Bylo zvláštní, jak mu strom okamžitě vyhověl, a za pomoci kořenů začal Šišilíka ihned uzdravovat.

Proces to byl daleko delší a namáhavější, než obvykle, ale jinak to nešlo, jelikož pochroumané tělo bylo příliš maličké, aby přijalo takovou sílu. Cítil, jak z něj strom vytahuje víc a víc energie. Zpanikařil, ale jen na chvíli, poněvadž si, v další moment uvědomil, že se mu síla, jako bumerang vrací, a to s takovou vervou, že se zapotácel, a málem odtrhl dlaň od kůry. V uších neslyšel nic, než hlasitý šum a za víčky se mu míhaly černé skvrny. Co nevidět určitě omdlí, ale ne dřív, než si bude stoprocentně jistý, že všechno proběhlo úspěšně. Protože, jinak se tahle smečka může rozloučit s očima.

S touto myšlenkou se do toho víc opřel a posílal do stromu víc energie, jenže to mělo stejný efekt. Síla se vracela zpátky, takže si připadal, jako dvakrát dobitá baterka. Nabitý, ale s minimální účinností. Zčistajasna, jako kdyby někdo luskl prsty a celý proces výměny se ukončil. Nečekal to, a se zalapáním po dechu se svalil na zem a ruka mu bezvládně klesla k zemi.

Na rameno mu náhle dopadla ruka a pevně stiskla. Zakňučel, naprosto bezbranný, vůči pažím, které se ho snažily zvednout. Stále se zavřenýma očima se snažil protestovat, poněvadž pohyb mu vážně nedělal dobře. Studená a tvrdá zem pod ním najednou zmizela. Zadrkotal hlasitě zuby, jakmile byl přitisknut k horké kůži. Slyšel kolem sebe změť hlasů, ale v uších mu nadále nepříjemně hučelo, takže nerozuměl, ani slovu. Teplo kolem něj začínalo být příjemné, proto se do něj víc zachumlal a nechal svou mysl odplout do spánku.

***

Zima, to bylo první, co cítil, když přicházel k sobě. Následně si uvědomil, že leží na něčem měkkém, až příliš měkkém na to, aby se jednalo o jeho postel. Nepanikařil, zatím ještě ne, ale první náznaky se ho zmocnily v momentě, když dlaní přejel po prostěradle, které na omak bylo neuvěřitelně hladké. Ne, tohle rozhodně nebyla jeho postel. S tímto uvědoměním ho zaplavily vzpomínky na události v lese. Na zraněného Šišilíka a jeho následné léčení skrz strom. Nejistota toho, co se stalo potom, ho nakonec donutila otevřít spánkem ztěžklá víčka a rozhlédnout se po tmavé místnosti, do které nešel, kvůli, tmavým záclonám, ani jeden paprsek světla. Neměl proto ponětí jestli je den nebo noc, musel ale spát dost dlouho, jelikož tělo měl celé ztuhlé a bolavé. Zasyčel, když mu pravou nohou nečekaně projela křeč, která se po jejím pohnutí změnila v ostrou bolest.

S funěním odhodil přikrývku a zachvěl se, jakmile ho ovál studený vzduch. Naštěstí měl kromě ponožek a bot na sobě všechno oblečení. Promnul si s úšklebkem ztuhlé stehno a pomalu se posunul na kraj, postele, kde zatnutými zuby následně shodil nohy dolů. Znovu zasyčel, když se chodidly dotkl ledové podlahy. S nadávkami se spěšně se rozhlížel po botách, které naštěstí našel pod postelí. Vyndal z nich zmuchlané ponožky, které si začal bez meškání oblékat.

Neměl sice ponětí, kde je, ale v téhle ledárně ve které se momentálně nacházel, nemínil zůstat, ani minutu na víc, jelikož jeho bolavým kostem příliš neprospívala. Rovnal si zrovna lem ponožky, když se dveře naproti posteli pootevřeli.

„Jsi vzhůru," konstatoval Alfa.

Jen zabručel a krátce na muži spočinul pohledem, než se natáhl po botách. Nemělo by ho překvapit, že je v doupěti smečky, ale překvapilo. Proč ho neodvezli domů?

„Měl bys ještě ležet," zamračil se vlk, „podle Šišilíků, jsi spálil hodně energie."

„Jsem dobrý," nazul si první botu, „tohle není moje první rodeo," zamumlal a zašněroval tkaničky. V žádném případě nemínil vlkodlakovi přiznat, že je unavený a bolavý z té zimy, která tady panovala. „Jak to v lese dopadlo?," zeptal se, když muž zůstával zticha a jen sledoval každý jeho pohyb pronikavýma očima, které ho znervózňovaly.

„Nijak," pokrčil rameny," varovali nás a zmizeli v lese."

„Ty jsi jim nepřidělil území?" nazul si druhou botu a překvapeně se na něj podíval.

Vlk se zamračil. „Chtěl jsem, ale oznámili mi, že na to je ještě čas."

„To je divný," utáhl si tkaničky, „Šišilíci se obvykle chtějí usadit, tam kde se jim líbí."

„Tak tady asi ne!" Haleově hlase se ozvala ostrá hrana, která ho varovala, aby na to dál netlačil, zároveň ho však přesvědčila, že mu vlk neříká všechno. Postavil se na nohy a kulhavou chůzí se vydal k němu.

Mužova tvář se ještě víc zachmuřila, když se kolem něj protáhnul. Už měl na jazyku připravené další ujištění, že je v pohodě, když se alfa natáhl po klice a ránou, ze které mu zaléhaly uši, za nimi zavřel dveře. Co ho zase žere? Měl by být rád, že tak rychle vypadne z jeho doupěte. Přesto mu to však nedalo a zeptal se. „Jsi v pohodě?" Trhnutím couvnul, neboť se na něj Alfa podíval pohledem, jako kdyby se ho chystal na místě sežrat.

„Jdi a nestarej se!" zavrčel a pohybem ruky mu ukázal ke schodům.

„Už jdu, vlku, jen klid," zvedl ruce nad hlavu a vykročil s bušícím srdcem ke schodišti. Následně s Alfou za zády pomalu scházel schod po schodu. Proklínal v duchu svoje šnečí tempo. Vlk byl však kupodivu po celou dobu zticha. Žádné pošklebování nebo popohánění jeho osoby se nekonalo.

Jak šel, všimnul si zarámovaných fotografií na zdi. Poznal na nich nynější smečku, ale zahlédl i zašedlé fotky a lidí, kteří se okatě podobali Derekovi. Nemusel se ptát, aby mu došlo, o koho se jedná. Ztěžklo mu srdce, když viděl jejich šťastné tváře, dokonce i ta Derekova měla široký úsměv, který mu na předchozích snímcích scházel. Teprve, až se dostal do půli schodů, všimnul, že se na obrázcích začíná objevovat miminko a mužova tvář se díky tomu, opět začíná rozjasňovat.

Na dolním odpočívadle visely nejnovější fotky na jedné z nich byl i jeho táta sedící na verandě s Amy v náručí. Muž vypadal tak šťastně, že se mu sevřelo hrdlo a musel odtrhnout oči, jinak by začal plakat. Vlastnil ještě muž nějakou jeho fotku? Je na ní taky takhle spokojený?"

Zatřásl hlavou a přidal do kroku, aby byl co nejdál. Spěch se ovšem ukázal, jako chyba, která se mu hned na dalším shodě vymstila. Pravá noha se mu nečekaně podlomila a začal se naklánět dopředu. Strach z pádu trval asi sekundu, jelikož se kolem jeho pasu obtočily paže a strhnutím ho přitáhly k sobě. Zalapal po dechu a vytřeštěnýma očima zaskřehotal. „Díky." Zatímco mu šokem zpomalený mozek dával, vědět, že neleží tam dole a nemá polámané kosti. S hlubokými nádechy a výdechy se chytil křečovitě zábradlí. Dobře si vědom, toho že je zády přitisknutý k pevné hrudi, ze které sálalo neuvěřitelné horko. Málem zavrněl, jako kočka, jak mu to bylo příjemné. Mrknutím oka mu, ale došlo, co provádí a chystal se s rudými tvářemi odtáhnout, jenže paže se kolem něj napjaly. Zmateně se ohlédl. „Jsem v pohodě, Alfo, můžeš mě pustit."

Muž však nereagoval a jen se na něj zadumaně díval. Jeho tváře se pod tím pohledem ještě víc rozpálily. Mohlo to být trapnější?

„Tobě je zima?"

Jo, mohlo, proběhlo mu hlavou a zavrtěl sev mužově náruči. „Máte tu docela chladno," potvrdil a nemohl zabránitúlevě, když ho vlk pustil a nechal ho sejít zbytek schodů. Tentokrát už se toobešlo bez nehody.

Doufám, že se kapitola líbila a příště se můžete těšit na vraždící nábytek :D  

Všem děkuju za podporu a uvidíme se zase v úterý!