Páteční školní den nebyl nijak extra zajímavý. Profesorka na astronomii hned využila toho, že bude jasná noc a jejich první školní den měl končit tím, že mají být v noci na mraze pozorovat hvězdy. Regulovi se do toho ani trochu nechtělo. Nenáviděl podzim – vždy znamenal návrat do školy, kterou sice miloval, ale znamenalo to urážky a posměšky ze strany jeho bratra. Za to miloval jaro. Jaro přinášelo jeho narozeniny, přinášelo nový život pro celou planetu – tedy na té části polokoule, kde jaro bylo.

Kdyby Tianna slyšela Regulovy myšlenky na přeměňování, jistě by s ním nesouhlasila. Jaro nenáviděla, stejně tak léto. Moc vedro, všechno kvete a Tianna, majíc na všechno alergii, kýchala. A taky se v létě narodila. Nenáviděla to období. Vždycky jí připomínalo, jak se z malé holčičky stává slečna a ze slečny starší dáma. Bolelo jí vidět její maminku, jak je smutná každé její narozeniny. Naopak milovala zimu. Milovala sníh, milovala stavět sněhuláky, milovala všechno cukroví a čajíčky, co na ní doma každé Vánoce čekaly.

Tianna seděla u stolu a snažila se opsat si zápis z tabule, který mohl každou chvíli zmizet. Regulovi nevěnovala za celou dobu jediný pohled. Jen čekala, až tahle hodina skončí a ona si bude moct aspoň na chvíli lehnout a odpočinout, než bude nucena vstávat na astronomii.

Noc byla chladná a jasná. Regulus na sobě měl tři svetry – samozřejmě mu v hlavě při oblékání blikala myšlenka CKNBZ, kterou absolutně nenáviděl a podědil ji po mámě. ‚Co Kdyby Náhodou Byla Zima' myšlenka se mu teď vymstila, protože mu bylo příšerné vedro, asi jako jedinému ze skupiny. Ostatní kolem něj se klepali a drkotali zuby. Regulus se rozhlížel, hledal jen dva jediné lidi, kteří samozřejmě byli spolu, jak je znal. Elara a Tianna stály v popředí. Čekalo se jen na učitelku. Regulus se procpal až k nim a obejmul je kolem ramen, načež Tianna sebou trhla a ruka jí vyletěla trochu víš, avšak na poslední chvíli si uvědomila, že ten, kdo ji drží kolem ramen, je jen Regulus a ruku s úsměvem sklopila.

„Co chceš, špekoune?" zavrčela Elara, ale nakonec se jemně usmála. Reggie se rozesmál, ale když ho ostatní vraždili pohledem, raději zmlknul, ovšem ještě několikrát se snažil marně zadržet smích. Nakonec už nemohla trapností vydržet a rychle Regulovi zacpala ústa svou rukou. Regulus se překvapeně díval na brunetku před ním – na smích naprosto zapomněl. Najednou Tianna přejela rukou na jeho tvář a jemně ho pohladila. S otevřenou pusou sledoval, jak od něj ruku odtahuje a nechává ji volně viset. Opatrně, aby si toho Elara nevšimla, chytil Tianninu ruku a jemně se usmál, přičemž se koukal někam neurčitě za Elaru. Tianna mezitím se také usmála, ale ona sledovala chlapce, který ji právě palcem jemně hladil po hřbetu ruky.

„Dobrý večer, třído!" paní profesorka přišla před třídu. Všechny si je přeměřila pohledem, než jim nakázala, aby si vyndali mapy a učebnice. „Dnes budeme překládat jména hvězd z latiny. Měli byste některé základní informace vědět z minulé hodiny. Takže. Kdo nám řekne nějaký překlad?" Jen jedna ruka vystřelila do vzduchu a to byla Tiannina druhá ruka. Tou jednou držela stále Rega, ale když chlapec viděl, že se hlásí, pustil ji.

„Například hvězda Regulus znamená v latině Malý král, či Princ. Arcturus je spíše z řeckého jména Arktourus, doslova je to přeloženo jako strážce, či sledovatel medvědů," když to Tianna vyslovila, všichni se otočili na Regula. Nebylo pro ně takovou záhadou, jako pro Rega, proč Mrzimorka vybrala zrovna tyto dvě hvězdy. Regulus ji nechápavě sledoval, ale když se na něj brunetka s úsměvem otočila potom, co profesorka udělila pět bodů pro Mrzimor, se také usmál. Nedokázal sice stále vycítit, jaké náznaky mu Tianna posílala, věděl však, že se chystá něco velkého.

***

„Proč zrovna Regulus a Arcturus?" zeptala se potichu Elara, když se vydali do svých ložnic. Bylo už pozdě v noci, musely našlapovat velmi opatrně. Zmijozelka se měla od Mrzimorky už dávno odtrhnout, bratr na ni čekal v druhé chodbě, ale ona nechtěla nechat odejít svoji kamarádku samotnou.

„Ale no tak, cožpak jsi hloupá? Dobrou noc, slečno Blacková," Tianna na nic nečekala, se smíchem od sebe Zmijozelku odehnala a sama se snažila rozpomenout, na jaký že to sud má klepat. Elara si poupravila zrzavé lokny, opatrně prošla kolem Protivy, který se vedle ní najednou objevil a dostala se až k Regovi. Ten nenápadně kývnul hlavou, chtěl vědět, co se Elara od Tianny dozvěděla.

„Ale no tak, cožpak jsi hloupá? A to bylo vše, co mi řekla! A myslím, že nám oběma došlo, co tím naše slečna Tianka myslela," ironicky se na něj usmála a pomalu se vydala sama do společenské místnosti. Regulus ji doběhl a chytil ji za rameno.

„Já nevím, co tím Tianna myslela! Nemluvím holčičí řečí!" vyhrkl Regulus a rozhodil rukama. Když konečně došli do společenské místnosti hadů, Regulus skočil na pohovku a rozvalil se na ní. Ospalost, která ho přepadla, když čekal na Elaru s Tiannou, ihned opadla, jakmile Tianna položila tuhle hádanku a udělala zmatek v celém plánu, který si Regulus připravil.

„Tohle není ani holčičí řeč! Regule, snad nejsi tak hloupý, no ne?" zeptala se překvapeně jeho sestra a trochu nadzvedla obočí. Regulus pokrčil rameny a pomalu si promnul obličej. Elara jen protočila očima, než mu popřála dobrou noc a odešla do dívčích pokojů.

Nechala Regula samotného se svými myšlenkami. Bylo to šílené, kolik dostal scénářů a odpovědí na hádanku, kterou položila Tianna. Sledoval zelený strop a přemítal, kdy naposledy se cítil takhle. Tak, jako teď.

Kdykoliv si byť jen na Tiannu pomyslel, jeho tvář zdobil minimálně malinkatý úsměv. Cítil podivné mravenčení v hrudi a snažil se zklidnit svůj dech. Nikdy se mu to nepodařilo, vždy musel čekat, dokud jeho mysl nezaplní jiné myšlenky. A to se hodně dlouho nestalo, aby na Tiannu jen tak zapomněl.

Po chvíli přemýšlení mu začala klesat víčka. Vstal a přešel do chlapeckých ložnic. Černé dveře, nadepsány zlatými číslicemi a pod nimi na zlatých štítkách jména chlapců, kteří obývali jednotlivé pokoje, byly po celé chodbě, kterou Regulus procházel. Když konečně došel k pokoji, který na sobě měl velkou zlatou sedmičku, podíval se na jména studentů. Byl hned jako první. Potichu se uchechtl a otevřel dveře, které s jemným zaskřípěním odhalily poměrně velký pokoj. Zalezl ke své posteli úplně u zdi a sundal si všechny svetry, co na sobě měl. Povolil si kravatu, přehodil ji přes nebesa postele a košili si přetáhl přes hlavu, ani se neobtěžoval s jejím rozepínáním. Jen ve slipech si lehl do postele, zakryl se do půli těla a sledoval tmavé jezero za oknem vedle jeho postele.

Občas kolem okna projela velmi blízko ryba a Regulus se vždy usmál. Dodávaly mu naději, ani nevěděl proč. Asi proto, že i v tak tmavém a hlubokém jezeru může být život. Jen nevěděl, jak moc šťastný ten život je.

Regulus nebyl šťastný. Nedokázal pochopit proč, ale nebyl šťastný člověk. Chyběl mu bratr, šíleně moc.