Očima pátrala po celé místnosti. „Miluju tě Pete“ řekne potichu a vezme do rukou fialovou tekutinu v lahvičce. Znova si k němu klekne, v ruce si hraje s lahvičkou a váhá zda to říct. „Davidovi se povedlo něco docela nemožné a já nevím zda...“ znejistí. „Zda to mám udělat“ hlesne. „Prý by to mělo oživit lidi. Původně to chtěl použít na někoho jiného kdo už je mrtvý, ale... Nevím zda to nezkusit“ špitne a setře si hřbetem ruky slzu.

Moc ji nerozumí, ale když slyší aspoň oživit, víc zpozorní. „Já nevím Bene“ špitne a vstane ze země. „Asi je doopravdy čas jít“ se smutným výraze se podívá na Bena, který jen pokýve hlavou. „Půjdeme než si rozmyslíš cestu a jen ji vyděsíš tím“ natáhne k němu ruku. „Takže kdybych šel dál do té tmy...“ odmlčí se a couvne. „Tak bych se vrátil?“ nejistě se zeptá. „Ano, přesně tak, ale na jak dlouho když tě střelil do srdce? Jen by jsi reagoval krátkou dobu, vyděsil by si ji a dal falešné naděje... Pak by jsi se tu ocitl znova“ řekne Ben. „Chápu, nechci ji děsit“ pomalu za ním jde.

Sice váhá, ale i tak nalije do jeho pootevřených úst trochu té látky a začne toho litovat. Ani neví, že Peter spadl na kolena a u ní se jeho rána zahojila. Trochu se lekne než se odhodlá a nalije mu víc ony látky.

Peter se před Benem svíjí a nechápe. „Co se to děje?“ vysouká ze sebe zmateně. „Ona tě přivádí zpět k životu“ vydechne s úsměvem Ben. „Zasloužíš si žít Petere, jen dej pozor na svou cestu ať nezabočíš k věčné tmě mysli“ dá mu poslední radu než mu zmizí. „Snad to nebyla chyba“ řekne si pro sebe když je Peter pryč a kolem kde Peter byl se objeví pár svítících světýlek, které následně v tmě zmizí....