„Pust ji a zemřeš rychle!" zavrčel Derek skrz tesáky, zatímco na něj zíral s krvavě rudýma očima.

„Ne, Dereku, počkej, vysvětlím to," křičel přes hysterický dětský pláč a poněkud nešikovně houpal holčičku v náručí, ve snaze ji uklidnit, jenže marně. Kroutila se tak moc, že ji měl problém udržet. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než ji chytit pevněji. To od ní vyvolalo jen hlasitější křik a agresivnější smečku. „Není to, jak to vypadá," nasucho polknul a začal se sunout na kraj Nemetonu, který zůstal zcela nečinný. Nikde nezahlédl ani záblesk kořenů. Nedokázal v sobě potlačit pocit zrady. Strom ho možná zachránil před Alexem, ale nemínil zabránit místní smečce, aby ho roztrhala na kusy. „Byl tu, Alex," vyhrkl horečnatě a skočil na zem. „Chtěl ji jako příštího Emisara." Čím blíž se přibližoval, tím víc se jeho hlas chvěl a srdce tlouklo takovou silou, že bylo jasné, že cokoliv řekne, budou považovat za lež. Přesto všechno klidně předal Amy Derekovi a naposledy se pokusil zoufale uvést věci na pravou míru. „Já bych jí neublížil. Zkuste se zaměřit-,"

Nikdy větu nestihl dokončit, poněvadž byl brutálně odmrštěn na druhou stranu palouku, kde se zastavil až o strom. V první chvíli si ani neuvědomil, co se stalo, teprve až oslepující bolest, jež mu vystřelila do celého těla a úplně ho ochromila. Pochopil, že na něj vlkodlaci zaútočili. S výkřikem se svezl bezvládně po kmenu a svalil se na zem. Nepatrně stačil zaznamenat vůni zeminy, když ho něčí ruce zvedly. Zařval v agonii, která mu projela zády a jako nezastavitelný šíp se svezla do nohou.

„Myslel sis, že jakmile si tě oblíbím, že tě nezabiju?" naklonil lehce Petr hlavu na stranu a vycenil zuby.

Se slzami v očích, které pramenily hlavně z bolesti, se díval na muže, jenž neměl v sobě ani kouska lítosti. Veškerá náklonost se prostě a jednoduše vytratila, jako kdyby nikdy nic neznamenala.

„Pláčeš, miláčku?" naklonil se k němu tak blízko, až se dotkli nosy. „Slzy ti ovšem nepomůžou," zašeptal zlověstně a odklonil se. „Popravdě jsem od tebe čekal víc, než jen ušmudlané slzy."

„Petře, nech mě to-," Ani tentokrát se nedostal ke slovu, protože s ním vlk znova hodil v očích vypsané totální šílenství.

„Štěňata, kdo si chce hrát? Je tu nová hračka na rozžvýkání."

Vlkodlakův hlas se nesl chladně lesem a jeho strach a zoufalství vzrostlo. Pokusil se přivolat svou magii, ale bezvýsledně. Přes bolest, která mu kolovala v žilách, se nedokázal soustředit. Sotva stačil pomyslet na útěk, když byl opět hozen do stromu. Na několik vteřin viděl jen černé fleky a na jazyku cítil pachuť krve.

Smečka si s ním pohazovala jako s míčkem a lámala kost za kostí. Jejich nenávistná slova a smích se do něj zařezávaly a zanechávaly za sebou hluboké rány, které na povrch nebyly vidět.

Stal se znovu bezmocný v rukách lidí, kterým si dovolil důvěřovat.

„Dost!" roznesl se paloukem mocný řev Alfy.

Zvedl hlavu a zamrkal v marné snaze rozehnat hustou mlhu před očima. Okrajově vnímal protesty vlkodlaků, kteří byli nuceni ustoupit. Alfa je jedním mávnutím ruky umlčel a vykročil k němu. Přestože měl tělo na kaši, zkusil se s funěním postavit, jenže nohy ho neposlouchaly. Vůbec s nimi nedokázal pohnout. Necítil je. Šok společně s hysterií se dostavil vzápětí. Vypadalo to, že ani důstojná smrt mu nebude dopřána. Z hrdla mu vyšel chrčivý smích, když si Derek kleknul a převrátil ho na záda. Polknul, jakmile si všimnul mužových drápů, ale nemínil ukázat strach, naopak sebral poslední zbytky důstojnosti a podíval se vlkodlakovi zpříma do očí.

Derek hrdelně zavrčel. „Nejsi a nikdy nebudeš můj druh," pronesl s takovou nenávistí, která by s nejedním člověkem otřásla. On se ale jenom krvavě ušklíbl. „Na tyhle sračky jsem přestal věřit už dávno," prsknul mu do obličeje udýchaně. „Být tebou radši bych si hlídal svoje mládě, protože příště už nebude nikdo, kdo by ho zachránil," dostal ze sebe namáhavě. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Klidně sledoval, jak vlkodlak se vzteklým řevem zvedl ruku a zabořil mu drápy do kůže. Trhnul sebou, jelikož na tváři ucítil štiplavou bolest, ale nic víc. Stěží zaznamenal, jak Alfa vzteky funí a znovu se napřahuje, ale to už se lesem ozval další hlas.

„Nech mého syna na pokoji! Následovalo několik výstřelů doprovázené řevem, než nastalo nádherné ticho a svět se tak nějak začínal rozmazávat. Únava se mu usadila hluboko do kostí, takže si nepřál než usnout a spát, dokud všechno nezmizí. Skoro už se nechal strhnout, jenomže se vedle něj ozvala dutá rána, která jej s úlekem přinutila otevřít oči a střetnout se s pohledem bledého šerifa.

„Jsem tady Stilesi, vydrž!"

„Tati," zachraptěl a natáhl ruku. Konečky prstů se dotkl jeho vlhké tváře. „To bude dobrý tati," pousmál se a chrčivě se nadechnul.

Muž horlivě přikyvoval a přidržel si synovu dlaň na tváři. „Jasně, kluku, jsi Stilinski. Nás přeci jen tak něco neporazí."

Závaží, o kterém ani nevěděl, že si nese, se po těch slovech rozplynulo. Pořád byl Stilinski a patřil k tátovi. Úleva jim projela až do konečků prstů. Nezemře sám.

„Houžvičko," ozval se z druhé strany nakřáplý hlas Deatona.

Se zasténáním pootočil hlavou a zamžoural, neboť udržet oči otevřené bylo čím dál těžší „Netvař se tak," hlesnul a zadíval se na muže, který vypadal, že nemá daleko od pláče.

„Musíme tě dostat k Nemetonu, chlapče," pronesl Deaton a už ho bral za ruce.

Nestačil ani zaprotestovat, když ho oba muži zvedli. Bolest se opět stala agonii, která ho v tu ránu zhasla jako svíčku.

Tak co nezabijete mě?  Vím vypadá to na prd a bude ještě hůř takže se na to připravte :D 

Všem děkuju za podporu a uvidíme se v úterý :)