ubíral i zrychloval plyn. Konečně byl na dané adrese. Prudce zastavil auto a vystoupil si z něj. Rozhlížel se po okolí, než zahlédl sedícího Petera na studené zemi chodníku. Přiběhl k němu. Nadzvedl mu ukazováčkem hlavu a podíval se mu do očí. „Petere co se stalo?“ zeptal se ho. „Flash mne zmlátil“ hlesl. Nechtělo se mu dvakrát moc mluvit. „Bude to už dobré“ podebral ho. Donesl ho do auta a položil na zadní sedadlo. „Tohle musí být konec. Musíme to ukončit“ hlesl a do zrcádka se zadíval na Petera. Ten jen přikyvoval hlavou.

Kdo by se chtěl zůčastnit té skupiny? Máte ještě možnost😉😊

Jinak tato kapitola má cca 870 slov.