Stiles měl pocit, že nebližší době vypustí duši. V boku ho nepřestávalo ostře řezat a nohy se mu čím dál víc pletly. Dvakrát málem spadnul, ale vždycky to vybalancoval a běžel dál. Nemohl zastavit, poněvadž neustále za sebou slyšel dusot obřích tlap. Tělo ho však začínalo zrazovat, nebylo zvyklé na tak dlouhý běh.

Neuvědomil si, kdy přesně se to stalo, ale v jednu chvíli znatelně zpomalil a vlk ho dohnal. Povalil ho do hromady listí, několik z nich se mu dostalo dokonce i do pusy. Rozkašlal se, lapající po dechu, kterého měl v plicích poskromnu a každý další jednotlivý nádech ho v hrudi neuvěřitelně pálil a bodal. V ústech cítil ostrou pachuť zeminy. Byl natolik mimo, že si nevšiml, že vlk stojí předníma nohama na jeho zádech. Teprve když mu vlčí čenich přejel vzadu po zátylku. Dolehlo to na něj a roztřásl se, ale nekřičel ani sebou nemlel. Vlk byl těžký, neměl šanci se zpod něj dostat a pud sebezáchovy se zdá se nedostavil. Zavřel oči připraven na všechno.

Náhle se od vlka ozvalo hlasité a pronikavé zakničení a váha z jeho zad zmizela. Nedostal možnost se nadechnout, když ho něčí velmi lidsky vypadající paže převrátily na záda.

Zasténal, jak se každý jednotlivý sval v jeho těle bolestivě ozval, ale bolest se mu rychle vykouřila z hlavy, poněvadž se jeho pohled střetl s mužem, velmi nahým mužem, který na něj zíral s vražednýma rudýma očima. Hlasitě polknul a odvrátil tvář. Chyba.

Hlasité, vzteklé zavrčení ho přinutilo se znovu k nahému muži obrátit. Na vteřinku se při pohledu na něj dostalo na povrch jeho staré drze já, a rty se mu stočily do úšklebku. Okamžitě bylo, ale opět potlačeno, jakmile se muž sehnul a čapnul ho za mikinu. Uniklo mu velmi mužné vyjeknutí, když byl zvednut na nohy.

„Co tady děláš?!" vrčel mu muž do obličeje.

„S-sbírám b-byliny," zakoktal se a zvedl ruku, ve které světe div se, stále ještě držel látkový pytlík. Panika postupně začala ustupovat, proto mohl volněji dýchat a jeho mysl bez problému spojila všechny volné body. Poznal, před kým tady stojí, jenom netušil, jestli má cítit úlevu nebo strach.

„K čemu, někdo jako ty, potřebuje byliny?" V mužových slovech byl jasný výsměch.

„Ty jsi Derek Hale!" vyhrkl a úplně ignoroval vlkodlakova předešlá slova.

„Trefa, a ty jsi momentálně na mém pozemku!" Na tváři se mu objevil zlý úsměv, při kterém se Stilesovi sevřel žaludek.

„To ne, dal jsem si pozor, abych nepřekročil hranice rezervace," kroutil hlavou přesvěcený, že je stále mimo soukromou půdu.

„Možná, ale platí to, i když si běžel?" naklonil Hale hlavu na stranu a zaujatě si ho prohlížel.

„J-já n-nevím." Sakra zase koktal! Myšlenky mu létaly všemi směry. Nedokázal ze sebe nic kloudného dostat. Obzvlášť když s ním vlastní emoce hrály ping-pong. Na jednu stranu cítil strach, ale na druhou si byl velmi dobře vědom, že stojí naproti nahému muži, který jako kdyby vyšel z nějakého módního časopisu. Tmavé vlasy, výrazné lícní kosti, hluboké oči, jejíž barvu nedokázal přesně odhadnout. Byly hnědozelené nebo zelenohnědé? Z čeho si, ale málem sednul na zadek, bylo mužovo husté strniště na tváři. Úplně ho svrběly prsty, jakou chuť měl se ho dotknout. Zbytek toho krásného těla si radši ani neprohlížel, nerad by se proměnil v blábolící louži. Zatřesení, které mu v jednu chvíli zachrastilo všemi kostmi, ho z omámení probudilo.

„No tak, mluv semnou!" dožadoval se vlkodlak urputně pozornosti.

„Na co ses to ptal?" vyhrkl zmateně, vzápětí však zaúpěl bolestí, když byl přiražen k nebližšímu stromu. Zřejmě trest, za to, že nedával pozor.

„Nehraj si semnou!" oči mu rudě probleskly.

„Nehraju!" zasýpal, Když mu vlk sevřel hrdlo a přitlačil ho víc ke kůře stromů, která se mu zařezávala do zad. „Rozptyluješ mě, nedokážu se soustředit!"

Hale si odfrkl. „Jak prosím tě."

„Jsi nahej!" jen co ta slova vyslovil, vlk ho zhnusením pustil.

„Jsi prase!"

Stilese to obvinění naštvalo, zároveň i ranilo. „Ne, jen člověk, a pro tvou informaci neměl jsem v plánu rezervaci překročit."

Vlk zatnul čelist.

„Fajn!" rozhodil rukama, „a co mi uděláš, koneckonců ty jsi ten kdo mě sem zahnal!"

Věděl, že to neměl dělat, ale stejně to udělal. Svou nevymáchanou pusou si proti sobě poštvával Alfa vlkodlaka z Haleovy smečky. Oficiálně se stal idiotem nejvyšší kategorie.

„TY!" Zařval vlk a mrknutím oka se posunul do své bojové formy. Kde mu narostly tesáky, kotlety na tvářích zhoustly a celý jeho obličej se tak nějak proměnil.

Kdyby za Stilesem nestál strom, couvnul by, ale takhle neměl kam. „Klídek, kámo, nechtěl jsem tě naštvat," zvednul ruce do vzduchu. Špatný tah. Alfa se po něm ohnal a drápy mu rozpáral mikinu. Na sekundu vůči oblečení pocítil lítost, poněvadž to byl poslední kus oblečení, který s mámou vybíral. Bolest, ho, ale donutila na to rychle zapomenout. Trochu omámeně se zadíval dolů na své břicho a roztřeseně si sáhl na rány, způsobené drápy. Štípalo a pálilo to, jako čert. Nikde ale neviděl vlastní vnitřnosti, takže dobrý. Zdali jsou škody rozsáhlejší, nestihl zjistit, jelikož ho vlk znovu popadl a tentokrát až brutální silou s ním praštil o strom. Vyrazil mu dech a přísahal, že slyšel praskat kosti. Drápatá ruka mu opět stiskla hrdlo.

„Nechci tě ve svém městě, a už vůbec ne na své půdě!" zvyšoval vlk postupně hlas. „Udělal jsi totiž to, co je mojí noční můrou!"

Stiles zatajil dech a pokusil se odtáhnout.

„Upálil jsi svou rodinu!" zařval nepříčetně do mladíkovy popelově šedé tváře. „A lidi jako jsi ty, bez milosti zabíjím!"

Derek na scéně! Ale nečekejte velkou lásku na první pohled.  

Všem moc děkuju za podporu :)