„Dereku, mluv semnou prosím!" Stiles seděl na posteli opřený zády o zeď a pozoroval Alfu, jak chodí po pokoji.

„Proč bych měl!" vyjel Derek a zastavil se ve svém pochodování. „Vzal jsi na moje území bytost, která mi to tady chce vzít!" vykřikl a prudce nabral vzduch do plic. Bylo vidět, že se sotva drží, aby nevypustil svůj vztek naplno.

„Na tohle jsi přišel Jak?" zvedl mladík obočí.

Vlkodlak zavrčel. „Jde to z něj cítit a doslova si tě označil!"

Stiles sklouzl pohledem k paži. „To po čase zmizí. Der."

Muž zatnul pěsti. „Jsi si tím tak jistý? Protože já ne, a můj vlk z toho šílí.

Mladík s povzdechem natáhl k Derekovi ruku.

„Nejdu k tobě, Stilesi, páchneš po něm a mě to dráždí."

Mladík nechal paži klesnout na postel a pokoušel se potlačit bolest z odmítnutí. „Co po mě vlastně chceš, Dereku? Snažím se jenom s jeho pomocí zbavit, Lešijho, nic víc."

„Musel jsi ho sem ale brát?

„Musel!" odsekl Stiles byla to jeho cena."

Derek si unaveně protřel obličej. „Měl jsi smlouvat a nabídnout něco čím bys neohrozil celé moje území."

„Fajn, příště mu rovnou předhodím svoje tělo," pronesl mladík jedovatě, „možná, že si dá říct, koneckonců to sám navrhnul jako první možnost," cedil skrz zuby, zatímco sledoval, jak Alfa blednul.

„Cože," zachrčel Derek, „on chtěl..." vykročil k posteli.

To už Stiles zavíral oči a odvracel tvář. „Jdi pryč. Řekli jsme si všechno. Zítra si s ním promluvím." Jeho hlas se stal prázdným naprosto zbaven veškerých emocí.

„Stilesi, promiň, neměl jsem tušení. Nechtěl jsem." Matrace se z pravé strany zhoupla.

Mladík zamrkal a otočil tvář, jakmile ho na ní zašimraly prsty. „Protože jsi mě to, nenechal pořádně vysvětlit. Od chvíle, co jsme dorazili domů, na mě v jednom kuse štěkáš."

Derekův koutek úst sebou cuknul. „Trefný přirovnání. Přehnal jsem to, promiň."

Stiles by nejradši vlkodlaka vyhodil a týden s ním nemluvil, ale to si v tuhle chvíli nemohl dovolit. Navíc něco mu říkalo, že Derek se neomlouvá každý den. Znovu se tedy po muži natáhl.

Ve vlkodlačích očích se objevila radost a následně si bez váhání sundal boty a lehnul si vedle Stilese.

„Der, opravdu jsem neměl moc na výběr."

Alfa ho vzal do náruče, „Věřím, jenom se bojím, aby se to celé nepodělalo ještě o něco víc. Z toho chlapa nic dobrého necítím."

„Možná," zavrněl Stiles do Derekovy hrudi, „chce abys sis to o něm myslel."

„Proč?" zabručel muž a položil dlaň na mladíkova záda.

„Protože jsi mu z nějakého důvodu trnem v oku."

„Tak to je vzájemný." Poté mezi nimi nastalo ticho, které je nakonec ukolébalo ke spánku.

///

Tobos se od posledního střetnutí ztratil někde v lese, ani na Stilesovo volání nereagoval. Jediná známka že stále existuje, bylo tetování Nemetonu na mladíkově paži.

Čas plynul a smečka se stávala silnější, zejména díky silným poutům. Nebyli ovšem jediní. Lešij též získával na síle a nikdo nedokázal zjistit proč.

Les se také měnil a Stiles se bál, že začínal podléhat Lešijho zkáze.

Podobně jako on sám. Stával se den ode dne slabší, unavenější. Jeho moc sotva plála a tetování na kůži mu ošklivě pulzovalo bolestí. Nikomu to zatím neřekl. Všichni toho měli na ramenou už dost.

Jediné co ho ještě drželo od naprostého psychického vyčerpání, byly večery s Derekem a Amy. Kdy se uvelebili na posteli a koukali na kreslené pohádky, Nebo spíš oni sledovali obrazovku notebooku. Amy dělala různé opičiny, kdy se přeměňovala z chlupaté černé kuličky a zpátky.

To že z ní vlastně byla Lesní paní. Všichni tak nějak ignorovali. Šišilíci po domluvě slíbili, že se do záležitostí výchovy nebudou plést.

Stiles to všechno nazval klid před bouří a jen čekal, až udeří první blesk. Netrvalo to dlouho a stalo se.

Jedné únorové noci procitnul ze spánku. V jednu chvíli ani nevěděl co ho zbudilo než zamrkal a následně s vytřeštěnýma očima ztuhnul.

Lešij se vznášel nad jeho postelí.    

Doufám, že jste prožili Vánoční svátky v klidu a pohodě. Já dostala dvě skleničky inkoustu. Prý abych měla do zásoby :D