„Je mi to líto."

„Můžete to všichni přestat opakovat!" zasyčel a probodl muže pohledem. „Je mi z toho zle."

„Dobře, dobře," zvedl Deaton ruce vzhůru a vážně si ho prohlédl.

Povzdechl si. Znal ten pohled. „Čekáš, až vybuchnu co!?" Jeho tón byl ostřejší, než zamýšlel. „Promiň," dodal vzápětí a sklopil oči. „Všichni se na mě teď díváte, jako kdybych byl tikající bomba, připravená vybuchnout. Rozčiluje mě to. "

Muž si povzdechnul. „Popravdě čekáme, kdy začneš křičet a se vším kolem sebe házet."

Uchechtl se. „To ještě může přijít."

„Bereš to všechno až příliš klidně," v Deatonově hlase zněla zřetelná starost, „a to mě a ostatní dost děsí."

„Nemusí, jsem v pohodě." Lhal. Byl všechno, jenom ne v pohodě. Chybělo málo aby vyšiloval, ale zatím se držel. Popravdě ani nevěděl proč. Možná, že až bude sám tak dovolí emocím vyjít na povrch, ale prozatím nemínil tu bouři vypustit ven.

„Jak to dopadlo?" Z duše nenáviděl, že nedokázal ovládnout zvědavost, jenže se musel zeptat, jinak by nemohl s čistým svědomím spát.

„Opravdu to chceš vědět," mrknul po něm Deaton udiveně, „dokonce i potom co ti udělali?"

Pokrčil rameny. „Jsou mi úplně u zadku, jen potřebuju vědět, jestli vzali tvoje varování vážně," zvedl hlavu a podíval se muži do očí, „protože je tu vysoká pravděpodobnost, že to Alex zkusí znovu a tentokrát se mu to může skutečně podařit."

„Ty si myslíš, že je natolik šílený, že se o to pokusí znovu?"

Zabručel na souhlas. „Vsadil bych na to krk, obzvlášť když má na své straně Pána Lesa."

„To je další věc co mě na tom zaráží." Deaton sepjal prsty do sebe a zamračil se. „Někdo dost mocný ho musel vyvolat. Otázka je, kde teď je. A proč je s ním Alex?"

„Mám svou teorii," prozradil mezitím, co žmoulal přikrývku. „Podle mě ho vyvolala Julie na Alexův příkaz a zaplatila zato životem."

Muž zamyšleně přikývl. „Je to možné. Lešij je známý svou nestálostí a mnohdy sám zabije ty, co ho vyvolali, aby mohl řádit podle libosti. To ale pořád nevysvětluje z jakého důvodu je právě s Alexem?"

„Nemám ponětí, ale ať je to jak chce, zatím ho drží zkrátka. Otázka je jak dlouho? Lešij se dřív nebo později utrhne a pak tu máme divokého tvora, který si bude chtít uzurpovat les pro sebe a bude mu vcelku jedno, koho přitom zabije."

Souhlasím," přikývl Deaton.

Následně mezi nimi nastalo příjemné ticho.

„Víš, že to není navždy, Stilesi," ozval se náhle Deaton.

Odvrátil se a zadíval se do okna. „Oba víme, že šance je malá, tak proč se k ní upínat."

Muž se nadechnul, jenže se ke slovu nedostal, poněvadž v té chvíli vešla do pokoje Melisa s otcem v závěsu, jenž v rukách nesl kelímky s kávou.

„Už půjdu," zvedl se Deaton, „uvidíme se později," poklepal ho po ruce a vydal se ke dveřím. Cestou ještě kývl na šerifa.

„Jsi připravený, Stilesi," usmála se Melisa a zastavila invalidní vozík kousek od postele.

„Ani nevíš jak," roztáhl rty do kyselého úšklebku a odhodil přikrývku, aniž by spustil pohled z pekelného stroje, který se odteď stává jeho věrným společníkem. Očima zabloudil k nohám, které se vůbec nepohnuly. Ležely na posteli, jako kdyby mu snad ani nepatřily. Viděl, jak se na nich tvoří husí kůže, ale ani kouskem svého bití nic z toho necítil. S hlubokým nádechem se otočil na muže, jenž odložil kelímky a pomalu se k němu přiblížil.

„Zvládneme to, kluku."

Zatnul zuby, aby zabránil slovům vyjít ven. Už nějakou dobu v něm postupně rostl vztek, který bylo čím dál těžší ukočírovat. Nemínil ale vybuchnout a ukázat jim jak je slabí! Odhodlaným výrazem proto natáhl ruce a nechal se od otce vzít do náruče. V momentě kdy se octnul ve vzduchu, všechno se s ním zatočilo a tělo mu pokryl studený pot. Jen co ho muž usadil tak ho to silně natáhlo. Naštěstí byla Melisa pohotová.

„Co jsem udělal špatně?" vykřikl šerif a starostlivě stiskl synovo koleno.

„Nic, Noahu, to se občas stává při dlouhém ležení v posteli.

Muž nevypadal, že by jí věřil.

„Jen mu zakolísal tlak. Není to vážné."

„Jsem v pohodě," zaskřehotal mezi hlubokými nádechy a odstrčil misku. „Teď bych ale vážně ocenil tu sprchu."

Melisa vstala z podřepu a usmála se. „Fajn, věřím, že to zvládnete?"

Oba přikývli a tak je nechala.

///

Mytí bylo přinejmenším trapné, ani jeden nevěděl jak se s tím popasovat, ale nakonec až na pár zádrhelů to zvládli bez úhony a on byl opět uložený do postele. Jeden by nevěřil, jak jedno koupání dokáže jednoho naprosto unavit.

Melisa ho přikryla nově povlečenou peřinou a dokonce mu okraje zastrkala podobně, jako to dělávala mamka, když byl malý.

„Dojdu pro nový kafé," zvedl šerif kelímky, „tohle je studený jako psí čumák."

Jenom zabručel na souhlas, aniž by spustil pohled z ženy, která vypadala, že má něco na srdci.

Jakmile za šerifem cvakla klika. Nadzvedl obočí a kývl ke křeslu. Chvíli vypadalo, že jeho pozvání odmítne, ale pak si unaveně sedla a dala si hlavu do dlaní. „Tvrdí, že se k tomu nepřipojil," zamumlala skrz prsty.

„Kdo?"

Sundala si ruce z obličeje a utrápeně se na něj podívala. „Můj syn. Scott. Tvrdí, že se neúčastnil. Je to pravda?" V hlase ji byla slyšet nefalšovaná naděje.

Nechtěl ji zklamat, jenže si z toho pamatoval jen málo. „Nevím, nevybavuju si detaily. Je ale klidně možný, že se aktivně nezapojil," ušklíbnul se, když si vybavil smích a nadávky. „Podle mě to celá smečka nebyla, poněvadž kdyby ano tak by mi teď šerif chystal pohřeb."

Pohled v očích se jí rozjasnil. Následně se ale odvrátila. „Je mi to líto jak se k tobě zachovali. Zachránil si nás všechny a tohle je jejich poděkování. Stydím se za ně."

Na to jí neměl co říct.

///

Zařídil jsem terapii a sestru, která bude třikrát do týdne chodit k nám domů."

Zarazil se uprostřed pohybu a překvapeně se otočil na šerifa. „Ty pro mě neseženeš stacionář?" Nejradši by se teď nakopnul zato, jak slabě jeho hlas zněl, jenže se nedokázal ovládnout, děsil se toho okamžiku od samotného začátku a jen čekal, kdy přijde. Něco z myšlenek se mu muselo odrazit i ve tváři, poněvadž muž vstal zbrkle z křesla a přisedl si k němu na postel.

„Stilesi," oslovil ho nakřáplým hlasem, „podělal jsem to na několika frontách a nikdy si neodpustím, jak jsem se k tobě s počátku choval, ale chci to napravit a ani na vteřinu by mě nenapadlo tě teď opustit."

Prudce potáhnu nosem a zrak se mu s mrknutím úplně zamlžil. Díval se zoufale na muže v marné snaze najít v jeho očích lež, ale nenašel nic než čistou upřímnost. „Bojím se, tati," přiznal se, „co když je tohle navždycky?" Hráz se najednou protrhla a všechno ho zavalilo a on se zalykal jako malé dítě.

„Věřím, že ne, kluku," přitáhl si ho k sobě, „a kdyby přece jen tak se s tím naučíme žít," Ke konci mu skoro nebylo rozumět, poněvadž mu v hlase zazníval pláč.

„Nechci!" vykřikl a vší silou praštil pěstí do peřiny. „Proč já?!" řval bezmocně do tátovy hrudi a nechal veškerou bolest vyjít ven. Zároveň někde v koutku duše cítil úlevu, že na to není sám.

Příště už změníme prostředí a budeme u toho jak se Stiles učí žít svůj nový život. 

Všem moc děkuju za smršť  komentářů k minulé kapitole. Neuvěřitelně mě nakoply :)