Po nočním rozhovoru se následující den probudil s pulzující bolestí hlavy a nateklýma očima od pláče. Perfektní začátek školního týdne!

V kuchyni se však zarazil a veškerou bolest rázem zapomněl. U sporáku totiž stál jeho otec a smažil vajíčka. Několik vteřin stál na místě, než se přinutil sednout ke kuchyňskému stolu, kde už voněla čerstvě uvařená káva. Už se po ní natahoval, ale neposlední chvíli si to rozmyslel. Tepající hlava mu jasně dávala najevo, že dneska kafé ne. Věnoval ji proto poslední toužební pohled a sáhl po džusu.

„Doufám, že jsi spal dobře," ozvalo se od sporáku.

Trhnul sebou a nadskočil, takže se mu část džusu povedlo vylít. „Sakra," zaklel a chystal se zvednout, aby to něčím utřel. Když se náhle vedle louže objevila papírová role ubrousků.

Krátce se střetl se šerifova očima. „Díky," zabručel a utrhl několik vrstev. V hlavě ho přitom hlodala otázka, co tu otec dělal? Nikdy spolu nesnídali, mimo toho rána, co sem přijel. Jinak s ním muž odmítal být jedné místnosti, pokud to nebylo vysloveně nutné. Noční rozhovor si pamatoval docela živě, ale nečekal, že se po něm něco rapidně změní, Ne, když otci nepadl do náruče. Přál si to, jenže mu nedokázal odpustit. Zatím ještě ne, možná nikdy.

Snídaně probíhala převážně v tichosti, přestože se muž snažil vést rozhovor.

Problém byl, že byl natolik zvyklý být sám, že muže skoro nevnímal.

Po jídle ho čekal další šok. Když z batohu vytahoval, jako vždy peníze za jídlo, aby dodržel daná pravidla. Otec ho ale chytil divoce za ruku a skoro se slzami v očích zakroutil hlavou.

„Všechna pravidla ruším," hlesl přiškrceně a odvrátil se od něj. Přemohla ho při pohledu na zhrouceného muže lítost. Položil proto při odchodu ruku na mužovo rameno. Ozval se ostrý sykot a svalstvo se pod jeho dlaní se napjalo. Polekaně trhnul paží zpátky k tělu a kulhavou chůzi vyběhl z místnosti.

Šerif za ním ještě cosi křičel, ale to už si nazouval v rekordním čase boty a otvíral dveře.

Venku prudce nasál vzduch do sebe a zavřel oči. Hlava mu praskala ve švech a veškeré jídlo, které snědl, se mu valilo do krku. Polknul štiplavou chuť žaludečních šťáv a neochotně otevřel oči. Pomalu se vydal ke schodům mezitím, co v batohu hledal plato. Jestli má přežít dnešní den, potřebuje úlevu od bolesti.

Nečekané odkašlání ho málem poslalo k zemi, nebýt pevných rukou, které ho zavčas chytly.

S bušícím srdcem zvedl hlavu a podíval se na Petra, který se na něj pobaveně šklebil.

„Sakra, už!" zaklel a hledal rovnováhu. „Můžeš mi říct co vás na tom tak baví!" syknul a pohledem zabloudil k vlkovi, jenž se k němu opatrně přiblížil a jako velká kočka se o něj začal otírat.

„Máš bolesti," zamračil se Petr a vlk u jeho nohou zpozorněl.

„Špatná noc" pokrčil rameny a vymámil se z vlkodlakova sevření.

„Můžu tě jí zbavit."

„To není dobrý nápad," obešel ho a vykročil k autu.

Petr se za ním otočil. „Proč ne?" V hlase byly jasně slyšet obavy.

„Protože bolest je momentálně jediné co mě drží na nohou," houknul přes rameno. Následně se vlk jedním skokem ocitl u něj a kňučel tak úpěnlivě, že se mu sevřelo srdce.

Zmateně se natáhnul a položil mu ruku na hřbet. „Co s ním je?" kouknul na Petra.

„Nemá rád, když trpíš."

Udiveně zvedl nad odpovědí obočí a přejel prsty po hebkém kožichu. „To je v pohodě, kyselý vlku. Bolest není tak strašná, jak se vám vlkodlakům možná zdá," mrkl na něj a odemkl auto.

„Co tady vůbec děláte? Je Amy v pořádku?" otočil se zbrkle, že mu málem batoh sklouzl z ramene na zem.

Petr naklonil hlavu na stranu. „Amy je naprosto v pořádku po dlouhé době spala klidně, a to díky tobě, Stilesi,"

Zavrtěl se, poněvadž pohled, který mu Petr věnoval, ho zanechával v rozpacích a vlkův pohled ho pro změnu nutil se červenat. „To nic nebylo, jsem rád, že to pomohlo," otočil se zpět k autu a otevřel dveře.

„Jsem tu za šerifem," odpověděl Petr na jeho předešlou otázku.

Sundal batoh a hodil ho na vedlejší sedadlo. „Neztrácej se lidi, že ne?" Myslel to napůl žertem, ale věděl, že Beacon Hills je možné všechno.

„Ne, ale pořád nevíme, co napadlo Melisu a Alison."

Vzpomínka na zohavená těla mu vyplula před očima. „Máte nějaká vodítka?" vyskočil na sedlo a napjatě čekal, zda Petr odpoví. Neuniklo mu, jak se vlkodlak nejprve podíval na svého Alfu, než odpověděl.

„Popravdě ne. Další útoky už nepřišly. Ocitli jsme se ve slepé uličce."

Zamyšleně poklepal prsty o volant. „Ať to bylo, co chtělo, podle mě to jen čeká, až budete nejslabší a potom udeří."

Petr přikývl. „Mám stejný názor, i když někteří členové smečky se mnou nesouhlasí," provrtal vlka pohledem.

„Až se to znova ukáže, dej mi vědět, musíme lidi s Beacon Hills chránit," lehce rukou naznačil, že se chystá zavřít dveře a čekal, až se vlk pohne.

„A co kdyby to ohrožovalo jen nás?" ozval se Petr, „taky bys nám přišel na pomoc?"

Zamračil se. „Proč se ptáš? Je přeci jasný, že bych přišel. Město vás potřebuje." Netušil, odkud ta myšlenka vzala, ale z nějakého důvodu se najednou cítil zranitelně.

Vlk udělal krok blíž, ale on ho okamžitě rukama začal zběsile odhánět. „Ne, ne kyselý vlku, musím do školy."

Šelma ze sebe vydala skoro až lidský povzdech, ale ustoupila a nechala ho zavřít dveře.

Následně se připoutal a nastartoval. Když pak vyjížděl z příjezdové cesty. Dělal, že nevidí, jak se Petr šklebí a vlk vrtí nenápadně ocasem.

***

Od poledne při obědě si sednul ke svému obvyklému stolu, aniž by okolí věnoval jediný pohled. Z tašky si otráveně vytáhl učebnici chemie a pustil se do zmeškané látky. Nebyl týden ve škole a hrozně se toho nakupilo. Jeden by si myslel, že chyběl měsíc a ne pouze týden.

Po nějaké době se okolní ruch jídelny stal jen šumem v pozadí. Zcela ponořený do vzorců zapomněl i na jídlo, které mu pomalu stydlo na talíři. Přesto všechno, však nedokázal sedět v klidu. Nohou neustále cukal nahoru a dolů a co každou chvíli si strkal konec propisky mezi zuby.

Byl v půlce své práce, když kousek od něj s hlasitým řinčením přistál tác, a než stačil jakkoliv zareagovat, tak se na židli s heknutím svalil kluk, kterého znal pouze od vidění. Nadzvedl obočí a zaraženě dotyčného sledoval. Poněkud překvapený vlastní reakcí. Nerad seděl v blízkosti cizích lidí. Necítil se vedle nich bezpečně, ale momentálně jeho vnitřní radar byl úplně v klidu. Kluk pro něj zřejmě neznamenal žádné nebezpečí. Možná za to mohl i samotný vzhled. Brýlatý mladík byl mnohem menší a podsaditější jeho kulatá veselá tvář s dolíčky opravdu nevypadala nebezpečně. Teď momentálně spíš připomínal sysla, jak se cpal bramborovou kaší.

„Promiň, kamaráde, jinde nebylo místo."

Vytrhl ho z myšlenek. S mrknutím se rozhlédl kolem a skutečně nikde nenašel volný stůl. Pokrčil rameny a vrátil se zpátky k chemii. „V pohodě," zamumlal, jakmile si koutkem oka všimnul. Že si ho kluk prohlíží.

„Děláš na chemii?" vyptával se, přestože mu to muselo být od pohledu jasné.

Neurčitě zabručel a doufal, že kluk pochopí, že nemá náladu si povídat.

„Nemám rád, když jsem nemocný, protože potom sotva stíhám."

Očividně nepochopil a mlel dál. Snažil se ho vytěsnit a pokračovat, ale nedokázal se soustředit a tak sešit a učebnici zavřel.

Kluk komicky vyvalil oči a díky kulatým obroučkům vypadal, jako vykulený svišť. „Promiň, kámo, nechtěl jsem tě rušit!" vyhrkl provinile.

Mávnul nad tím rukou a počáteční rozmrzelost postupně zmizela. „Neřeš to. Stejně se budu muset podívat na internet," přitáhl si odstrčený tác k sobě a vidličkou dloubl do něčeho, co mělo být zřejmě kuře.

„Jsem, Jacob," představil se s plnou pusou.

„Stiles," hlesl a nechal kuře kuřetem a zkusil kompot, který chutnal, jako hruškový i když od pohledu tak rozhodně nevypadal.

„Ty toho moc nenamluvíš co?"

Upřel zrak na Jacoba a jednoduše zakroutil hlavou

„To docela chápu," zavrtěl se mladík na židli. „Potom co se stalo minulý týden, by mi taky asi nebylo moc do řeči," natáhl se po krabici s mlékem, ale minul a krabice se převrátila. „Jen, abys věděl, vypovídal jsem ve tvůj prospěch." S červenými tvářemi spěšně postavil mléko zpátky na tác. „Bůh ví, jak by to s tím pitomcem dopadlo, kdybys ji nezastavil," poslední část spíš zašeptal oči upřené na tác.

Tvář se mu roztáhla do úsměvu při pohledu na Jacobovu neohrabanost, kterou mu v mnoha ohledech připomínal, jeho staré já.

„Proč na nás divně koukaj?" zaslechl Jacoba šeptat. Následoval jeho pohled, jenž směřoval přímo ke stolu smečky.

„Asi vstali špatnou nohou," odsunul od sebe tác a vstal. „Neřeš to," kývl na něj a posbíral si věci.

„Počkej, jdu s tebou!" vyskočil mladík na nohy a vzal oba tácy.

Ani jeden z chlapců si nevšiml, že u stolu smečkyje prázdná židle, která čeká na svého majitele.

Doufám, že se vám nová kapitola líbila. Stejně tak jako nová postava, která nám vstoupila na scénu. Schválně mi do komentářů napište vaše teorie, jak moc nová postava ovlivní děj. Jsem zvědavá, jestli se někdo z vás přiblíží :) 

Mějte se krásně a uvidíme se v úterý.