58. Dar
„C-ože, zakoktal se Stiles, „říkal jsi Derek Hale?"
Bůh zabručel a zatnul ruce v pěst. „Nemám ho rád." V hlase mu zněla jasná nechuť, která se postupně měnila ve vztek.
„Víš," polknul mladík a odkašlal si, „netuším, co ti Derek udělal, ale-,"
„Mě nic!" skočil mu Tobos do řeči. „Dostal dar a nevážil si ho. K tomu měl tu drzost ho pošlapat a zahodit!" cedil muž skrz zuby každé jednotlivé slovo.
„Dar?" hlesl Stiles a rozhlédl se kolem sebe. Zdálo se mu to, nebo se zdi třásly?
„ANO, DAR!" zařval Tobos tak hlasitě, až se dům začal chvět a ohořelá omítka padat ze stropu.
Stiles si přikryl hlavu rukama a svou vlastní magii kolem sebe vytvořil štít, který nebyl potřeba, poněvadž jak otřesy začaly tak náhle ustaly.
Muž si zřejmě uvědomil, že by na ně mohl svrhnout budovu a pokusil se s hlubokými nádechy uklidnit.
Nějakou dobu mezi nimi panovalo ticho, které narušoval jen Tobosův dech.
Stiles muže sledoval. Vypadal, jako kdyby hluboce meditoval. Zavřená oční víčka mu divoce kmitala. Neměl tušení, co měl Bůh proti Derekovi, ale muselo ho to sakra štvát, když takhle ztratil kontrolu. Mezitím co napjatě čekal, až se Tobos uklidní. Obezřetně poslal magii skrz dveře, aby se ujistil, že je táta v pohodě, poněvadž se odtamtud neozýval žádný hluk.
Šerif byl podle magie v pořádku. Odechl si a nechal ji stáhnout se.
Bůh v další chvíli otevřel oči. „Omlouvám se, jenže tohle mě vždycky dokáže naštvat."
Stiles málem přestal dýchat, než mu došlo, že nemluví o jeho magii, ale opět o Derekovi. Souhlasně zabručel, jelikož se neodvažoval odporovat a trpělivě vyčkával, jestli se Tobos rozpovídá o něčem víc.
„Nechápej mě špatně, Mieczysławe , proti vlkodlakům nic nemám. Jde mi jen o tohohle konkrétního, jenž přes svou aroganci nevidí, co působí. Má ovšem štěstí že to s tebou chce napravit, jinak..." Pěstí praštil do otevřené dlaně a zrychlil krok.
Stiles vůbec nechápal o čem to Tobos mluví, ale náznak napadení jeho druha ho donutil k divoké obraně. „Ani se ho nedotkneš!" zavrčel skoro jako vlkodlak.
Tobos nad jeho výlevem mávnul rukou a začal hodit sem a tam. „Nemám to v plánu.
„Co s tím mám společného já?"
Tobos se uchechtnul nad mladíkovými slovy. „Všechno. Jsi poslední, který dokáže udržet misky vah. Bez tebe rovnováha zmizí a svět pohltí věčná nicota."
„Jasně a kočky umí lítat," uchechtl se Stiles. „To co tady kecáš je totální blbost. Samota ti už leze na mozek!" křičel na Tobose ani sám nevěděl proč, ho to tak rozčílilo.
Bůh mu věnoval jemný úsměv a zastavil se. „Nerozumíš. Chápu, jenže ty rozhoduješ, kdo zemře a kdo bude žít. Strážíš Nemeton. Zvolil si tě jako sobě rovného a Lesní paní ti důvěřuje víc než komukoli jinému."
„Žádnou lesní paní neznám!" odsekl Stiles a rukama si přejel po pažích.
Tobos přešel k němu. „Znáš Mieczysławe . Je mladá a udělala chybu," klekl si bůh bez mrknutí oka na zem a vzal mladíkovy ledové ruce do svých. „Přivolala Lešijho ale ve skutečnosti chtěla tebe. Potřebovala tě po svém boku."
Stiles mimoděk sevřel Tobosovy prsty a zavrtěl hlavou. Potřeboval si vyjasnit mysl a všechno pochopit. „Nerozumím. „Měl jsem být Lešij?"
„Ne, zamítl Tobos. Jsi ten, jenž stojí stranou, jakmile ostatní vítězí a vystoupíš ze stínů noci, jen tehdy, když je rovnováha narušena."
Vůbec ho nechápal.
„Kdyby nebylo toho prašivého vlka mohl jsi teď být v lese a starat se o Nemeton, jenže ten pytel blech tě málem zabil a zmrzačil. K tomu žádá mojí pomoc. Nikdy!"
Stiles měl hlavu jako ve vatě, potřeboval ale dál vést rozhovor ve snaze Tobose přesvědčit. „O tu tě žádám zejména já. Je to můj domov, který Lešij ničí."
Bůh si ho změřil nedůvěřivým pohledem a tak vytáhl svůj největší trumf. „Za tvou pomoc ti nabízím svojí doživotní věrnost."
Tak další kapitola za námi a s ní přichází spoustu otázek. Kdo je lesní paní? Jaký dar to Derek vlastně dostal ?
Všem vám poc děkuju za přečtení a další kapitola vyjde zase příští úterý ve 20:00
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro