První co po probuzení cítil, byl neuvěřitelný hlad a vůně, která se vznášela všude kolem, ten pocit ještě umocňovala. Se zastáním otevřel oči a rozhlédl se. Bílý strop nad ním mu příliš neprozrazoval, ale klece, které byly roztroušené všude kolem, už ano. Zdálo se, že byl stále na veterinární klinice. Ležel na úzkém lůžku, přikrytý vlněnou dekou, která lehce voněla po Deatonově kolínské. Co ho však nejvíc rozptylovalo, byla vůně, jeho neoblíbenějšího jídla, které leželo na jednoduchém plechovém stolku. Kudrnaté hranolky, a ještě se z nich kořilo. Dnes měl šťastný den! V ústech cítil sliny, když se hrabal do sedu a natahoval se pro ně. Žaludek mu zpíval serenádu, jakmile sevřel tácek a přenesl si ho opatrně na deku. Následně nedočkavě hrábl po první bramborové mňamce. Pálila ho do prstů, ale nevšímal toho a obalil ji pořádně do kečupu. Pak už na nic nečekal a strčil si první hranolku do úst. Labužnicky přivřel oči, z hrdla se mu ozvalo spokojené zabručení. Kečup měl teď doslova všude, koho to však zajímalo, když žvýkal božskou manu. Skoro zapomněl, jak kudrnaté hranolky chutnají. Do šerifova domu je nosit nesměl. Další směšné pravidlo, které muž zavedl, v momentě, kdy se objevily na kuchyňském stole. Tenkrát skončily k jeho lítosti v koši a šerifův křik mu v uších zněl ještě hodně dlouho. Vypadalo to, že cokoliv mu přináší i jen trochu radosti se rozhodl muž ihned zničit.

„Myslel jsem si, že tímhle nepohrdneš," ozval se od dveří veterinářův hlas.

S úsměvem otevřel oči a vhodil si do pusy další kousek pochoutky. „Znáš mě dobře."

Muž ho chvíli sledoval, než s vážným výrazem vešel dovnitř. Dveře nechal otevřené. „Stilesi, co jsi to udělal?"

„To co bylo podle mě správné," zamumlal se sklopenýma očima. „Nikdo by neměl být v pozici, kdy se rozhoduje mezi družkou a matkou."

S tím souhlasím, ale-"

„Potom se není o čem bavit," zafuněl a nacpal si do úst hned několik hranolků.

„Stilesi," povzdechl si Deaton a sedl si na postel. „Vím, že jsi to myslel dobře, Houžvičko, ale pomyslel jsi na následky?" mužův hlas zněl podivně zhruble, jako kdyby se měl na místě rozplakat.

Kousal a polykal tak zuřivě, že mu vhrkly slzy do očí. „Popravdě ne," odkašlal si, „ neměl jsem na to čas, byl jsem zrovna uprostřed záchrany dvou lidí a to je jediný, na čem mi záleží," odložil jídlo na stolek a ohodil deku.

„A co dva roky tvého života, Stilesi, kdo ti je vrátí?" Z muže vyzařovalo čiré zoufalství a jeho temné, tajemstvím skryté oči se na mladíka tak zoufale dívaly, že by se i kámen ustrnul.

„Nepotřebuju je," odfrknul si, „je mi v celku jedno, jestli budu žít osmdesát, nebo padesát let," shodil nohy dolů, odmítl se přitom střetnout s Deatonovým pohledem

„Mě to, ale jedno není!" zvýšil muž hlas. „Jsem tvůj kmotr!" ztrácel pomalu svůj pověstný klid. „Tvoje matka-"

„Ta už tu není!" skočil mu se zatnutými pěstmi do řeči. „A víš proč?!"křičel mu do obličeje, „protože jsem ji ZABIL!" poslední slovo zakřičel tak hlasitě až ho zabolely hlasivky.

„Stilesi," zašeptal muž tiše a natáhl se po něm. „Tomu ani ty sám snad nevěříš."

Uhnul před Deatonovým dotykem a natáhl se pro boty. „Je vcelku jedno co si myslím," nazul si první botu, „jedno vím, ale jistě. Můj vlastní táta věří, že jsem vrah a nemůže mě ani vystát," nazul si s funěním druhou a vstal.

„Tak mu řekni pravdu."

„Nemůžu, Deatone," obrátil se na něj smutně, „Čím toho táta míň ví, tím je ve větším bezpečí."

Veterinář zakroutil hlavou, jinak se s ním však nehádal.

Debata byla u konce. S vidinou teplé postele donutil své nohy k pohybu. Čekala ho ještě dlouhá cesta domů.

„Stilesi!" křiknul za ním muž, když už byl skoro u prosklených dveří.

Neubránil se protočení očí, přesto se však pokusil usmát, jakmile se k němu otočil. Každý sval v těle přitom křičel únavou. „Jo," zahuhlal sotva srozumitelně a zamrkal, ve snaze se trochu probrat. Do náruče mu byl následně srčen košík, ve kterém přinesl na kliniku byliny a tácek s jídlem, který nechal na stolku.

„Dojez to!" dostal jasný příkaz, proti kterému nemínil protestovat a jakmile si v náručí všechno srovnal, tak s mnohem lepší náladou ukousl kus chladnoucí hranolky.

„Buď opatrný, Houžvičko, a nezapomeň. Život máš jen jeden, nezahazuj ho," promlouval mu naposledy Deaton do duše, než ho propustil.

Ulevilo se mu, když byl konečně venku. Chladný vánek se mu otřel o tvář. Trochu ho to probralo a zbytek hranolků také začínaly dělat svojí práci. S mnohem svižnějším krokem vyrazil po chodníku. Nestačil však udělat ani pět kroků, když se za ním ozvalo odkašlání. Ztuhnul a otočil se po zvuku.

„Svezu tě, nastup si!," kývl vlk k autu.

Tahle kapitola nebyla sice žádný vzrůšo, ale i tak doufám, že se líbila. 

Příště se můžete těšit na vymahače a pekelnou jízdu. Mějte se krásně uvidíme se zase v úterý!