Všichni se postupně sešli na verandě a čekali, až auta zaparkují na pozemku.

On, jako kůl v plotě postával uprostřed davu s Amy v náručí a neklidně se vrtěl při pohledu na policejní auto, ze kterého vystupovali dva muži. Amy evidentně vycítila jeho neklid a začala popotahovat. Alfa, jenž ho stále ještě nepustil, po něm střelil vraženým pohledem. Bez mrknutí oka mu ho vrátil, než se obrátil k rozrušené holčičce. „No tak klid, Bezzubko," šeptal ji do ouška a jemně s ní pohupoval. Sám se přitom snažil sebrat, přeci jenom byl to jenom jeho otec a ne tříhlavý drak.

Následovalo veselé vítání, kterého se podle všeho Alfa odmítl zúčastnit a raději na všechny jen kývl a dál ho svíral, jako vězně.

„Co tady dělá, můj syn?"

S bušícím srdcem se přestal věnovat Amy a vytřeštěnýma se zadíval na šerifa.

„Potřebovali jsme pomoc," vysvětlil Derek jednoduše.

Noah přikývl a změřil si syna pohledem, který obvykle používal při výslechu. „Dobře, proč má ale Amy v náručí?"

„Sama si ho vyžádala," vyprskl Derek, „Věř mi, nebyl jsem z toho nadšený."

Výraz, jaký po něm Šerif následně hodil, ho přimrazil na místě.

„Tak, tomu uděláme přítrž!" natáhl se po ní, „Pojď, ke mně holčičko," zamumlal něžně.

Při pohledu na tátu, který s dítětem takto komunikoval, se mu stáhlo hrdlo, poněvadž to v něm vyvolalo salvu palčivých vzpomínek. Beze slova proto předal Bezzubku do jeho náruče a cuknul paží. Chtěl být pryč, dřív než ho emoce úplně přemůžou. „Už mě můžeš pustit, Alfo," kývl, jakmile se na něj vlk nechápavě podíval.

„Jo jasně," odtrhnul od něj vlk ruku, jako kdyby se popálil a vzdálil se.

„Fajn," promnul si místo, kde ho muž svíral a bez jediného ohlédnutí seběhl schody z verandy. Z kapsy se přitom zoufale snažil vylovit klíče od auta.

„Stilesi, počkej!" zastavil ho v útěku naléhavý ženský hlas.

Zaskočeně se přestal hrabat v kapse a ohlédl se na verandu, odkud se k němu blížila Scottova matka.

„Chci ti poděkovat, zachránil jsi mi život," doběhla k němu a usmála se na něj úsměvem, jenž umí vykouzlit jen mámy.

Rozpačitě rozhodil rukama a couvnul. „To je v pohodě, madam, to by udělal, každej s půlkou mozku." Věděl, že tak troch blábolí, ale nedokázal to zastavit.

„Každý ne, Stilesi, to mi věř," položila mu ruku na rameno, „a žádná madam, stačí Melisa.

„Začal horečně přikovat. „Dobře tak Melisa, beru na vědomí madam, couvnul ještě o krok dál, aby byla nucená ho pustit. „Už půjdu," mávnul směrem k autu. „Hodně štěstí se Šišilíkama," otočil se a málem u toho zakopnul o vlastní nohy. Byl z té ženy neuvěřitelně nervózní, sám netušil proč a na pitvání emocí neměl čas a ani chuť.

Odemknul a trhnutím otevřel dveře, které ho trefily přímo do čela. Promnul si bolavé místo a už se chystal s nadávkami naskočit dovnitř, když ho někdo chytil zezadu za krk a trhnul s ním zpátky.

„Hej! Co je?" vykřikl. Následně, však zaúpěl, poněvadž byl zády přiražen k jeepu.

„Zůstáváš tady!" zavrčel mu Alfa bezprostřední blízkosti do obličeje.

„Proč?" zachrčel bledý v obličeji s vykulenýma očima. „Nejsem smečka," vydechl a ohlédl se kolem sebe. Překvapeně zjistil, že se mezitím většina tiše přiblížila.

„Zmlkni a zařaď se!" praštil s ním vlk ještě jednou o auto, než ho bez jediného vysvětlení pustil a obrátil se k lesu.

„Nejsem tvoje poslušná beta!" zahučel, když byl muž v dostatečné vzdálenosti. Přesto se však neodvažoval přímý rozkaz uposlechnout. Dneska se domů asi jen tak nedostane! Švihnul s dveřma od auta. V zádech cítil nepříjemné pulzovaní, když si to následně vykročil směrem k lesu. Zatracení vlkodlaci a jejich síla!

Strčil si ruce do kapes a dupal za smečkou, která, jako stádo ovcí následovala nerudného Alfu.

Nechápal, proč musel jít s nimi! Nebyl přeci součástí smečky. Ne po tak krátké době. Byla to snad nějaká zkouška? Hlavou se mu honilo tolik otázek, ale na žádnou z nich nenašel odpověď, jen ho víc a víc mátly.

Šel jako poslední a byl za to docela rád, jelikož neustále o něco zakopával. V jednu chvíli, dokonce přistál na zemi a jen díky džinům s laclem neskončil s odřenýma kolenama.

„Že já se na to," zanadával, zatímco si oprašoval dlaně od hlíny.

„Jsi v pohodě?" ozval se znenadání tichý hlas.

„Jo, jenom kořeny se mi furt pletou do cesty," zašklebil se na mladíka s modrou šálou omotanou okolo krku.

Vlkodlak něco nesrozumitelně zamumlal a zařadil se vedle něj.

Několik minut kráčeli mlčky.

„Víš, Derek není takový, alespoň ne doopravdy." přetrhl mladík ticho mezi nimi.

Hodil po vlkovi nechápavý pohled.

„Ty jsi ale nový a tak je vůči tobě ostražitý."

Zamrkal, na nic víc se nezmohl. Opravdu tady teď mladá Beta obhajovala mužovo chování?

„Navíc ho vždycky zmínka o Jennifer dokáže vytočit do běla, takže si na to dej pozor a tvoje záda ti příště poděkujou."

„Díky za varování," zabručel, „ale víš, co nechápu?" rozhodil rukama, „proč jdu s vámi?!"

Vlk se zamračil. „Není to na mě, abych ti to řekl, ale zkus se nad tím zamyslet. Chytrý jsi na to dost, aby ti to došlo."

Tak teď byl úplně mimo mísu. Nestačil se však na nic víc zeptat, poněvadž se zepředu ozval Derekův hlas, jenž volal mladíka k sobě.

„Bezva vážně bezva!" odseknul otráveně a odtrhl si země stéblo trávy a skrčil si ho do úst.

Příště si dvakrát rozmyslí, jestli jim pomůže! Radši si hezky si zaleze do své králičí nory a všechno bude sledovat s povzdáli. V bezpečí a teple. Už nikdy víc! Zapřísahal se. Za ty infarktové stavy mu to nestojí. Přesto věděl, že jakmile se vyskytne problém a někdo s těch hloupých vlků ho požádá o pomoc, neohlédne se a bez váhání přiskočí, protože je zkrátka nepoučitelný.

Vím, tahle kapitola byla možná, poněkud pohodovější, ale slibuju, že příště bude větší drámo :) 

Všem moc děkuju za podporu a uvidíme se zase v úterý!