Ten jeho smích, byl jako Tonyho. Petera bodlo u srdce, ty vzpomínky, které schovával pod pokličkou lezly na povrch. „Jsi jediná má opora teď, v tuhle dobu kdy mi nikdo nevěří stojíš za mnou, jako kdysi ostatní...“ sklopil pohled k zemi. „Vím, že bych to neměl vytahovat, ale musím se zeptat“ odmlčel se, čekal až Peter přesměruje pozornost na něj. Konečně zvedl hlavu od země. „Co ty brýle Edith? Nemyslíš, že tě brzdí v bolestné minulosti?“ podrbal se na zátylku Beck. Peter se zamyslel, ihned se mu do hlavy dostávala další, dávná vzpomínka.

„Tyhle brýle jsme dělal pro tebe“ podával mu Tony brýle, u něho stála s úsměvem MJ. Ten den, na který chtěl zapomenout, ty brýle byli jediné z toho dne co bylo hmotné. Další věc byla mrtvá MJ.

„Možná máš pravdu“ podíval se na druhou stranu. „Ale... Chci aby mne brzdily, jsou jediné co mi nedovoluje skočit“ ohlédl se zpět. „Ne, máš mne, jsme tvůj přítel Petere“ položil mi ruku na tu jeho. „Nikdy nejsi sám“ pokusil se o úsměv. „Já vím a proto děkuju, ale jsou jedinou vzpomínkou na MJ v ten den“ Beck si povzdechl. „Musíš to už hodit za hlavu. Kdyby jsi mi je dal, vzdal by jsi se té tíhy“ napil se ze sklenky s rumem. „Já nevím, nejsem si jistý“ zadíval se mladý kluk do sklenky s džusem, oranžovou vodou, ve které se matně a nejasně odrážel jeho samotný odraz. „Ještě si to rozmyslím, teď už půjdu, děkuji Becku“ postavil se a odešel.

Před tím se ještě napil džusu ve skleničce. Když se za ním zavřely dveře, celá hospoda se změnila zpět na polorozpadlou, opuštěnou hospodu v jedné čtvrti Queensu. „Skočil na to, pane?“ zeptal se falešný barman, který je ve skutečnosti vyhozený vynálezce ze Stark Toweru. „Ano a to i s navijákem, teď jen čekat, až mi je předá a já ho budu moct zabít před Starkem“ všichni v místnosti se začali smát. „Na Mysteria, Na Petera Parkera“ pozvedl sklenku Beck.