...povzdechl si. „Dobře, když si to přeješ. Vlastně máš pravdu, musím jít, odejít na nějakou dobu a nevracet se. Aspoň si pročistím mysl a zapomenu na všechno“ rozejde se pryč, přesně tým směrem kam ukazovala. „Ale Petere počkej, já to tak nemyslela, prosím vrať se, nebyl to sobrý nápad tě odhánět“ začnou ji téct slzy po tváři. „Prosím“ jde za ním, ale to se jí ztratí v temných uličkách a ona cítí jen ten chlad z nich. Ten smutek který právě cítila. Jakoby dokázaly pohlcovat její pocit.

Radši vyšmal z ulčky a znova si to mířila domů.!*slzy si utřela pro případ, že by tam byl David. „Stalo se něco?“ zeptal se jí u dveřích, které zrovna otevírala. „Jen jsem se rozešla s Peterem a on tě začal urážet“ obejme ho. Tahle hra ji nebavila. Už ji nebavilo si hrát na jeho holku, chtěla být volná.

Místo toho, však nechala odejít kluka, kterého miluje nadevše. Doufala v to, že si dělal legraci, to byla její jediná útěcha. Pozvala Davida dál a pořád se ohlížela, zda neuvidí někde Petera.

Postavila vodu na čaj a snažila se působit jako byla před tím, když ji ovládal. „Peter je slaboch, přes tebe mi vyřizuje vzkazi, ale osobně ne“začne se smát. „To máš pravdu“ zněla přesvědčivě, ale trhalo ji to na kusy, když to vyslovila. Přisedla si k němu. Celou dobu co se s ním bavila ho poslouchala jen na jedno ucho. Celou tu dobu spíš sledovala hodiny a přemýšlela nad tím, jaká byla zábavná vzpomínka s Peterem a hodinama. Chtěla se usmát a nebo začít brečet, ale místo toho jak robot seděla, přikyvovala a sem tam odpověděla Davidovi. Když ji zmizel z dohledu, s plnou hoavou křiku na to jaký je idiot, si sla lehnout. Nechala si zdát, jak všechbo tohle byl jen špatný, hodně špatný vtip a ona až se zítra vzbudí, bude mít šanci před školou obejmout Petera...

Za jeden den dvě? No začínám se opět vracet XD. Užijte si to, teď to bude takový temný, ale rozjasn íse to co nejdřív...