Všechno bylo hlasité a rozmazané jakmile procitnul. Mozek měl jako v neprodyšné vatě, přesto okamžitě věděl kde je. Štiplavý pach dezinfekce byl nezaměnitelný. V nose ho z toho až zašimralo. Těžkopádně pohnul rukou ve snaze si ho promnout. Někdo ho ale v poslední chvíli chytil a položil mu ruku zpátky na postel. Zakňučel, ale nechal to být, a jen si užíval teplou dlaň ve své. Cítil, jak mu palec jemně přejíždí po kloubech. Hruď se mu z toho sevřela, že se nedokázal pořádně nadechnout. Neměl ponětí, kdy se stal tak vyprahlý po doteku. S odhodláním zapojil veškerou svou sílu a stisk oplatil. Čekal, že se ozve bolest. Nestalo se, jenom velmi vzdálené píchnutí, které se dalo snadno ignorovat.

„Stilesi," ozval se hlas, jenž zprvu nedokázal nikam zařadit. Teprve až se matrace z pravé strany prohnula a do nosu se mu dostala vůně dubového dřeva, poznal, že jde o šerifa, který nepřestával šeptem naléhat.

Špičkou jazyka si přejel po suchých popraskaných rtech. Co by teď dal za kapku vody. Sotva se ale stačil, nadechnout aby si o ni řekl. Tak se mu na spodní ret přitiskl vlhký hadřík a zbloudilá kapka mu sjela do krku. Bylo to mučení, poněvadž žízeň se stala ještě větší. Snažil se dát najevo, že potřebuje víc, jenže vědomí mu opět začínalo odplouvat a únava ho nemilosrdně brala do svých spárů. Poslední co vnímal, byl tátův hlas. „Jsem tady, kluku, odpočívej." Vydal ze sebe souhlasný zvuk a nechal se ukolébat ke spánku.

Když se po druhé probudil, měl daleko jasnější hlavu. Povedlo se mu dokonce otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe. Na první pohled si nešlo nevšimnout, že se nejedná o klasický nemocniční pokoj. Stěny byly natřeny na příjemně žlutou barvu. Naproti posteli, vysel na zdi obraz kopretin a pod ním se nacházela televize. Vpravo v rohu stála lednička společně s varnou konvicí. Nebýt natolik mimo zíral by s otevřenou pusou. Náhlý pohyb z pravé strany ho vytrhl z myšlenek.

Šerif seděl v křesle vedle postele a spal. Hluboké kruhy pod očima a pomačkané oblečení, jasně ukazovalo, že se odsud nehnul. Přesně jak slíbil. Hrudníku se mu usadil příjemný pocit, při kterém se mu na rtech objevil úsměv. Víčka mu opět začínala těžknout a tak je bez boje nechal zavřít. Možná, že to nakonec všechno dobře dopadne. S touto myšlenkou odplul do hlubokého spánku.

Další probuzení stálo za nic. Cítil se totálně vyždímaně, jenže otravné hlasy ho nenechali dál spát.

„Mluvil jsi s nima?" ozval se hlas šerifa, jenž zněl naštvaně.

„Mluvil, jenže odmítají poslouchat. V jejich očích je Stiles zrádce, který si to zasloužil."

Hrudníkem mu projela palčivá bolest, která neměla tentokrát s fyzickým stavem nic společného.

„Zasloužil!?" vykřikl šeptem šerif, „vždyť ho tam málem popravili!" odsekával jednotlivá slova s takovou zuřivostí, že ke konci funěl, jako kdyby uběhl maraton.

Od druhého muže byl slyšet povzdech. „Uklidni se, Noahu, věřím, že se vše vysvětlí." Deatonův hlas zněl klidně bez jakékoliv emoce. „Bude to v pořádku, přijdou k rozumu."

„To klidně můžou, ale já už jim nevěřím, a jestli se objeví u našeho prahu, tak to do nich našiju!"

„Noahu, to není řešení. Sám dobře víš, že Stiles je Derekův druh a-,"

„Myslíš, že mě to zajímá!" cedil skrz zuby šerif. „Právo nazývat mého syna svým druhem ztratil v momentě, kdy se ho pokusil zabít!"

Nebyl a nikdy nebude ničí druh a už vůbec ne vlkodlaka. S tímhle skončil už dávno. Hned jak vstane z postele, uzdraví Nemeton a nechá nadpřirozeno za sebou. Stejně tak jako zdejší smečku. Spokojený sám se sebou nechal mysl vklouznout hladce do temnoty.

Takto to ještě bylo několikrát, než se jednoho dne probudil s čistou hlavou a neměl problém zůstat vzhůru. Při pohledu na šerifa, jenž seděl zhrouceně v křesle, okamžitě poznal, že se něco děje. Ze všech sil se pokoušel mlčet, poněvadž jasně viděl, že muž s něčím bojuje. Nedalo mu to a po několika minutách se natáhnul, aby ho chytil za rameno. Náhle se zarazil a zamrkal. Pohledem zabloudil k přikrývce. Zamračil se a nechal ruku klesnout a soustředil se. Nic, přikrývka u jeho nohou se ani nepohnula. Zavrčel a zatnutými pěstmi to zkusil znovu a znovu a znovu. Oči se mu zalily slzami, jakmile mu došlo, že s nimi nedokáže pohnout. Z úst mu vyšel vzlyk, který utnul hned zárodku a otočil se na muže, který stával z křesla. „Tati, proč nemůžu hnout s nohama?!"

Šerif se rozechvěle nadechnul a sehnul se. „Je mi to tak líto, Stilesi," objal ho, ramena se mu přitom viditelně chvěla.

„Co je ti l-íto?" zakoktal se a otřásl se, jak mu po těle přejel mráz, ale ani tentokrát se nohy nepohnuly. „Co se děje?" zpanikařil a první slzy se mu rozkutálely po tváři.

„Přivedu, Deatona," odtáhl se náhle šerif a udělal krok stranou.

„Ne, počkej!" chytil ho za ruku sotva ovládající pláč. „Proč nemůžu pohnout s nohama?" lapal po dechu ve snaze se ovládnout, jenže silně v tom selhával.

Muž si ho bez jediného slova přitáhl znovu do náruče a pevně objal. „Na několika místech máš poškozenou páteř."

Ne tohle ne. Určitě se mu to jen zdá! Vytrhl ses tátovy náruče a jako smyslu zbavený se začal štípat do paže. Bolelo to,ale ne víc než krutá realita. Přestal a zůstal zírat do prázdna. „Co teď semnoubude?"          

Nezabijete mě!  :D Má to svůj důvod. Doufám, že jste u sebe měli mobily u sebe. 

Všem děkuju za podporu a uvidíme se zase v úterý.