Jamile, dorazil domů, podíval se do zrcadla a rozesmál se, jelikož vypadal jako špatně namaskovaný klaun. Krvavé šrámy a modřiny měl úplně všude. Pálilo to a štípalo, když na to lil dezinfekci. Některé rány vypadaly, že by potřebovaly šití. Jít, ale takhle na pohotovost, nepřicházelo v úvahu. Zavolali by jeho otci, a to by vyvolalo jenom další hádku. O tom, že už není jeho synem. Boyda by za to ještě možná pochválil a poklepal po zádech. Ne táta už nikdy nebude stát na jeho straně. Těm dnům, kdy tomu tak bylo, už dávno odzvonilo.

S povzdechem se dal v rámci možností do pořádku, a potom co zkontroloval hodiny, se pustil do práce.

Seznam co mu táta nechal na lince, se mu v prvních dnech zdál nekonečný, ale postupem, času si našel systém, jak to všechno stihnout.

První do čeho se pustil, bylo mytí oken. Činnost, kterou z duše nesnášel. Postupně se pak propracoval k utření prachu, vytření podlah a vysátí. Když se poté dal do přípravy večeře, byl zcela vyřízený. Ještě, že ta okna pucoval jen jednou týdně.

Sotva se potom všem plahočil, noha ho bolela, ale jeho mozek jel na plné obrátky a přikrájení brambor, přemýšlel komu tak smečka Hale leží v žaludku, že se ji pokouší otrávit.

Různé bláznivé teorie přerušilo až bouchnutí dveří o hodinu později. Neubránil se neklidnému zavrtění, když pokládal příbor společně s jídlem na stůl.

„Doufám, že jsi toho navařil dost, kluku," křiknul šerif z chodby.

Polknul a tiše naslouchal, jak se těžké kroky přibližují. Ve chvíli, kdy se muž objevil ve dveřích, přikývnul a vydal se k lince, kde na něj čekala jeho vlastní porce, se kterou si zamířil rovnou nahoru. Šerif se tu stejně neměl v plánu dlouho zdržet. Dnes se totiž konala schůzka smečky, kde nesměl chybět, proto toho bylo třeba tolik navařit.

„Počkej!" křiknul Noah, když procházel kolem něj. „Nezapomněl jsi na něco?" nastavil ruku.

S funěným zůstal stát a vytáhl z náprsní kapsy bankovku. „Doufám, že to vlkodlakům taky naúčtuješ!" nedržel se a plácl s bankovkou o stůl.

Než se muž stačil zvednout, dal se na útěk do svého pokoje, přesto však na schodech zaslechl na svou osobu hlasité nadávky.

Jídlo si snědl u psacího stolu, zatímco pracoval na domácích úkolech.

Otec odjel už dávno pryč, když odsunul talíř a vytáhl z bedny jednu z knih. Nerad je takhle skladoval, ale na knihovnu neměl zatím peníze a táta nevypadal, že by mu byl ochoten přispět. Stačilo se podívat na jeho tvář, jakmile ho viděl stěhovat je dovnitř. Očividně si pořád myslel, že matčiny knihy jsou důvodem, proč není normální.

Hodlal si, však postupně z vydělaných peněz na knihovnu našetřit, a snad se mu to dvou měsíců povede a jeho pokoj tak přestane být totální chaos.

Ze šuplíku si vzal notes a vstal ze židle s úmyslem uvelebit se na posteli a zkusit v knize najít bytost, která by mu pomohla vystopovat Nemeton. Deaton, který byl jeho první volbou toho bohužel již nebyl schopen, přestože byl nadále druid, avšak už nezastával funkci Emisara na území smečky Hale. Tato funkce padla, když zemřela Derekova matka bývalá Alfa, společně s celou rodinou při požáru před lety. Jaká ironie zdá se, že s Drekem Halem má víc společného, než si myslel.

Na papíře měl první dvě jména, když na okno vedle postele padl stín. Žilami se mu rozproudila panika a srdce napětím málem prasklo, jak rychle se rozbušilo. S roztřeseným dechem se obrátil a spatřil ve tmě temnou siluetu, která dřepěla na parapetu.

„Alexi," vydechl a se sevřeným hrdlem, čekal na to nejhorší, ale následně, jeho panikou zastřená mysl poznala, že osoba v okně není Alex, ale sám Derek Hale, osobně. Úleva jim projela jako šíp a zanechala za sebou lepkavý pocit potu, který se mu usadil na kůži.

Vlk samozřejmě poznal, že ho vyděsil. Tu jejich schopnost cítit emoce, nenáviděl, to kvůli tomu v něm ty chlupaté potvory dokázali číst, jako v otevřené knize, ačkoli se dokázal mistryně přetvařovat.

Stálo ho všechny síly, aby se obrátil znovu ke knize, jako kdyby se nic nedělo v ní opět listovat, přestože mu rozum jasně našeptával, aby utíkal. Jeho strachem splašené srdce musel slyšet vlkodlak po celém pokoji. „Co chceš, Alfo," ozval se nonšalantně a sevřel mezi zuby konec propisky.

„Přišel jsem ti poděkovat," skočil Derek zamračeně dovnitř. „Dnes jsi zachránil jednu z mých Bet.

Pokrčil nad vlkovými slovy rameny a vyndal propisku z pusy. „Nemáš zač, a teď jestli nemáš nic jiného na tom svém Alfa srdíčku, můžeš jít a poučit svá štěňata o tom, jak je nebezpečný strkat si neznámé objekty do tlamy. Jeden by tak mohl přijít k úrazu," pronesl samolibě a odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Slyšel tiché varovné zavrčení a koutkem oka zachytil, jak Alfa pevně zatíná pěsti. Jo, stále to v sobě měl. Pomyslel si a spokojeným úsměvem předstíral, že čte.

„Vím, o co se snažíš."

„Jo? Tak to jsem zvědavej, co z tebe vypadne, ty chytráku," nazvedl obočí a provrtal ho tím nejvíc sžíravým pohledem, který zvládl.

Derek se nenechal zastrašit a se založenýma rukama se opřel o parapet. „Snažíš se, aby tě tady všichni brali za toho zlýho."

Sevřel propisku, tak silně, až mu zbělely kloubky. „A daří se mi to?" v okamžiku, kdy mu ta otázka proklouzla, věděl, že bude litovat.

„Ne," odpověděl Alfa bez zaváhání a lítost se taknějak pozapomněla dostavit, naopak se zdálo, že tíha, kterou nesl na ramenou sezdála být tak nějak lehčí.  

Tak další kapitola za námi :) Uvidíme se opět v úterý!