Seděl na posteli, koukajíc stále do bílé stěny. Tedy, která bývala bílá. Teď na ní visela nástěnka a po ní spoustu červených nití. Sem tam fotka či na papírku napsaný text. Teď dřímal opět jeden z nich a hleděl na něj. Bylo na něm napsané „Podivné chování“ pomalým, plouživým krokem došel k nástěnce. S povzdechem připnul papírek na propojenou síť červených nitěk.

I když se mu klepala kolena, usedl za stůl a z šuplíku vyndal fotku. Oči se mu rychle začaly plnit slzami a následně jich pár dopadlo i na onu fotografii. Byl tam on a MJ. Ta pod touto byla, ale větší kafe pro Petera. „Byl tam on, MJ a Ned“ před tím ještě byli nejlepší kamarádi. „Proč jsi jen musela umřít“ bouchnul pěstí do stolu. Cítil jak mu po žilách stoupá vztek a smutek. Oba se mu vnutili do mozku, do úplné jeho mysli a on obě fotografie položil zpět na desku stolku. Přešel k oknu a otevřel ho, převlékl se do obleku a vyskočil ven. Pavučinou se zachytil o nejbližší dům a takhle se houpal dál.

V tu ránu se svalil na zem do temné uličky. Jako by cítil silnou bolest v noze. Podíval se nahoru, kde spatřil Tonyho. Nechápavě se na něho koukal. Chtělo se mu řvát na něj, ale on ho vždy předběhl. „Nepleť se mi do cesty zoufalče“ slyšel i mírný smích. To Petera velmi zaskočilo. Tohle by nikdy Tony neřekl i ty slova co slyšel den po MJině smrti ho docela zaskočila. Teď však byl schopný ho i sestřelit k zemi.

Peter se podíval na svou nohu. Vypadala v pořádku, ale nemohl si na ni stoupnout. Nebyl blbý, aby nevěděl, že mu Stark vstřelil do nohy sledovací zařízení. Dělali na něm společně, ale pokusy nedopadly dobře, tudíž ho vyloučili, že by ho kdy použili na misi. Teď už vše vykolejilo z dřívějších kolejích a Peter si toho byl plně vědom....

Stále nemám data, jen že od zítřejší půlnoci, tudíž ve středu je konečně budu mít, doufám. No ale tak jsem si řekla, že je na čase vás dlouho nenapínat a vydat další kapitolu 😘