Opravdu by se měl odnaučit běhat. Noha ho po tom nočním úprku, kdy skončil na kraji silnice, bolela jako ďas. Dokonce ani bylinné masti mu nepomáhaly. Nakonec to dospělo do bodu, kdy si byl nucen vzít léky proti bolesti. Nebyl z toho nijak nadšený, poněvadž ho prášky udržovaly malátného a takřka nesoustředěného.

Jak dny ubíhaly, nešlo si, nevšimnout, že si ho místní smečka skoro nevšímá. Zřejmě s nimi musel jejich Alfa hodit řeč, a jako potvrzení jeho teorie mu sem tam věnovali lítostivý pohled. Nad kterým skřípal zuby.

Jediný světlý bod v těch dnech byl, že si našel brigádu. Deatonovi sbíral byliny pro jeho Druidské čachry machry. Měl tak dost peněz na jídlo a na věci co nutně potřeboval.

Žil by si takhle spokojeně dál, kdyby jednou za dveřmi školníkovi místnosti neslyšel podezřívavé zvuky. V první chvíli chtěl prostě pokračovat, v domnění, že tam má někdo společné dostaveníčko, ale pak zaslechl, jak se ten někdo očividně dusí a dřív než si stačil uvědomit, co dělá rozrazil dveře a vpadl dovnitř. Do nosu ho okamžitě udeřil pach různých čisticích prostředků, to však nebylo to, co ho přikovalo na místě. Na zemi, ležela blonďatá vlčice a celé její tělo sebou nekontrolovatelně trhalo. Drápy na rukách zarývala tak silně do podlahy, že za sebou zanechávaly hluboké rýhy.

„Sakra!" zaklel a přiskočil s bušícím srdcem k dívce a nadzvedl ji. „Jen klid, to bude dobrý," šeptal horečně, jakmile se střetl s jejíma zoufalýma očima plnýma strachu. Všechno bude v pohodě," opakoval, zatímco pohledem pátral po příčině. Bohužel na první pohled, nikde nic neviděl. Pak mu ale zrak sklouzl k jejím pootevřeným ústům. „Eriko," oslovil dívku a podíval se ji upřeně do očí. „Musíš teď otevřít pusu," vysvětloval klidně, přestože mu krev zběsile šuměla v uších. „Zkusím to vytáhnout."

Přestože se dívka zdála být na pokraji paniky tak se pokusila ze všech sil pusu otevřít.

„Hodná holka," pochválil bezděky a opatrně nahlédl dovnitř. Bingo! V krku opravdu měla cosi zaseklé. Vypadalo to jako rostlina. „uvnitř něco je," upozornil zcela zbytečně. „Snaž se zůstat v klidu, vytáhnu to," varoval a než si to stačila v hlavě přebrat, sáhl ji do pusy. Opět si nijak nepřipouštěl, že sahá do úst, která jsou plná smrtících tesáků.

Naštěstí tu rostlinu nahmatal hned na poprvé a začal tahat. Dávení a dušení nabralo na intenzitě. V jednu chvíli spatřil dokonce v dívčiných očích očí slzy, ale nepřestával, nemohl, poněvadž stačila jedna malá chyba a vlčice mohla přijít o život.

A přesně v této situaci je našel zbytek smečky.

„Ty hajzle!" zařval Boyd a než kdokoliv stačil i jen mrknout vrhnul se na Stilese, který v ten moment vytáhl poslední kus rostliny s Eričina krku.

Nestihl se ani bránit, když ho vlkodlak smetl. Sotva se stačil stočit do klubíčka a kryt si hlavu. Rány padaly bez lítosti s jediným cílem zmrzačit. Tiše zavřel oči a začal odpočítávat, koneckonců tohle nezažíval poprvé. Vlkodlačí pěstí byly jako kladiva, ale jeho mysl se postupně dostávala do bodu, kdy přestávala bolest a rány vnímat. Natolik se sám do sebe ponořil, že si ani neuvědomil, že nové rány nepřicházejí. Přestal počítat, jakmile se ho jemně dotkla ruka na tváři. Se zastenáním, které nedokázal potlačit, se přetočil na záda a otevřel oči. Viděl jen něco, co se vzdáleně podobalo obličeji, poněvadž pohled měl rozmazaný. Musel několikrát za sebou zamrkat, aby dokázal znovu zaostřit. Obraz se pak naštěstí stal znovu ostrým a on tak nad sebou spatřil tvář zrzky, která si ho zamračeně prohlížela. Mimoděk ho při tom pohledu napadlo, že jí stále nevrátil propisku. „Jsi v pořádku? Kolik vidíš prstů?"

„Dva, jsem v pohodě," mávnul rukou a vzápětí sebou trhnul, když se tím jednoduchým pohybem ozvalo jeho bolestivé tělo.

Zrzce to podle zvednutého obočí neuniklo. „Na, utři si obličej," podala mu balíček vlčených ubrousků.

„Díky," poděkoval a rozklepanými prsty roztrhl balíček. Utřít si obličej se, ale ukázalo, jako nemožný úkol, poněvadž ať si otíral tvář, kolikrát chtěl, krev nemizela. K tomu to tíživé ticho a pronikavé pohledy, které se do něj zavrtávaly, mu taky klidu nepřidávaly.

„Ukaž, prosím tě," vzala mu zrzka ubrousky z ruky a opatrně se pustila do čištění obličeje, přitom se jí na čele vytvořila malá roztomilá vráska.

„Klid krásko, nedělám boxovací pytel poprvé." A na důkaz svých slov se zvednul do sedu a opřel se zády o police za sebou. To že se mu v té chvíli zvednul žaludek, zamaskoval úšklebem, ačkoli podle toho, jak se na něj ostatní dívali, se mu to příliš nepovedlo.

„Jsi v pohodě?"

Trhnul sebou a střetl se s pohledem blonďaté vlčice, která se na jednou nezdála tak drsná, naopak vypadala jako malá ustrašená holčička. Na tváři měla stále stopy po slzách stejně tak strach v jejich očích úplně nezmizel. Na něj se však dívala jako na nějakého svého ztraceného hrdinu, kterým ve skutečnosti nebyl. Ne on v tomhle příběhu není a nikdy nebude hrdinou. Spíš padouchem, jenž zničí všechno kolem sebe.

„Tak hotovo," ozvala se zrzka a vstala. „Líp to nesvedu," strčila zbytek ubrousků do kabelky a couvla.

Dala mu tak prostor prohlédnout si zbytek obecenstva.

„Omlouvám se," hlesl Boyd, jenž byl vklíněn mezi klukem se štěněčíma očima a klukem, který se zdál být nevěřitelně vysoký a očividně byl milovníkem mody v podobě šátků okolo krku. Za nimi stál další kluk, jenž držel Boyda pevně za ramena, nezapomněl však Stilese probodávat pohledem za který by se nemusel stydět i ten největší zločinec.

„Hlavně, že všichni dýcháme," pokrčil rameny a odvrátil se od nich. Měl tendenci se tomu všemu začít šklebit, ale rychle si to rozmyslel, když mu pohled padnul na podivnou rostlinu. Zmijovec. „Být vámi zašel bych si za Deatonem, někdo se vás zřejmě pokouší otrávit." Vlci měli na jeho prohlášení různé reakce, ale všichni vypadali, jako kdyby odmítali věřit tomu, co slyší. Tedy až na zrzku, ta si sama pro sebe zamyšleně přikývla.

„A nejsi to náhodou ty?" ozval se kluk za Boydovými zády

„Jacksone!" zasyčela zrzka a probodla ho pohledem.

Blonďatá vlčice na něj ze země vztekle zavrčela. „Dej si pokoj, Whittemore! Proč by mě jinak zachraňoval?"

Jackson pokrčil rameny. „Třeba chce do naší smečky. Jak všichni víme, tak je v nadpřirozeném světě celkem známá a nebyl by první, kdo to takhle zkusil."

Stiles tentokrát všem věnoval svůj nejlepší ironický pohled. „Můžeš mi věřit, že do žádné smečky nechci." Kluk nevypadal, že by mu věřil, ale to už nebyl jeho problém. Přitáhl si k sobě batoh a vstal.

„Smečka pro mě nic neznamená."

Vlci sebou do jednoho trhli a sklopili hlavy.

Sevřel batoh pevně v prstech a otevřel přední kapsu, ze které vytáhl kelímek a hodil ho blonďaté vlčici do klína. „Tohle by ti mělo pomoc na podrážděný krk."

Jackson si odfrknul.

Dělal, že to neslyší a bez jediného slova odkráčel z kumbálu. Na chodbě potkal Disney princeznu, která se při pohledu na něj zarazila, než kolem něj proběhla dovnitř.

Zvonek nad jeho hlavou hlasitě začal zvonit. Nadhodilsi proto popruh na rameni a vykročil na hodinu. Nevšímal si přitom tichýchpohledů spolužáků. Tělo ho bolelo při každém kroku, ale nepolevoval, zažil užhorší mnohem horší časy. 

Ahoj, doufám, že si užily svátky tak jako já  :) 

Všem děkuju za podporu a uvidíme se zase příští úterý!