„Musíš to nahlásit."

„Sakra, Dereku, přestaň, zníš jako stará ohraná gramofonová deska!" vykřikl a přidal s funěním do kroku.

Ani jeden sebou neměl auto, poněvadž byla příliš nápadná. Momentálně by ale dal všechno za to, aby měl svůj milovaný džíp u sebe.

„Protože ty to očividně nechápeš!" Snadno s ním vlkodlak srovnal krok. „Ten kluk pro tebe může být nebezpečný."

Zaskřípal zuby. „Myslíš, že to nevím."

„Řekni to alespoň Šerifovi."

„Teď si mě vážně pobavil," otočil se a zabodl mu rozzuřeně prst do hrudi. „Úplně vidím, naší debatu," ušklíbnul se, „ hned by se tomu vysmál, a to, fakt nestojím."

„To si nemyslím," zvedl Derek ruku a odtáhl si prst od hrudi, jenže místo toho, aby ho pustil, vzal celou dlaň a lehce ji sevřel.

„Jo," zaskřehotal a vytrhl se. Ze všech sil se přitom snažil předstírat, že ho dotek vůbec nezasáhl. Jeho vlastní tělo se ale rozhodlo hrát tvrdě. Rudé tváře a známé šimrání v břiše dávalo jasně najevo, že tady prohrál. „Jacob ať je to nechutný, jak chce, v podstatě neudělal nic nelegálního."

„Blbost!" vykřikl Alfa tak hlasitě, že se po něm dáma na druhé straně chodníku polekaně otočila.

„Není, dokud ty fotky nedá na internet a nepošpiní mě. Nemůžu nic dělat. Navíc byl sem to já, kdo se vloupal do domu," pokrčil rameny a pokračoval kulhavou chůzí v cestě.

„Dobře, policii vynecháme, ale musíme to nějak vyřešit."

„A jak bys to chtěl řešit, kyselý vlku?" nadzvedl obočí.

„Netuším, pošleme na něj Petra."

Zakroutil hlavou. „Nevím, jestli by se Petrovi chtělo zastrašovat malé kluky."

„Jsi jeho oblíbenec, takže stačí slovo a kluk si v nejbližší době nadělá do kalhot."

Odfrknul si. „I kdyby to nakrásně fungovalo. Nevěřím, že by ho to nadlouho odradilo," rozhlédl se a přešel ulici.

„Proč myslíš?"

„Protože znám tyhle tipy lidí a ty se jen tak nevzdají."

Nastalo mezi nimi tíživé ticho, které Alfa přerušil až se zalapáním po dechu.

„Už si to zažil," konstatoval s rozšířenýma očima.

Uchechtl se. „zřejmě mám dar přitahovat podivíny. Tentokrát to ale nenechám zajít tak daleko," slíbil spíš sobě, než komukoliv jinému a zahnul do známé ulice. Oddechnul si, když na příjezdové cestě neviděl stát šerifovo auto.

„Nic se ti nestane!"

Na vteřinu zakolísal, následně se ale od plic rozesmál. „To jsem si dřív myslel taky a podívej, kam mě to dostalo, vyšel schody a odemkl dům.

„Stilesi."

Tónem jakým Derek vyslovil jeho jméno, ho donutil se otočit a podívat se do upřímných očí plných smutku. „Nejsi sám."

Nevěděl proč, ale uvěřil, možná to opravdu bude protentokrát jiné.

Kdyby v tu dobu vzdáleně tušil, co ho čeká, zřejmě by tak optimistický nebyl a už vůbec by si nepustil Haleovu smečku tak blízko k tělu.

///

Oficiálně vlkodlaky pasoval na největší drbny a pány všeho tvorstva, poněvadž dva dny potom co se vloupal do Jacobova domu. Přišel mladík do školy s ošklivými podlitinami na tváři.

Sotva se k němu přiblížil, Jacob na něj vyjel. „Nech mě bejt!"

Ignoroval ho a opřel se o vedlejší skřínku. „Co se stalo?" vyptával se, přestože jistou představu měl.

„To víš asi nejlíp sám ne?!" zabouchnul dvířka a rychlým krokem se od něj začal vzdalovat.

„Počkej!" doběhnul ho, „takhle jsem to nechtěl, neví-,"

„ Myslíš, že já jo!" vykřikl mladík s rudou tváří a přiblížil se až těsně k němu. „Chtěl jsem jen někoho, s kým bych mohl trávit čas," syčel a zíral, jako kdyby se ho chystal na místě zadupat do země.

O krok couvnul a bolestivě se kousnul se do jazyka, ve snaze zabránit slovům vyjít ven. Nechtěl, aby Jacob věděl, že byl u něj doma.

„Měj se, Stilesi, doufám, že jsi se sebou spokojenej," otočil se, aniž by mu věnoval jediný další pohled, se ztratil v davu.

///

Od té chvíle to šlo z kopce. Ke ztraceným zvířatům přibyla dvě lidská těla nalezena v oboře. Nebýt polohy v jaké byly nalezeni nevěnoval by tomu zas takovou pozornost, ale ať je zabilo cokoliv, snažilo se to na sebe upozornit. Chtělo to, aby hledal a našel. Nabízela se tedy otázka, bylo to dobře, nebo špatně? Tvor změnil rozhodně hru a nyní to nebudou jen nevinná zvířata, ale i lidské životy.

Přesto všechno, se stále nedokázal dopátrat, proč se to děje.

Prošel hromadou článků na internetu a v knihách, jenže nikde se nepsalo, že by k něčemu bylo potřeba tolik zvířat. Jediné co našel v Petrově knize, kterou mu neustále podstrkával, byl rituál na vyvolání Lešijho. Tam byla potřeba zvířata, od každého druhu dva. Bohužel, to co se válelo vedle lidských těl, jasně napovídalo, že zvířata již nežijí.

Bylo to tak neuvěřitelně zamotané. K tomu se nedokázal zbavit tušení, že mu docházel čas.

Všechno dovršil moment, kdy se probudil uprostřed noci, ležící na Nemetonu.

Zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Nic ve tmě neviděl, ale slyšel hluboký dech někde zprava.

Polknul a prsty přejel soustředěně po hrubém povrchu Nemetonu. Moc stromu jim projela jako blesk, až do konečků prstů u nohou. Roztřásl se a pokusil se stromu ukázat, že nemá zlé úmysly. Úplně se v tom ztratil, že málem zapomněl, že není sám.

„Rád tě zase vidím, Stilesi."

Přiznám se zapomněla jsem, omlouvám se :D 

Doufám, že se vám kapitola líbila a uvidíme se v úterý.