❝MEZI NIMI TO PAK UŽ NIKDY NEBYLO STEJNÉ JAKO DŘÍV.❞

Jakmile se Blaise vrátil zpátky do zmijozelského kupé z malé sešlosti u Křiklana, zjistil, že se tam prakticky nic nezměnilo. Vincent Crabbe dál nevzrušeně pročítal svůj komiks, Gregory Goyle tupě zíral na Pansy Parkinsonovou, která pro změnu dělala oči na Draca, jenž se rozvaloval na sedadle a tvářil se nabubřele jako král. Poslední člen jejich party, Theodore Nott, byl nejspíš někde zalezlý se svým novým objevem.

„Tak povídej, Blaisi!“ ozval se Malfoy. „Co Křiklan chtěl?“ Pak se ušklíbl, natáhl se přes dvě sedadla a spočinul hlavou v klíně Pansy. Ta začala okamžitě vískat Dracovy plavé vlasy a pyšně se rozhlížela, jako by ostatní měli dát bůhvíco za to, kdyby mohli být na jejím místě. Blaise si vnitřně povzdechl a zamračil se na Goyla, který se s tichým zamručením trochu posunul. Zabini se vmáčkl na sedadlo a založil si ruce na hrudi. Lucerny pohupující se u stropu vagónu zalévaly kupé jasným světlem.

„Jenom se snažil vlichotit do přízně lidem s dobrými kontakty,“ odpověděl mu Blaise znuděně. „Ne že by jich našel nějak moc.“

„Koho ještě pozval?“ chtěl vědět Draco. Blaise se neubránil škodolibému úšklebku, protože mu bylo jasné, že jeho kamaráda pěkně naštvalo, že také nedostal pozvání.

„McLaggena z Nebelvíru,“ odpověděl.

„No jasně, jeho strejda je velké zvíře na Ministerstvu,“ přikývl Malfoy.

„Pak ještě nějakého Belbyho z Havraspáru...“

„To snad ne!“ užasla Pansy. „Vždyť je to trouba.“

„A Longbottoma, Pottera a tu Weasleyovic holku,“ dořekl Blaise zbytek osazenstva. Draco se náhle posadil a odstrčil od sebe Pansyinu ruku.

„On pozval Longbottoma?“

„No, asi ho musel pozvat, když tam byl,“ zabručel lhostejně Blaise, kterého tohle tlachání unavovalo. Nikdy neměl rád Goyla ani Crabbea, Pansy mu za poslední dva roky příšerně lezla na nervy a nejvíc ho vytáčelo, jak se neustále lepila na Draca. Tomu to ale nejspíš dělalo dobře. Ani s Dracem se poslední dobou nedalo moc mluvit, na duchaplné a zábavné konverzace prostě potřeboval mít Theodora.

„Co může Křiklana zajímat zrovna na Longbottomovi?“ Zabini pokrčil rameny. „Pottera, proslulého Pottera ano, samozřejmě se chtěl podívat na vyvoleného,“ ušklíbl se posměšně Draco a Blaise už jen čekal, kdy zase spustí tu svou písničku o tom, jak si z Pottera všichni musí pořád sedat na zadek. „Ale co ta Weasleyovic holka? Co je na ní tak zvláštního?“

„Spoustě kluků se líbí,“ poznamenala Pansy a koutkem oka sledovala Dracovu reakci. „Ty si
přece taky myslíš, že je hezká, že ano, Blaise, a všichni víme, jak vysoké máš nároky.“

Blaise jen protočil očima a zabručel. Pravda byla, že Ginny byla opravdu krásná, sebejistá a veselá dívka, a to se spoustě kluků líbilo. Nevadilo by mu si s ní něco začít, ale věděl, že kdyby se to dozvěděl jeho nevlastní otec a Ronald Weasley, oba dva by se poprali o to, kdo ho za to zabije. Pansy nespokojeně ohrnula spodní ret a Draco jí znovu položil hlavu do klína a dovolil jí, aby ho hladila po vlasech.

„No,“ utrousil, „Křiklan má politováníhodný vkus. Možná už trochu senilní. Škoda, otec vždycky říkal, že svého času to byl dobrý kouzelník, a sám býval něco jako jeho oblíbenec. Nejspíš Křiklanovi nikdo neřekl, že jsem ve vlaku i já, protože jinak by...“

Blaise se ušklíbl. A je to tady zase.

„Možná že Křiklan o Smrtijedy nemá zájem,“ popíchnul ho. Malfoy se zatvářil popuzeně, přinutil se však nevesele se uchechtnout.

„No a? Je mi úplně jedno, o co má Křiklan zájem. Co je vlastně zač, když se to vezme kolem a kolem? Prostě obyčejný, pitomý učitel.“ Draco okázale zívl. „Chci říct, že příští rok možná vůbec v Bradavicích nebudu, tak proč by mi mělo záležet na tom, jestli se líbím nebo nelíbím nějaké tlusté, staré, ztracené existenci?“

„Jak to myslíš, že příští rok možná vůbec v Bradavicích nebudeš?“ zeptala se rozhořčeně Pansy a okamžitě mu přestala vískat vlasy. Blaise potlačil smích, ale i tak byl docela zvědavý na Dracovu odpověď, protože něco takového od něj ještě neslyšel.

„Znáš to, člověk nikdy neví,“ zahučel blonďák a samolibě se pousmál. „Je možné, že – no – že mě čeká něco lepšího a důležitějšího.“

Pansy znovu začala pomalými pohyby přejíždět Dracovi po vlasech, tvářila se však naprosto užasle. „Tím myslíš – Jeho?“

Draco pokrčil rameny. „Matka by chtěla, abych školu dokončil, já osobně to ale v dnešní době nepovažuju za důležité. Totiž, jen se nad tím zamyslete... až se Pán Zla ujme moci, bude se snad ptát, kolik má kdo NKÚ nebo jestli složil OVCE? Jasně že ne... Bude se zajímat o to, jak mu kdo posloužil a jakou mu prokázal oddanost.“

„A myslíš, že zrovna ty pro něj dokážeš něco udělat?“ otázal se jedovatě Blaise, který si to zkrátka nemohl odpustit. Dracovo hloupé a nepravdivé vychloubání ho vytáčelo. „Je ti šestnáct a ještě ani nemáš plnou kvalifikaci.“

„Vždyť o tom právě mluvím, ne? Třeba mu nezáleží na tom, jakou mám kvalifikaci. Třeba ode mne chce něco, na co není žádná kvalifikace zapotřebí,“ opáčil klidně Draco.

„Jsi ještě děcko, k čemu bys byl Pánovi Zla? Možná jen na obtíž. On do svých řad nepřijímá malé kluky,“ zchladil ho zase Blaise a zvedl se. Draco nad ním lhostejně pokrčil rameny, zato Pansy jej sjela naštvaným pohledem, že si vůbec dovolil o jejím miláčkovi takhle mluvit. Mladík s tmavou pletí si povzdechl a otevřel dveře kupé. „Jdu najít Theodora,“ řekl radši a rychle zmizel. Takové žvásty nehodlal poslouchat. Jen se na ostatní snaží udělat dojem.

•••

„A co přesně ti vadí, Blaisi?“ zeptal se sladce Draco, když se spolu se Zabinim vraceli z Velké síně z pozdní večeře. Už několik dní mezi nimi panovala napjatá atmosféra, ale Blaise nedokázal určit, z čeho přesně to bylo. Draco byl už od prvního ročníku jeho nejlepší přítel, teď ho ale skoro nedokázal vystát.

„Co přesně mi vadí? Vadí mi to tvoje povýšené chování, jak se pořád naparuješ a chvástáš, že se tvoje rodina hřeje na výsluní u Pána Zla, a přitom je tvůj otec v Azkabanu! Všechno, co říkáš, jsou jen prachobyčejné lži a já nerozumím tomu, proč máš zapotřebí něco takového dělat! To chceš, aby tě jako obdivovali, nebo co? Spíš z tebe budou mít srandu, protože k čemu by byl Pánovi Zla někdo jako ty?“ vyjel na něj popuzeně Blaise, jelikož svůj vztek zadržoval už několik dní v kuse. Kdykoliv ve společenské místnosti zaslechl Draca, jak se zase s něčím chlubí, už to nevydržel a musel někam odejít.

„Víš, co ti na to řeknu, Blaisi?“ opáčil nahněvaně Draco a přeměřoval si ho pohledem. „Řeknu ti, že v tom není nic než žárlivost! Ty mi prostě závidíš, že mojí rodiny si Temný pán vždycky vážil, a nemůžeš překousnout to, že nyní mezi jeho věrné patřím i já.“

Blaise rozzuřeně zavrčel a vjel si rukama do vlasů. „O tohle tady vůbec nejde! Já jen nerozumím tomu, proč pořád vykládáš takové hlouposti.“

„No, jak myslíš, ale uvidíme, kdo se bude smát naposled. Ještě mě budeš prosit, abych ti odpustil. Až splním svůj úkol, budu smět usednout po pravici Pána Zla.“

Zabini zvedl ruce. „Fajn, končím. Tohle si vyprávěj někomu jinému, já už na to fakt nemám. Jdu za Theodorem.“

„No jistě, zase jdeš za Theodorem! Utíkáš před problémy, místo abys jim čelil! Protože to je očividně jediné, co umíš!“

„Můžeš se jít chlubit Crabbemu a Goylovi, ale nejsem si jistý, jestli tomu ty gorily vůbec budou rozumět,“ opáčil jedovatě a kráčel od něj rychle pryč.

Pořádně si spolu popovídali teprve až za spoustu měsíců. A oba dva je to mrzelo. Mezi nimi to pak už nikdy nebylo stejné jako dřív.