Cesta proběhla bez problémů.

Oba muži vtipkovali a prozpěvovali společně s rádiem. Nicméně všechno postupně utichlo, jakmile s vypučeným autem přiblížili ke známé ulici.

Projeli až na konec, kde se zastavili u ohořelého domu, který kromě střechy vypadal celkem stabilně.

Stiles polkl ostrou pachuť v ústech a snažil se rozdýchat nevolnost. Nedařilo se mu to. Ve vzduchu cítil kouř a v uších mu zněli výkřiky bolesti a hrůzy.

Hej," vytrhl ho ze spirály tátův naléhavý hlas.

Trhnul sebou a odvrátil se od trosek domu.

„Jsi v pohodě, kluku?" natáhl se Noah a sevřel mu starostlivě rameno.

„Jo," zakřehotal a odkašlal si, „jenom, dáš mi prosím chvilku?"

Muž přikývl, ale nepustil ho.

„Možná by nebylo špatný zajít si nejdřív na jídlo?" navrhl po chvíli Noah.

„Ne, zamítl Stiles, chci to mít co nejdřív za sebou," vzal za kliku a obrátil se k němu a odmítl si přiznat, že se mu přitom klepou ruce. Vydechl úlevou, jakmile muž přikývl a následně mu pomohl z auta.

Poté mladík čekal, až táta pobere všechno, co měl uložené v kufru. Brada mu klesla v momentě, kdy uviděl muže s pásem plným nábojů přes rameno. „Pěkná věcička," nadzvedl obočí.

Šerif pokrčil rameny. „Není nadto, když máš známé mezi lovci. S tím mu podal do ruky glock.

„Není nad klasiku," vyndal Stiles zbraň s pouzdra. „Stejně si ale myslím, že jsou nám k ničemu.

„Nikdy nevíš kluku, je lepší být připravený."

Mladík s přikývnutím, položil pistoli na klín a zabral za kola vozíku. S jedinou myšlenkou. Snad se nic nepodělá.

Dům naštěstí neměl domovní schody, takže dostat se do něj proběhlo bez komplikací.

Se vzpomínkami, které na něj útočily, že všech stran to bylo horší. Silou vůle je držel dál, jenže problém byl, že tento dům byl jimi prošpikovaný skrz na skrz. Koutkem oka viděl na stolku dědovy ohořelé brýle. U krbu se zase válelo Samovo modré odrážedlo. Nemohl dýchat, chtěl zavřít oči a utéct. Neudělal to, a veškeré bytí soustředil na tátovy jisté kroky.

Společně se dostali ke vchodu do sklepa, který se zdál být jako zázrakem neporušený.

Mladík cítil kolem zbytkovou magii, ale co mu dělalo větší starosti, byly schody dolů. „Sakra na ně jsem úplně zapomněl," promnul si zátylek.

„Než dojdeme k nějakému řešení, dojdu se tam podívat, jestli tam vůbec je, počkej tady!" přikázal Noah.

„Ne, tati počkej!" vykřikl Stiles a natáhl se po něm, jenže muž už procházel dveřmi a zmizel ve tmě.

Šerif udělal sotva pár kroků, když se dveře s prásknutím zabouchly.

„Tati!" zařval Stiles a přiblížil se těsně k nim. Muž na druhé straně křičel a mlátil do nich.

Kolem mladíkových prstů se obtočila magie, připravená dveře vyrazit. V té chvíli se ovšem za ním ozval hluboký lehce nakřáplý hlas. Rád tě vidím Mieczysławe.

Stilesovo srdce v hrudi poskočilo, ale okamžitě nasadil klidnou tvář a obrátil se na Tobose.

Jakmile ho zahledl, měl co dělat, aby mu brada neklesla ke kolenům. Ten chlap měřil snad přes dva metry! Zrak mu mimoděk sklouznul ke zbrani v klíně. „Měl jsem si vzít tu větší."

Bůh se na něj ušklíbl. „Jsi zábavný, přestože ti srdce skáče jako kolibřík."

Stiles trhnul rameny, v duchu ale nadával. Další co má super sluch. K tomu musel zaklánět hlavu, aby vůbec viděl do jeho zlatých očí. Trochu mu připomínaly vlkodlačí, ale tyhle byly tmavší. Zakroutil hlavou a odvrátil pohled. „Jak ses dostal ze sklepa?" vyptával se a snažil se soustředit na všechno kromě toho obra. Tobos se ale najednou pohnul a přikrčil se před ním. Bezva!

Zámky zmizely," pokrčil bůh rameny podobně jako před tím Stiles a nepřestal ho bedlivě sledovat.

„Z domu si ovšem neodešel," konstatoval mladík, zatímco rány za ním neustávaly.

„Neměl jsem důvod, věděl jsem, že přijdeš."

Stilesovi se mužův pohled přestával líbit a celkově ten týpek vypadal dost zvláštně. Hlavu mu pokrývalo cosi, co připomínalo kožešinu, která se mu táhla přes celá záda a končila u kolen. Kalhoty vypadali v podobném stylu, ale za to o tričku a botách asi nikdy neslyšel. Hruď měl holou, jenom na krku se mu houpal náhrdelník ze zvířecích zubů. Zbytek holé kůže byl pokryt zvláštními runy, které mladík neznal.

„Tak asi víš, proč, jsem tady," chytil Stiles kola vozíku.

Tobos sledoval jeho pohyb a zamračil se. „Vím, a nepomůžu ti."

„Proč?" vyhrkl Stiles překvapeně.

Bůh se opět postavil a zkřížil ruce na hrudi. „Nemám ho rád a odmítám mu podat pomocnou ruku."

„Dobře," kývl Stiles, „nechci, abys mu pomáhal. Jen potřebuju, abys ho vrátil do kořenů stromů."

Od Tobose se ozvalo odfrknutí. „Nemluvím o Lešijm ale o Dereku Haleovi."  

Tak máte nějaké teorie proč náš bůh nemusí kyselého vlka?

Všem moc děkuju za podporu. Vaše komentáře, hvězdičky a samotné čtení je pro mě neuvěřitelná energie, která mě nabíjí celý týden.

Dneska mi napsaly dvě bety co si přečetly Dračího nositele a ohlasy jsou výborné. Takže teď jen zpracovat jejich poznámky a opravit gramatiku a zkusit štěstí u nakladatelství. Drže mi palce! :) 

Uvidíme se zase v úterý 20:00