„Tady je tvůj pokoj," ukázal kluk se štěněčíma očima na jedny ze čtyř dveří.

„Díky," kývl na něj Stiles a vzal za kliku.

„Neděkuj, upřímně to dělám jen proto, že mě o to šerif poprosil."

Stiles otevřel dveře a několik vteřin pátral po vypínači, než se pokojem ozvalo hlasité cvaknutí. „V pohodě, přikývl a klidně vešel do místnosti, která vypadala, že tu několik let nikdo nebyl. Pohledem zabloudil k lustru na stropě, kde jen slabě blikala žárovka. Bude ji třeba co nejdřív vyměnit.

Nic mi k tomu neřekneš?" zamračil se kluk nechápavě, jenž mu stále neprozradil svoje jméno. Stiles pokrčil rameny a vydal se k posteli.

„A vůbec, proč jsi dorazil tak pozdě?" nepřestával se vyptávat.

„Džíp se cestou porouchal," odpověděl a položil tašku na postel.

„To máš jen tohle?"

Stiles zatnul zuby a otočil se k němu čelem. Mohl tak na vlastní oči vidět, jak je ten mluvka laxně opřený o rám dveří a nejeví přitom známky odchodu. „V autě mám ještě pár krabic." Odpověď byla krátká a úsečná. Dávala jasně najevo, že toho má dost, ale bohužel to vypadalo, že se to minulo účinkem. Stiles byl nevěřitelně unavený. Seděl za volantem celý den, aby se sem dostal a on ho ještě zahrnoval zbytněnými otázkami.

Několik vteřin bylo ticho, které narušovalo, jen šoupání nohama o zem, když se kluk se štěněčíma očima ozval a přerušil tak napjaté ticho.

„Tak já tedy půjdu."

Sláva! Pomyslel si Stiles s úlevou a položil svou vlastní otázku. „Kdy se šerif vrátí?"

Kluk už napůl otočený k odchodu se zarazil a vrátil se zpět do své původní polohy. „Nespíš zítra ráno, pokud se něco nevyvrbí."

Stiles jen kývl a čekal, až se odebere k odchodu. On se však najednou k ničemu neměl. Naopak vypadal, že nasává vzduch do plic.

Stiles nad ním zakroutil hlavou a zmateně pozoroval, jak se do jeho postoje vkrádá napětí.

„Víš, nechtěl tě tady," vyhrkl kluk a jistá odtažitost, se kterou s ním doteď jednal, se změnila v hořkost.

Stilesovi vyschlo v krku.

„Neměl, ale na výběr, v očích zákona je tvůj otec a musí se o tebe i přesto všechno čím ses stal, postarat."

Stilesova krev se změnila v led. Cítil, jak se jeho tvář vyhlazuje do nic neříkající masky, zatímco jeho hruď se pod tíhou slov bolestivě stáhla. „Neříkáš mi nic, co bych už dávno nevěděl," ušklíbnul se a přešlápl z nohy na nohu. Pravá noha o sobě dávala nepříjemně vědět. „Hned jak mi bude osmnáct, tak šerifovi vypadnu ze zad."

„To bude asi nejlepší," přikývl kluk spokojeně a napřímil se.

Stiles si myslel, že konečně odejde, ale spletl se. On se vydal k němu.

„Doté doby, jestli uslyším, že jsi někomu tady ve městě ublížil," přiblížil se až na dosah a čapnul Stilese za límec košile. „tak toho budeš šeredně litovat. Rozumíme si?!" vycenil na něj zuby.

Stiles bez slova přikývl, poněvadž se bál, že by mu selhal hlas. Někde vzadu hlavě mu blikal velký červený vykřičník při pohledu na kluka, který doteď vypadal, naprosto neškodně, jeho čokoládové oči by dokázali kde koho obměkčit a hnědé rozcuchané vlasy mu dodávaly roztomilý vzhled. Vůbec ho nenapadlo, že mu bude vyhrožovat a škrtit ho košilí. Navíc zněl, jako kdyby svá slova myslel sakra vážně.

Strach se ze Stilese valil na míle daleko, když ho s úsměvem pustil a k jeho šoku mu narovnal pokrčenou látku. „Dobře, je fajn, že si rozumíme," couvnul a krátkým mávnutím konečně odešel.

Stiles se, ale neuvolnil, dokud nezaslechl, jak dole práskly dveře. Potom roztřeseně zacouval k posteli a svalil se na ni. Z úst mu unikl hysterický chichot. Opravdu byl naivní, když si myslel, že tady bude nenávist vůči němu menší? Zatnul roztřesené prsty do pěstí a pokusil se hlubokými nádechy uklidnit. Popravdě to tu bylo horší, než kdekoli jinde, kde dosud byl. Neuplynula totiž ani hodina a už byl chycen pod krkem, jak tady přežije dva roky, netušil. Neměl však na vybranou nikdo kromě otce, už mu nezůstal. Proto bude asi nejlepší držet pusu a krok, nijak na sebe neupozorňovat.

Stále ještě trochu mimo vstal a začal si z tašky vytahovat to nejdůležitější na spaní. Povlečení naštěstí vonělo a vypadalo čistě, takže se stačilo jen umýt a zalézt do postele. Koupelnu našel hned na první pokus. Teplá voda byla balzámem na jeho bolavé svaly. Zejména na jeho pravou nohu, která se už nějakou dobu nepříjemně křečovala a bolela, tak že na ni nedokázal ani pořádně došlápnout. Zítra bude peklo vstát.

Když byl zbaven potu, odkulhal zpět do pokoje. Studené lino ho přitom studilo do nohou a vysílalo mu záchvěvy zimy do rozehřátého těla.

Část věcí, které měl dnes na sobě, nechal v koupelně s úmyslem je zítra s tím, co se nacházelo v koši vyprat. Zbytek položil na točící židli, která vypadala, že už zažila lepší časy. Tašku položil vedle stolu, jenž nevypadal o moc líp. Už si to zamířil k posteli, když mu padnul pohled na okno. Několik vteřin zaváhal, pak ale stisknul rty a přešel k němu a na škvírku ho otevřel. Dovnitř okamžitě pronikl čerstvý vzduch. Spokojeně zabručel a otočil se. Odkulhal k vypínači a zhasnul. Naštěstí bylo dostatek světla, aby viděl obrysy. Pak se při cestě k posteli znovu zarazil a promnul si bolavou hlavu. Málem by zapomněl na to nejdůležitější. Pár kroky se octnul znovu u tašky, ze které vytáhl rámeček s fotkou. S ním v ruce zalezl pod deku, a když našel pohodlnou polohu, zadíval se na fotografii, na které byla jeho máma. Konečky prstů pohladil její usměvavou tvář. Těžce polknul, když si uvědomil, že ten úsměv už nikdy neuvidí.

„Tak jsem tady, mami," promluvil šeptemk fotografii. „Ve městě před kterým si mě chtěla uchránit,"s povzdechem zavřel oči. „Slibuju ti, ale že ho najdu a udělám všechnoproto, aby byl zas jako dřív. To ti přísahám!" přitiskl si rámeček k hrudia převrátil se na bok. Nějakou dobu zíral do zdi, než to jeho mozek vzdal anechal ho usnout. Spal po dlouhé době dost tvrdě, že neslyšel, jak se tátavrací nad ránem z práce. 

Dráha kapitola je na světě :) 

Všem moc děkuju za podporující komentáře k minulé kapitole. Jste  skvělý!