„Co to sakra je?!" vykřikl Šerif a ochranitelsky sevřel dítě v náručí.

Šišilík si ho nevšímal a hlubokou úklonou směrem ke Stilesovi se představil. „Mé jméno je Imo," vypískl vysokou fistulí, při které většina vlkodlaků sebou trhla.

Mrknutím oka se probral z šoku a trhnutím hlavy poklekl na koleno a přitiskl si pěst k hrudi. „Říkají mi Stiles, těší mě, že tě mohu spatřit."

„Vidím, že znáš naše zvyky," přikývl Šišilík spokojeně. „O to víc mě mrzí, že odmítáš být Nemeronem," povzdechl si.

Stále poněkud vyvedený z míry uvolnil pěst a nechal paži volně klesnout podél těla. Na jazyku ho svrběla otázka, co přesně má být Nemeron, ale neodvažoval se zeptat. Nechtěl si Šišilíka nikterak proti sobě poštvat. Dokázali být totiž i přes svůj neškodný vzhled docela nebezpeční. Vypovídaly o tom zejména jejich až příliš lidské oči, které měli zasazené hluboko v maličké tváři. Otřásl se, když si uvědomil, že je to klidně možný. Přesto se nemohl ubránit fascinaci při pohledu na toho malého tvora, jehož tělo bylo pokryto hrubou kůrou stromu, z hlavy mu vyrůstaly hustý trsy listů, které měly srdcovitý tvar. Ústa se v jeho tváři se dala takřka přehlédnout, jelikož byla jen úzkou čárou a nos, usazený mírně nakřivo, tak trochu připomínal, ten který míval dřevěný panáček Pinocchio. Zbytek jeho těla byl až znepokojeně lidský.

„Splnil jste naše podmínky, Alfo?" obrátil se Šišilík na Dereka.

V tu chvíli si s hrůzou uvědomil, že vlk, na rozdíl od něj nepoklekl stejně tak i zbytek smečky. Místo toho zahlíželi na Šišilíka, něco mezi odporem a údivem.

„Klekni na kolena, vlku!" syknul, jenže Alfa se na něj podíval, jako kdyby byl naprostým bláznem. Po zádech mu přejel mráz, když uvědomil, že se tím ženou do záhuby.

„Nebudu přece-," S žuchnutím se svalil na kolena.

„Omlouváme se," sklopil hlavu Petr a také klesnul k zemi. S ním naštěstí i zbytek smečky.

Muž tak v poslední vteřině zabránil katastrofě.

„Vy vlkodlaci jste vždycky tak arogantní," zakroutil hlavou Imo a postupně si prohlédl celou smečku. „Máte pro nás Chožky?" vyhrkl, když si všimnul nádob a takřka u toho čichal okolní vzduch. „Jsou to Chožky!" zatleskal nadšeně a odpověděl si tak sám na otázku.

Derek kývnul na Isaaca s Lydii, aby položili mísy na zem.

Šišilík se pohnul směrem k nim tak rychle, že to lidský zrak sotva stačil postřehnout.

Celá smečka včetně Stilese, poté sledovala, jak se mrštně vyšplhal na kraj jedné z misek a dychtivě si utrhl kus knedlíku.

Ticho na mýtině zhoustlo, jakmile si Šišilík začal pečlivě kousek knedlíčku prohlížet a očuchávat. Trvalo snad celou čtvrt minutu, než se rozhodl ho ochutnat.

Za tu dobu měl pocit, že dostane infarkt, jak silně mu bušilo srdce. Navíc ho kolena začínala pěkně bolet z toho, jak klečel v trávě, neodvažoval se však pohnout, aby to celé nezkazil, kdyby ho alespoň v té chvíli tak nesvěděl nos!

„Jsou dobré!" mlasknul Imo, „dlouho jsem takové neochutnal," posadil se na okraj misky a prsty otrhával kousky těsta.

To musel být signál pro ostatní, poněvadž se najednou odevšad vynořila celá armáda Šišilíku.

„Ani hnout!" stačil smečku ještě varovat, než se tvorečkové nahrnuli k miskám, které společnými silami zvedli a za hlasitého štěbetání s nimi zase zmizeli do lesa.

„Dobře, to bychom měli," zatleskal Imo, aby na sebe opět upoutal pozornost. „Dvě části podmínky jsi splnil, teď je řada na třetí," ohlédl se za sebe, „a to uzdravit toho, koho tvoje vlčata ošklivě pochroumala."

Napřímil svou ztuhlou páteř, poněvadž teď přišla řada na něj. „Proto jsem tu já," prohlásil.

Tráva zašuměla jak se k němu Šišilík otočil. „Ty?" vydechl užasle.

Trochu ho ta přehnaná reakce zaskočila, ale přikývl rozhodnutý z toho nevycouvat.

„Tedy dobrá," mávnul rukou, „přineste pochroumaného."

Tentokrát na mýtinu vyšli jen čtyři Šišilíci, kteří nesli mezi sebou, něco co by se dalo povařovat za nosítka a na nich leželo cosi pokrouceného a neustále kňučelo.

Trhnul sebou, jakmile si uvědomil, že je to ten přišlápnutý. Ohlédl se po smečce, když zaslechl zalapání po dechu.

„Pane bože!" dostala ze sebe přidušeně Melisa, s rukou před pusou vykuleně zírala na trpícího tvorečka. Zbytek skupiny na tom byl podobně, teda až na Eriku a Scotta ti klopili hlavy k zemi.

„Jen tě varuju, Stilesi, žádné bylinky, či lektvary na nás nezabírají."

„To jsem ani neměl v plánu," ujistil ho a uvolnil nepohodlný postoj.

„To rád slyším, a teď už se do toho pust."

Přikývl a natáhl ruku a dotkl se hrubé hůry stromu vedle sebe. „Položte ho prosím na zem," požádal, mezitím, co v sobě hledal sílu.

Šišilíci tak vykonali po svolení svého vůdce a vzdálili se.

Naposledy si prohlédl pokroucené tělíčko, než zavřel oči a poslal nalezenou sílu do kořenů stromu s jasnou prosbou o pomoc při uzdravení.

Co vy na to?    :)