Smečka opět něco tajila. Stiles by přísahal, že to má co dočinění s vetřelcem, kterého se jim nepodařilo chytit.

Vlci s ním a Bezzubkou, která se k němu tak nějak nastěhovala, byli dnem i nocí. Skoro nikdy nebyl sám. Dokonce i táta věděl víc, než on, jelikož každý večer, jakmile šli všichni spát. Kontroloval zámky na dveřích a bariéru horského popela.

Všechno to bylo neuvěřitelně divné, ale hlavně nervy drásající. Proto se rozhodl na Dereka uhodit.

Ten večer pokládal Alfa Amy do postýlky, když už to Stiles nevydržel a vyhrkl.

„Co se děje, Dereku, proč nás smečka hlídá, jako kdybychom se měli rozplynout?" Poslední slovo pronesl napůl žertem. Rozhodně nečekal, že se na něj muž ostražitě podívá. „Zalapal po dechu. „Kdo?" zeptal se a vyvalenýma očima sledoval, jak Alfa kolem spící holčičky urovnává peřinku.

„Alex se sem vrátil a krouží kolem domu. Snažíme se ho chytit, jenže vždycky na poslední chvíli vyklouzne a uteče," zavrčel Derek.

Stiles přikývl. Měl to čekat, Alex nebyl z těch, kteří by se vzdávali. „Hádám, že je bez Lešijho.

Derekův zakabonění pohled byl jasnou odpovědí. Bylo na čase vymyslet plán.

///

Plán byl jednoduchý. Udělat na oko chybu a nechat Stilese samotného bez ochrany a počkat jestli past sklapne. Přesvědčit smečku aby s tím souhlasila, ho stálo hodně nervů, ale nakonec se podvolili.

Následující týden společně s Lydii, Amy oblékli a dali do auta. Holčička byla nevrlá a vůbec nechtěla spolupracovat. Lydie, jež na něj házela po celou dobu lítostivé pohledy, tomu taky příliš nepomohla.

Stiles si odechl potom co se octnul sám a zvuk dívčina auta mizel v dáli. Amy byla v bezpečí. Teď už nezbývalo, než čekat. Smečka se nacházela blízko. Připravena až se Alex objeví. Deaton jim dokonce připravil speciální mast, jež by po pomazání na určitá místa. Měla překrýt jejich pach.

Uplynuly dvě hodiny, kdy se mohl Stiles ukousat nudou. Už se to chystal všechno odvolat, když zaslechl u okna šramot. V první chvíli si myslel, že je to Derek, ale jakmile se přiblížil, zahlédl Alexe, jenž se na něj šklebil od ucha k uchu, zatímco celé břicho měl na padrť.

Stiles v tu ránu zapomněl na celý plán a otevřel okno a jedním mávnutím ruky zrušil bariéru.

Alfa se s heknutím svalil dovnitř.

Stiles couvnul a nespouštěl zrak z muže, jenž se s bolestivým stenáním převalil na záda. Rukou na břiše se na něj ale nadále Alfa šklebil, mezitímco krev pomalu kapala na podlahu.

„Ahoj, Hvězdičko," ozval se nakřáplým hlasem a v šedých očích mu probleskla jiskra rošťáctví, která ale stejně rychle zmizela.

Stiles se snažil zůstat v klidu, přestože stará přezdívka s ním docela otřásla. Stejně tak pohled a úsměv, který na vlkovi dřív tolik miloval. „Koukám, že ses měl dost krušně," kývl k mužovu břichu.

„Alfa si odfrknul. „To je jenom takový malý škrábanec od našeho milého Lešijho, co se mi utrhl z řetězu přesně, jak jsi říkal," mírně naklonil hlavu na stranu, „řekni, Hvězdičko, neštve tě, že máš skoro pokaždý pravdu?"

Stiles si ho znepokojeně prohlédnul. Rána se totiž takřka nehojila. „Ani ne, znamená to totiž, víc práce pro mě."

„Vždycky sebejistý," ušklíbl se Alex, „to mě na tobě někdy štvalo a zároveň fascinovalo," zkřivil náhle tvář do bolestivé grimasy a zalapal po dechu.

Stiles se na to nedokázal dál dívat. Popadl všechno, co potřeboval a po chvilce váhání slezl s pekelného stroje na zem.

Alfa se zatvářil šokovaně.

„Proč se to nehojí?" Ignoroval Stiles jeho výraz a nasypal do rány bylinky, které by měly podpořit hojení.

„Protože, umírám, Hvězdičko," blýskl po něm Alex zlatýma očima. „Je ze mě Omega."

Stiles ustal v pohybu a zůstal zírat na muže, kterého znal od dětství, a který mu způsobil tolik bolesti. „Nekecej blbosti!" odseknul a nasypal toho víc do rány, ale nic se nestalo. „Jsi jako šváb. Dvakrát na něj člověk šlápne a on se stejně plazí dál."

„Tentokrát ne, Hvězdičko," vzal ho Alex za ruku, „už mi došly životy. Proto jsem přišel, abych ulevil svému svědomí," políbil ho vroucně do dlaně."

Dech se muži postupně zpomaloval a sil ubývalo. Stiles mu dokonce začal sám tlačit na ránu. „Nemluv!" přikazoval a vyprostil se z Alexova sevření, aby mohl zalovit v kapse pro mobil. „Zavolám Deatonovi on ti pomůže."

„Ne, počkej!" zastavil ho Alex, „potřebuju ti to říct."

Naléhavost ve vlkodlakově hlase Stilese skutečně zastavila.

„Zabil jsem tvou rodinu, protože jinak by zabili tebe!"

„Mluvíš z cesty, Alexi," zakroutil Stiles hlavou a odtáhl se.

„Ne!" zaprotestoval vlkodlak a překvapivou silou si ho přitáhl zpátky. Je to pravda."

Stiles nadzvedl obočí. „Proč by něco takového dělali?"

„Protože si potřebovali udržet moc, kterou jim už po staletí předával jakejsi pošahanej bůh. Pod podmínkou, že mu každých deset let obětují jednoho člena rodiny."

Stiles kroutil hlavou, zatímco se mu v očích tvořily slzy.

„Zeptej se svého kmotra. Zkusil tě odtamtud unést, ale nepodařilo se, a tak jsem to vzal do rukou já a všechny ty šílence obrátil v prach."

Tak kdo z vás tohle čekal?   

Všem děkuju moc za podporu a přeju a hezký zbytek týdne :) Uvidíme se zase v úterý ve 20:00