Trvalo mu dva dny, než sehnal všechny byliny, které k tomu potřeboval. Mezitím se snažil co nejmíň času trávit doma, protože Šerif neustále vyhledával důvody k hádce a vlci mu pro změnu obsadili střechu. Nejčastěji to byla Erika a Petr. Lezli mu tím na nervy, poněvadž Vlčice se ustavičně s kňučením dožadovala, ať ji pustí dovnitř a Petr se pro změnu furt díval skrz okno a pronásledoval ho pohledem. Dveřmi se však už nikdo nedostal, jelikož od minulé návštěvy, na práh nasypal horský popel. Musel však dávat pozor a pokaždé, když se táta vracel domů ho odstranit. Muž, totiž na rozdíl od něj vlkodlaky respektoval, a asi by neocenil, kdyby se jeho přátelé nemohli dostat přes práh.

Při sběru bylin a jejich sušení, se snažil v mezi čase najít Nemeton, ale bezvýsledně. Čím dál víc se přikláněl k teorii, že se ten prokletý strom nechce nechat najít. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než se věnovat něčemu, v čem viděl výsledky. Proto se v neděli ráno vydal k Haleovu domu.

Zastavil džíp na pozemku a vyhlédl zamračeně před ním oknem. Do skla nepřetržitě bubnoval prudký déšť. Nechtělo se mu ven, ale nevypadalo, že by v nejbližší době mělo přestat. S povzdechem si přetáhl kapuci a vyskočil z auta s vakem v ruce.

Napjal se, když viděl, jak se dveře od domu otevírají. Čekal rozzuřené rudé oči, ale byl to jen Petr s uplakanou Amy v náručí.

Přes hukot deště zaslechl, jak Petr dítěti říká: „Holčičko, záchrana je tady."

Vyběhl schody na verandu a stáhl kapuci. „Jak se vede, Bezzubko?"

Na Amy byl jasně vidět nedávný pláč, přesto se na něj snažila usmát. „Neboj, pohladil, ji po nožičce, udělám všechno, aby bylo líp jo?"

„Pojď dál," pozval ho vlk a ustoupil stranou.

V momentě, kdy překročil práh, temná magie na něj bez váhání zaútočila. Tentokrát na to byl, ale připravený a včas útok odvrátil. Se syčením, které mu prosvištělo okolo uší, se vztekle stáhla, ale nezmizela, tudíž dostal možnost si pořádně prohlédnout její fyzickou podobu. Minule ho natolik odrovnala, že se k tomu nedostal. S přimouhřenýma očima sledoval vířící cosi, co se velkou představivostí dalo považovat za nafukovací balonek vznášející se nízko u stropu. Tím, ale veškerá podobnost končila. Ta věc byla černá, jako dehet, a neustále se podivně krotila a její střed jasně rudě pulzoval. Nikdy nic takového neviděl. Nemohl se proto ubránit pochybnostem, jestli jeho byliny budou vůbec fungovat, na tak pokročilou magii.

„Je skoro až děsivé, že v našem doupěti existuje něco, co nevidíme a ani necítíme," ozval se Petr a vytrhl ho tak z pochmurných myšlenek.

„To věřím, odvrátil zrak od magie právě v čas, aby zachytil Amy, která se dívala stejným směrem. Tento fakt, však odsunul stranou, rozhodnutý vyřešit ho později, až to bude aktuální. „Kde je Alfa?" ozval se nonšalantně, dal si přitom pozor, aby se nerozhlížel okolo sebe.

„Neboj, Stilesi, nevybafne na tebe," poklepal ho po rameni. „Šel se zbytkem smečky do lesa označkovat stromy."

Jeden by to Petrovi i uvěřil, kdyby se u toho tak nešklebil.

„Doslova sršíš vtipem, vlku," zabručel a položil vak na zem.

„Vždy a za každé situace, viď, holčičko?" obrátil se na Amy, ta však s pěstičkou v puse sledovala Stilese, který rozvazoval vak.

Příjemná vůně bylin se následně vznesla do prostoru.

Petr přivřel oči. „Tohle ti vážně jde," kývl k pytli.

„Díky. Snažil jsem se to namíchat tak, aby to vaše citlivé nosy snesly, a zároveň, aby to neztratilo účinnost," vyndal prvních pár pytlíčků a bez vyzvání umístil do rohu pod botník první z nich.

Temná magie nikterak na jeho počínání nereagovala. Nadále se vlnila v prostoru a jako smrtící predátor čekala na vhodný okamžik. „Možná bude lepší, když se na chvíli přesunete nahoru," navrhnul, „dokud to tu nedodělám a pak se zase prohodíme."

„Dobře," souhlasil Petr. „Ale než na to zapomenu, chtěl bych ti dát tohle," natáhl se ke komodě, na které ležely různé odložené věci a mezi nimi byla i kniha, kterou vzal a podával ji mladíkovi. „Derek mi prozradil, že nevíš, kam do Bestiáře patříš a tak mě napadlo, že tahle kniha by ti mohla pomoc to objasnit.

„Díky," zvědavě si ji vzal a obrátil v rukách. Nenašel na ní nic zvláštního. Na první pohled to byla obyčejná, hnědá kniha, která místy měla ohořelé kraje. „Prohledal jsem kvůli tomu, už tolik knih, že jsem ztratil naději a vzal to tak jak to je."

Petr pokrčil rameny a vykročil s Amy do obývacího pokoje. „Můžeš si ji vzít, nebo taky nemusíš, rozhodnutí je na tobě, ale tahle kniha," otočil se na něj přes rameno, „naší rodině už mockrát pomohla."

„Nikdy neřeknu ne dobré knize." S tímto si ji strčil do vaku a pokračoval v práci.

Bohužel se ukázalo, že Amy tak úplně nesouhlasila, aby se od ní vzdálil. Petr proto nelenil, přinesl ze shora šátek, speciálně určený pro nošení dětí.

Nestačil ani pípnout na protest, a už ho měl pevně uvázaný okolo sebe, zatímco Amy si spokojeně hověla ve vytvořené kapse. „Stala se ze mě klokaní máma," vydechl šeptem poněvadž Bezzubka vypadala, že co nevidět usne s uchem přitisknutým k jeho hrudníku.

Vlk si je spokojeně prohlédl, dokonce si udělal fotku. „Úplná máma smečky," mrknul na něj a schoval mobil do kapsy.

„Idiote," zakroutil hlavou, nedokázal však odtrhnout pohled od pokladu, který mu nyní spal na hrudi. Bylo zvláštní mít takto dítě u sebe, ale její teplá váha ho podivně uklidňovala.

„Vy dva vypadáte, že si vystačíte," ozval se Petr a nenápadně začal couvat ke schodům vedoucím do patra. „Mám ještě nějakou práci, takže jestli by ti to nevadilo?" Na odpověď nečekal a jako malý kluk utekl.

Neudržel se a začal se smát. „To mohl říct rovnou, že si potřebuje dáchnout," šeptal k Amy, ale v očích mu hráli všichni čerti, když dodal. „Není se vůbec za co stydět v jeho věku."

„HEJ, JÁ NEJSEM STAREJ!"

***

S Amy uvázanou v šátku postupně rozmisťoval po domě všechny váčky. Po celou dobu ho přitom pronásledovala ta podivná temná magie, ale neudělala nic, aby ho v tom nějak zastavila. Zvláštní, zřejmě ji byliny zatím nikterak nevadily. Neztrácel však naději, poněvadž věděl, že v některých váčcích jsou rostliny, které začnou účinkovat teprve, až pořádně uschnou. Nezbývalo tedy, než čekat.

Svalil se s úlevou na pohovku, jakmile bylo hotovo. „Tak, Bezzubko, a teď uvidíme, jestli naše snaha k něčemu byla," pohladil ji jemně po hlavičce.

Jak minuty nečinně ubíhaly, cítil, jak na něj dopadá únava. S mohutným zívnutím se podíval na hodiny visící na zdi nad televizí a překvapeně zjistil, že už je tu přes hodinu. Nejvyšší čas odsud zmizet, než se smečka objeví. „No, Amy, musíme tě z toho postroje dostat, protože strejda Stiles musí jít." Ukázalo se, však že je to nemožný úkol, poněvadž, jakmile se snažil s dítětem pohnout, tak začalo ze spánku fňukat a pěstičkami se pevně chytalo tričko.

„Dobře, vyhrálas!" zvedl s funěním ruce nad hlavu, „ale mám to u tebe." Jako odpověď zamlaskala.

Zakroutil s úsměvem hlavou, a přemýšlel, co bude dělat, dokud se obyvatelé domácnosti neprobudí. Petr se očividně, stejně, jako zbytek smečky potřeboval pořádně vyspat. Neprobudilo ho dokonce ani, když na něj předtím klepal. Váček mu proto pověsil na kliku a odešel.

Ztracen v myšlenkách opět musel potlačit zívnutí. Nemínil tady usnout a stát se tak zranitelným. Neochotně se proto zvednul z pohovky a vydal se do kuchyně s úmyslem se napít.

S otevřenou pusou však zůstal stát na prahu, poněvadž místnost vládla v totálním svinčíku. Nakrčil nos a pustil se do hledání čisté skleničky. Nenašel ani jednu. „Divím se, že se jim tady do toho ještě nepustili krisy," zvedl dvěma prsty na půl plesnivý plátek pizzy, který ležel zapomenutý ve dřezu. „Pak, že vlkodlaci nejsou čuňata." Z řádného odstupu vzal ten plesnivý kus a hodil ho do koše. „Vypadá to, Bezzubko, že jsem našel činnost, se kterou se zabavím, než se probudíš."

Uklidit kuchyň od všech donáškových krabic mu dalo pořádně zabrat, jelikož neustále v různých škvírách nacházel nové a nové. Nakonec toho byly dva plné pytle, které dotáhnul ke stěně a doufal, že někoho z vlků napadne je později vyhodit.

Krabice sice zmizely, ale o moc lepší to nebylo, poněvadž lepkavé cákance různých barev a druhů se nacházely snad na každém kousku nábytku.

Při pohledu na tu spoušť vydržel sotva pět minut, než se vydal hledat kýbl, koště a hadr. Po chvilce hledání našel všechno, co potřeboval. Nic mu nebránilo se do toho pustit.

Známá rutina ho dokázala uklidnit a brzy zapomněl, kde se momentálně nachází a začal si tiše broukat. Alex skoro vždycky říkal, že je podivín, ale on si nedokázal pomoc. V úklidu a vaření nacházel relax.

Po jeho náletu vypadala, kuchyň opět jako místnost, kde se dalo beze strachu jíst.

Ze shora se stále neozýval jediný zvuk a Amy též nejevila známky brzkého probuzení. Takže když už si v té kuchyni uklidil, rozhodl se uvařit pořádné jídlo. Donáškové bylo sice fajn, ale domácímu se nevyrovnalo. Vytáhl největší hrnec, co našel a po kontrole spíže a lednice se rozhodl pustit do přípravy klasického guláše.

Bezzubka se probouzela v momentě, kdy už kuchyň krásně voněla.

„Vyspinkaná do růžova," crknul ji jemně do nosu a za jejího smíchu vzal misku s rozmixovaným ovocem a strčil ho do mikrovlnky „Neboj, taky mám pro tebe dlabanec." Mezitím co se jídlo ohřívalo, dostal Amy z ďáblova vynálezu a posadil ji do židličky. Do ručičky strčil plastovou lžičku, se kterou okamžitě začala třískat do stolečku před sebou. „Jen do toho, Bezzubko," povzbuzoval, „strejda, Petr se vyspinkal dost, dopřej mu pořádného budíčka." Škodolibě se šklebil, když se rány nesly celým domem.

V momentě kdy však z mikrovlnky vyndal ohřáté jídlo, rány ustaly a holčička se dychtivě začala sápat po jídle. „Vydrž, hned to bude," broukal, zatímco foukal do kaše. Koutkem zkontroloval guláš, který vypadal, že do pěti minut by mohl být hotový. Následně z linky vzal lahev s připraveným čajem a zamířil si to k nedočkavé Amy.

Chystal si sednout naproti, když se stalo několik věcí najednou. Ze shora se ozval dupot nohou a na chodbě cvakla klika.

„Dereku stůj!" roznesl se domem Petrův křik, bylo však už pozdě.

Do kuchyně se přihnal obrovský černý vlk s rudýmaočima. 

Tahle kapitola byla taková odpočinková, ale věřte, že hodně zásadní. 

Všem vám moc děkuju za podporu a jsem nadšená, že příběh si našel své čtenáře. 

Mějte se krásně, uvidíme se zase v úterý :)