Neměl to dělat, opravdu to neměl dělat! Opakoval si neustále dokola, zatímco jel za Lýdiiným autem, ale bohužel to slíbil a nešlo couvnout, ne bez následků. Kolena se mu třásla při pouhém pomyšlení, že bude v domě plném vlkodlaků a jedinou obranu, kterou si sebou vzal, byla špetka horského popela schovaná v jeho náprsní kapse. S vědomím, že je nechce proti sobě poštvat, volil právě popel, a ne kulky naplněné Wolfsbane.

Lydie zpomalila, zahnula na upravenou lesní cestu.

Se spocenýma rukama pootočil volantem a následoval jejího příkladu.

Jeli takhle, ještě asi deset minut, než les začínal řídnout a uviděl první známky domu. Hlavou mu probleskla myšlenka: tady se někdo inspiroval Stmíváním, kdepak jsou asi Cullenovi.

Džíp najel s drkocáním na příjezdovou cestu a jemu poklesla brada. Dům byl obrovský a jeho zeleno šedá fasáda potrhovala les kolem něj, jako kdyby tam odjakživa patřil.

Stále s údivem zaparkoval vedle Lýdiina auta a otevřel dveře. „Tomu říkám brloh smečky!" křiknul na Lydii, která se k němu pomalu blížila.

„A co jsi čekal? Polorozpadlou chatrč?" protočila oči.

„Urazím tě hodně, když řeknu, že celkem jo," zavřel dveře a vydal se ji naproti. „Jste poměrně mladá smečka a většinou trvá léta, než smečka najde správný doupě," vysvětlil a vyběhl několik schodů na verandu, která na první pohled vypadala útulně. Na jedné straně u zábradlí se nacházela zahradní houpačka. Všimnul si, jak na sedadle ležela dětská kniha, zřejmě se jednalo o Amy oblíbené místo. Na druhé straně stálo posezení s několika židlemi a podél celé verandy byly závěsné květináče s různými květinami. Při pohledu na to všechno na něj dýchla rodinná pohoda a v hrudi se mu usadil uzel, jenž se každým krokem zdál mohutnější. Naštěstí Lydie si vzala slovo a rozptýlila tak jeho myšlenky.

„Tahle smečka je ale Haleova a to už něco znamená!" prohlásila a ráznými kroky si to zamířila přímo ke dveřím, které bez klepání otevřela, nedala mu tak čas se na nic připravit.

Vešla dovnitř a ohlédla se po něm. „Jdeš nebo tam budeš trávit mládí?"

„Ty jsi tak neuvěřitelně panovačná," zakroutil hlavou a vykročil.

V okamžiku kdy překročil práh, uhodilo do něj hned několik vjemů na jednou. Nesilnější byla temná magie, která obklopovala celý vnitřek domu a svou silou ho málem vytlačila ven. Se zaúpěním se snažil sebrat a zatlačit ji zpátky do temných koutů. Držela se však pevně a ovíjela se kolem něj, jako černý dehet. Zatlačil víc a svým světlem se dostal do jejich temných skulin. S pištivým řevem se stáhla.

Se zastáním si otřel mokro pod nosem a nijak se nedivil, když odtáhl ruku, která na sobě měla šmouhu krve.

„Tady," na nos se mu bez varování přitiskl kapesník. „Nerada bych abys zakrvácel parkety."

Se zaúpěním chytil kapesník a zavřel oči. „To bych strašně nerad, Lydie, to mi věř," zakymácel se na místě a nebýt pevné paže, která ho včas chytla, skončil by nejspíš na zadku.

„Jsi v pořádku?" ozval se mu ucha hlas, jenž určitě nepatřil Lydii.

Chtěl něco odseknout, ale vyšel z něj jen nesrozumitelný blábol. Bolest hlavy nabrala grády. Ruka na jeho paži se utáhla a tahem ho donutila k pohybu. Stále se zavřenýma očima s krvavým nosem se nechal vést. Na místě kde se ho ruka dotýkala, cítil nesnesitelné horko, které postupně pronikalo do celého těla. Na čele ucítil pot, když byl vmanévrován do sedu. Ve chvíli, kdy dosedl, vydechl úlevou, poněvadž tlak v hlavě se zmírnil a končetiny uvolnily. Rozplynul se na obláčku, tak pohodlné bylo, místo na kterém momentálně seděl. Opřel si hlavu dozadu a nasál zemitou vůni lesa kolem sebe. Skoro by přísahal, že cítí jemný větřík ve tváři, tak intenzivní vůně byla.

Zůstal by takhle klidně i dál, nebýt hlasů, které rušily jeho klid a zhoršovaly mu bolest hlavy.

„No tak, Stilesi," otevři oči. Děsíš mě!" dožadoval se Alfa.

Otevřená zoufalost v mužově hlase ho vyváděla z rovnováhy. Alfy nebývali takové, pokud se nejednalo o jejich smečku nebo druha. On nezapadal ani do jedné z těch rolí. Navíc Alfy bývají k lidem z venku obvykle nedůvěřivý a trvá poměrně dlouho, než si daný člověk získá jejich důvěru, a u tohohle vlka to platilo obzvlášť vzhledem k tomu, co zažil. Vždyť ho chtěl při prvním jejich setkání zabít, tak co se změnilo?

Horký dotek, o kterém ani nevěděl, že zmizel, se vrátil a bolest v jeho hlavě se najednou vytrácela. „Skoro jsem zapomněl, že umíte tenhle kouzelnický trik, díky," vydechl vděčně a mrknutím otevřel oči.

Alfa klečel předním a dotykem z jeho těla odčerpával bolest a podle jeho napjatého výrazu a černých čar, které se objevovaly na předloktí a zase mizely to nebylo jen z hlavy. Vlk bral do sebe veškerou bolest, která trápila jeho tělo. Chtěl ho zastavit, ale ten pocit beztíže byl tak úžasný, že sobecky čekal, až Derek proces dokončí.

„Díky," zopakoval se širokým úsměvem, když vlk odtáhl ruku. Derek zvedl oči a zůstal na něj zírat, jako na zjevení. Zmátlo ho to a se zamračením, které pramenilo spíš ze zmatení, uhnul pohledem. Vpravo od něj se náhle ozvalo odkašlání. Trhnul sebou a rozhlédl se okolo sebe. V pokoji byla celá smečka a Alfa před ním klečel na kolenou. Trapnější už to být nemohlo.     

Vím, tahle kapitola je trochu klidnější, ale slibuju, že příště se můžete těšit na chlupaté knedlíky a o něco delší kapitolu, kapánek mi to ujelo :D 

Mějte se hezky a kdyby někdo z vás měl nějakou poznámku dobrou nebo špatnou, klidně se ozvěte. Sama vím, že můj pravopis není nejlepší :D 

Uvidíme se zase v úterý :)