Neutekl daleko, jen chtěl na vzduch, a co nejdál od pravdy, která nikdy neměla vyjít na světlo. Ne tímto způsobem.

Neustále ve své hlavě slyšel hlas svého otce: Je to vrah své matky! Ve snaze ta slova umlčet si zacpal uši a klesnul s kňučením na kraj silnice. Studený beton ho okamžitě přinutil se otřást. S rukama na uších si strčil hlavu mezi kolena a začal pomalu dýchat, aby zahnal tu tíhu na hrudi, která ho nutila křičet do ochraptění. Odmítl se tomu nutkání poddat, poněvadž naivně doufal, že když to bude držet nadále všechno v sobě, tak to jednoho dne zmizí.

Z hrdla mu unikl nekontrolovatelný smích, jenž každým okamžikem sílil, až doté míry, že se celé jeho tělo otřásalo. V jednu chvíli si dokonce uvědomil, že se se houpe. Stal se z něj totální blázen. Byl by z toho nadšený. Povedlo se mu to, co přesně chtěl. Zničit ho.

Přesně v takovém stavu ho našel Derek Hale, a možná, že to bylo dobře, poněvadž být ještě chvíli sám se svými myšlenkami, skočil by pod nejbližší auto.

„Hej," zaslechl hluboký hlas. Vyděšeně zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Málem se svalil leknutím na bok, když ho spatřil vedle sebe sedět.

„Měl by ses vrátit domů, ulice nejsou v noci bezpečné."

Z úst mu uniklo ochraptělé uchechtnutí. „Smrti se nebráním, vlku, jak ses ráčil sám přesvědčit."

Teď to byl Derek, kdo sebou trhnul. „Za to v lese se omlouvám, kdybych věděl, že- "

„Nech to být," mávnul rukou a natáhnul si prokřehlé nohy.

„Ne, počkej," do vlkova tónu se vlila naléhavost, „mohl jsem tě zabít!"

„Nebyl bys první, kdo se o to pokusil," odfrknul si a zalitoval, že nevidí mužovu reakci. Jediné co se mu sem tam podařilo zachytit, bylo mužovo bělmo.

„Tady jsi v bezpečí."

Znovu měl chuť se nad tím prohlášením ušklíbnout. „Nikde nejsem v bezpečí, dokud dýchám. Obzvlášť teď když je pravda venku." Jasně cítil vlkovo zmatení vedle sebe. „Přijde si pro mě a lidé začnou znovu umírat," po zádech mu přejel mráz a postupně přestával cítit konečky prstů. Tenhle rozhovor nebude mít dlouhého trvání.

„Kdo si pro tebe přijde. Lovci?"

„Zakroutil hlavou. „Ne lovci ne, ale vlkodlaci." Tělo vedle něj ztuhlo.

„Proč by tohle vlkodlaci dělali?" V Derekově hlase byla jasná nevěřícnost.

„Protože jim to nařídil jejich šílený Alfa, který mě miloval tak moc, že nechal zavraždit celou mou rodinu." Jeho vlastní hlas zněl mrtvě. Netušil, proč mu to tu vypráví, ale uvnitř cítil, že je to tak správné. „Nejsou to jen lovci, kteří dokážou páchat zvěrstva."

„Jestli přijde, tak se mu já a moje smečka postavíme."

Tak jednoduché a prosté prohlášení mu vyrazilo dech z plic. „Nevíš, co mluvíš, vlku!" odseknul a se zatnutými pěstmi se pokoušel zahnat příval emocí. „Radši se drž s cesty, až se objeví, a dej mu, co chce, ušetříš tak spoustu životů," mrknul a pomalu se stavěl na ztuhlé nohy. „Ale než se tak stane, zaveď mě prosím k Nemetonu."

„Proč?" z vlkova tónu čišela ostražitost.

„Chci se ho pokusit uzdravit a navrátit tak této zemi její sílu," napřímil se a zadíval se upřeně na mohutnou siluetu Alfy. „Je třeba, aby opět byla nastavena rovnováha."

Vlk se zvednul ze země a přiblížil se k němu. Automaticky o krok couvnul. Vlk ať byl, jaký byl, pořád mu naháněl hrůzu.

„K Nemetonu tě nezavedu."

S tím tak trochu počítal, proto byl připraven použít všechny pádné argumenty, které měl v zásobě, jenže vlkodlak ho nepustil vůbec ke slovu.

„Nemůžu, nemáme ve smečce Emisara."

Vypustil vlk jobovku, se kterou Stiles vážně nepočítal. Brada mu klesla, z úst mu unikl nedefinovatelný zvuk. Která smečka nemá Emisara? To opravdu nemůže jít něco v jeho životě jednoduše, alespoň jednou, nežádá přeci zas tak moc nebo ano?

„Dobře, jestli máte Emisara ještě v zaučení, zeptej se ho, třeba-"

„Ty jsi mi nerozuměl Stilinski, nemáme ho!" zavrčel na něj Alfa a oči se mu červeně zableskly.

„Dobře, dobře, jen klid," zvedl ruce nad hlavu a stáhl se. „Poradím si sám," přikývnul a začal od něj vzdalovat.

„Jak?" ozval se vlk a zněl, jako kdyby se snažil zůstat krotký.

„Zeptám se stromů," zvýšil hlas, než si uvědomil, že je to zcela zbytečné, a dál od něj couval.

„Počkej, doprovodím tě domů," křikl Derek a udělal krok blíž.

„To není nutný, vlku," snížil hlas s vědomím, že ho vlkodlak stejně dobře slyší. „Vrať se hezky zpátky do doupěte a dál si tam přežvykuj svoje hračky." Jen co ta slova vypustil, došlo mu, s kým vlastně mluví, ztuhnul, vytřeštěnýma očima s bušícím srdcem čekal, co přijde.

„Fajn, měj se," uchechtl se vlk, a než se Stiles stačil vzpamatovat, byl pryč.

Uf z tohohle vyvázl lehce, zdá se, že má Derek Hale dobrý smysl pro humor.

***

Když dorazil domů, našel tátu v obývacím pokoji s poloprázdnou flaškou v ruce.

„Nevěřím ničemu jinému, než důkazům," ukázal na něj prstem a nahnul si s flašky.

Přikývnul a se staženým hrdlem odešel nahoru. Na jednustranu se mu ulevilo, ale na druhou ho to příšerně bolelo. Nedůvěra v nějtátu zřejmě požírala za živa, jenže pořád to bylo lepší, než kdyby na sebeupoutal jeho pozornost. Mohlo by hoto stát život, a to Stiles odmítal riskovat.

Tak trochu se nám to začíná poodhalovat. Jste zvědaví co bude dál?

Všem vám moc děkuju za podporu a uvidíme se zase v úterý! :)