Rozespale zamrkal a rozhlédnul se kolem sebe. Matně rozpoznával pokoj, ve kterém se momentálně nacházel. Proč byl ale v domě smečky?

Jak se ticho prodlužovalo, a minuty ubíhaly, vracely se mu postupně vzpomínky. Lešij utekl s jejich smlouvou a co hůř nedokázal ho zastavit. Tvor byl mnohem silnější, než posledně což mohlo znamenat jen jedno.

S povzdechem si promnul obličej a očima přejel po místnosti, která byla dost spoře vybavená. Postel, skříň a postýlka pod oknem. Nic víc, dokonce ani noční stolky nebo zarámované fotky.

S nepříjemným pocitem Přejel rukou po tmavomodrém prostěradle a odhodil deku. Projela jim úleva, jakmile si všimnul, že ďáblův stroj stojí hned vedle postele. Sotva se stačil zapřít o lokty, když mu došla jedna věc. Jeho magie nebyla sama! Obklopovala a chránila ještě jednu mnohem nezkrotnější, ale o to mocnější. Její výboje mu projížděly tělem, jako statický proud. „Amy!" Došlo mu hned a se staženým hrdlem se sesunul na kraj. Srdce mu v hrudi uhánělo jako splašený kůň.

V momentě kdy se přesunul z postele na vozík. Okamžitě cedil skrz zuby nadávky, poněvadž se mu noha zasekla pod šlapkou. Byl tak zapálený do toho, aby nohu vyprostil, že nezaznamenal zvuk otevírajících se dveří a rychlé kroky. V očích ho pálily slzy bezmoci.

„Hej," těžká ruka mu náhle dopadla na rameno a přinutila všeho nechat.

Vymrštil hlavu nahoru, až mu za krkem ošklivě zapraskalo a střetl se s Alfovýma očima.

„Je to v pohodě, uklidni se," zmáčkl mu Derek rameno a pomohl mu nohu vytáhnout.

Přinutil se polknout, než vyhrknul. „Kde je?"

Derek si před něj kleknul a přesunul ruku z jeho ramene na koleno. „Je dole s ostatními." V hlase mu nezněl ani náznak po lži.

„Je v pořádku?" natáhl se Stiles po mužově ruce a naléhavě ji sevřel. „Řekni, že je v pořádku?!" Strach ho svíral tak, že nemohl skoro ani mluvit.

„Je naprosto v pohodě. Copak ji skrz pouta necítíš?" Derekův pohled zněžněl.

„Pouta?" vydechl Stiles zmateně a hlubokými nádechy a výdechy se přinutil uklidnit. Kupodivu mu v tom pomohl Derekův přetrvávající dotek. Ukotvil ho, a jakmile se v něm panika rozplynula. Dokázal jasně vnímat pouta smečky, která mu posílala svůj klid.

Otevřel oči, o kterých ani nevěděl, že je zavřel a podíval se na Alfu. „Patřím do smečky," vydechl užasle.

Derek se na něj usmál tak až mu srdce poskočilo.

„Patřil si do ní ve chvíli, kdy jsi nám začal zachraňovat zadky."

Krásně ta slova zněla a přál si jim věřit, jenže to nedokázal, ne úplně. Už jednou bezmezně věřil Alfě a ta důvěra zničila takřka celou jeho rodinu.

Nestačil ani zakroutit hlavou, když si Derek povzdechnul a stáhnul ruku.

„Je mi jasný, že tomu co ti tady říkám nevěříš, ale mluvím pravdu, a klidně ti to budu po zbytek života dokazovat a modlit se abys mi jednou odpustil a znovu důvěřoval."

„O to ani tak nejde Dereku," propletl si Stiles prsty do sebe a pokoušel se tak zahnat chlad, který se mu usadil v kostech, jakmile ho Alfa pustil. „To co se stalo na mýtině u Nemetonu jsem nikomu z vás neodpustil a asi nikdy neodpustím, ale chápu to," zadíval se muži do očí, ve kterých se nacházela bolest. „Mysleli jste si, že ohrožuju vaše mládě a vaše vlčí instinkty převzaly vládu."

Derek zaskřípal zubama a bleskl rudýma očima. „To nic z toho neomlouvá!"

„Ne, ale dá se to pochopit."

Stilesovi se ulevilo, když to řekl, jako kdyby ze sebe najednou shodil, třicetikilové závaží. „Pravda je že jsem nechtěl už nikdy patřit do smečky."

Derek se nadechoval, ale Stiles ho pohybem ruky zarazil.

„Přijel jsem sem jenom kvůli Nemetonu a dodělat školu. Vlkům a celému nadpřirozenu, jsem se chtěl vyhýbat," odvrátil se od Dereka a podíval se z okna. „Teď už je mi ale jasný, že ať půjdu kamkoliv nebo udělám cokoliv, nadpřirozeno si mě vždycky najde, jelikož jsem jeho součástí."

Obrátil se zpět na Dereka a viděl v celém jeho obličeji vepsaný smutek. „Zažil jsi něco podobného, a tak asi víš, jak mi je. Řekni, skončí to někdy? Ta nedůvěra v druhé?"

Derek polknul a sklopil hlavu mezi ramena. „Ne, časem ale poznáš, kdo lže."

„Možná," zamumlal Stiles a natáhl ruku a dotkl se Derekovy tváře. „Podívej se na mě, Alfo."

Muž okamžitě poslechl a podíval se na něj.

„Alex semnou manipuloval a lhal, že je můj druh."

Ve vlkodlačích očích probleskl vztek a zhrdla se mu ozvalo tiché zavrčení.

„Ty ale nelžeš, skrz pouta se lhát nedá. Přesto nevěřím ani tobě ani smečce, ale budu se snažit k vám znovu najít cestu. Protože jsi můj druh a oni moje smečka." Hrudí mu projelo teplo, když se Derek uvolnil a položil mu hlavu do klína.

„Děkuju," hlesl muž ochraptěle.

Stiles neodolal a zabořil mu prsty do vlasů. „Neděkuj. Pořád mám strach, že se něco podělá a všichni kolem mě umřou."

„To se nestane," zabručel Alfa a zavřel oči. „Nedovolím to!"

Kéž by to byla pravda. Pomyslel si Stiles a pokoušel se zahnat tíseň, která mu svírala hruď.

Brzy nastane pohroma. Lešij měl Krvavou smlouvu s jejich krví a jen bůh ví, co se s ní chystá udělat. Modlil se a doufal, že byl společně se smečkou dost silný na to, aby zastavil.

Vím, slibovala jsem vám Alexe a určitě se ho v následujících kapitolách i dočkáte, ale tahle kapitola se mi kapánek vymkla z rukou :D Kluci spolu měli vést krátký rozhovor, jenže samy vadíte kam to vedlo :D Doufám že se na mě nezlobíte a kapitolu jste si i tak užily.   

Všem vám moc děkuju že příběh takto podporujete, už to má přes deset tisíc přečtení, což je naprostá pecka! Jste skvělý díky :) 

Další kapitola vyjde opět v úterý ve 20:00 budu se na vás těšit a mějte se krásně!