❝NECHAL JI JÍT, PROTOŽE JI TAK MOC MILOVAL.❞

„Jsem zpátky! Hermiono, jsi doma?" zavolal Theodore z předsíně hned, jak vkročil do bytu. Zprvu to vypadalo, že je liduprázdný, ale za okamžik už slyšel tiché kroky a z obývacího pokoje přišla Hermiona.

„Ahoj, jak ses měl?" zeptala se ho a krátce jej políbila na přivítanou, což Theovi okamžitě vykouzlilo úsměv na tváři. Pustil kufr na zem, popadl ji za pas a přitáhl si ji do pevného objetí, aby ji mohl znovu políbit. Něžně ho od sebe odstrčila a rukou mu prohrábla tmavé vlasy.

„Měl jsem se skvěle, ale chyběla jsi mi. Škoda, že jste nejeli se mnou. Nico je ještě ve školce?" vyptával se, zatímco si zouval boty. Z kapsy kalhot vytáhl hůlku a odlevitoval svůj kufr do ložnice, kde se začal sám vybalovat. Poté následoval Hermionu do obývacího pokoje.

„Myslím, že to by asi nebylo úplně vhodné. Tvoje maminka byla určitě ráda, že tě po dlouhé době zase vidí, a mít tam navíc mě a Nica... Ne, je dobře, že jsi jel sám. Nemohl bys tam zničehonic jen tak přijít s malým dítětem, které ani není tvoje."

Theo zavrtěl hlavou a položil jí ruce na ramena. „Moje matka není tak staromódní jako byl třeba můj otec. Ten by zešílel, kdybych domů přišel s nemanželským dítětem, ale matce tohle nevadí. Jde jí o to, abych byl šťastný, a i proto se mnou utekla z domu, když mě otec prakticky prodal Voldemortovi."

Hermiona se pousmála. „To je hezké, ale i kdyby jí to nevadilo, stejně bych nejela."

„Ale proč?" nechápal Nott. „Jsi moje přítelkyně. Chtěl bych tě matce představit, aby tě taky mohla poznat, aby zjistila, jak skvělá jsi. Určitě by ji to potěšilo. A zase tak krátce spolu my dva nejsme, abychom už o něčem takovém nemohli uvažovat, nemyslíš?"

„Prostě ne, Theo, nejsem na to připravená a pořád si myslím, že je to brzy. Nemůžeš to prostě respektovat?" vyjela na něj už trochu podrážděně. Theo sebou trhnul a poněkud vyjeveně se na ni zadíval. Nečekal takový výbuch a vlastně ani nerozuměl tomu, co udělal špatně. Vždyť to byla jenom nabídka...

Hermiona si povzdechla a přejela si rukou po tváři. „Promiň, nechtěla jsem na tebe křičet. Jsem nevyspalá a podrážděná... Promiň, není to tvoje chyba. Jen je na to prostě brzo, podle mě."

Theo ji chytil za ruce a stiskl jí je. „Dobře, já to chápu. Jen mě to trochu mrzí. Chtěl bych, aby ses seznámila s tou částí mé rodiny, za kterou se nemusím stydět."

„Časem určitě ano." Usmála se. „Mimochodem, ráno ti přišel dopis. Sova, co ho přinesla, hlučela tak moc, že upoutala i pozornost sousedů. Musela jsem paní Jonesonové vysvětlovat, co dělala sova v mém okně." Theo se zasmál nad tou představou, jak se Hermiona snaží vymyslet nějaký rozumný důvod, proč u nich byla sova, a pak se natáhl pro dopis, který ležel na stole. Na obálce bylo krasopisně napsané jeho jméno, a tak ji zvědavě rozřízl a začetl se. Hermiona chtěla vědět, kdo mu píše, ale nechtěla tolik vyzvídat, takže doufala, že jí to řekne sám.

„No to snad ne!" vykřikl Theo nevěřícně a sesunul se na židli. Jeho oči rychle jezdily po úhledných řádcích a dopis si přečetl radši ještě jednou, než ho odložil a vydechl. „No páni. Představ si, že Draco si bude brát Astorii!" Otočil se rychle na Hermionu a čekal na její reakci.

„To je skvělé? Asi?" řekla a trochu si odkašlala. S Astorií a Dracem se nikdy nebavila, takže to nedokázala posoudit. Oba dva ale pocházeli z čistokrevných rodin, takže asi nebylo divu, že skončili spolu. Alespoň se Lucius nemusí strachovat, že bude mít nečistokrevná vnoučata... alespoň tedy z Dracovy strany. Ačkoliv Lucius ani netuší, že Nicolas je jeho syn, takže ho to nemusí nijak trápit.

„Už na škole se kolem něj často motala, ale i tak bych nečekal, že ji Draco požádá o ruku. Myslel jsem, že mu Lucius zařídil nějakou výbornou partii, aby spojil dva významné kouzelnické rody," ušklíbl se Theodore. „Ale asi je dobře, že spolu tihle dva budou. Zvou mě na jejich zásnubní večírek a prý si s sebou máme vzít doprovod. Takže, budeš můj doprovod, Hermiono?" zeptal se jí a na tváři se mu objevil sebejistý úsměv, protože byl přesvědčený, že ho neodmítne, že se jí něco takového vlastně i bude líbit.

Jenže odpověď, kterou mu dala, rozhodně nečekal. A ani to, co následovalo potom.

Hermiona se posadila na židli naproti němu a složila ruce do klína. „Promiň, Theo, ale to asi nepůjde."

Theodore svraštil obočí. „Nepůjde? Ale proč? Je to jen večírek, co je na tom špatného?"

„Co je na tom špatného? Ty se mě ještě ptáš?" zeptala se nevěřícně. „Já vím, že si asi řekneš, že to přeháním, ale pro mě to opravdu není jednoduché, Theo. Prožila jsem jednu ze svých nočních můr a opravdu mi nedělá dobře, když se k ní stále musím vracet. Uvědomuješ si, na co ses mě právě zeptal? Víš, čí večírek to bude a jací lidé se tam objeví? Bude tam Daphne, Draco a Lucius, který se přede všemi bude naparovat a až mě uvidí, zahltí mě takovými poznámkami, že jim nebudu schopna čelit. V tomhle jsem slabá, Theo, a nejsem si jistá, jestli se přes to vůbec někdy přenesu. Možná až v době, kdy tu Lucius nebude."

Nott si povzdechl. „Samozřejmě, miláčku, omlouvám se. Mělo mi to dojít, vůbec mě nenapadlo, že by - počkej, proč by ti měla vadit Daphne? Vy dvě jste si přece nikdy nic neudělaly, nebo snad ano?" Theo nepatrně přimhouřil oči a přeměřoval si Hermionu pohledem. Ta náhle zaváhala. Mohla si něco vymyslet. Ale zase lhát? Zamotat se do pavučiny lží a nikdy se z ní nevymotat? Moc dobře věděla, že jednoho dne všechny lži vyplavou na povrch. A teď měla příležitost mu konečně říct pravdu. Nebylo cesty zpět.

„Dobře, asi je načase ti to říct. Stejně by ses to nejspíš někdy dozvěděl, protože bych s tím nedokázala žít. Nedokázala bych žít s vědomím, že jsem ti vlastně lhala," vydechla Hermiona a srdce se jí sevřelo. Věděla, co přijde. Chtěla to udělat, ale zároveň nechtěla. Nechtěla ho ztratit, a zároveň si uvědomila, že ty měsíce, co s ním prožila, byly krásné. Ale nebylo to vůči němu fér.

„Že jsi mi lhala? O čem to mluvíš?" Teď už se Theo nechápavě mračil a dost se obával toho, co mu Hermiona ještě řekne.

„Lhala jsem ti o svých citech k tobě. Já tě mám opravdu hrozně moc ráda, Theo, ale nemiluju tě. Protože už několik let miluju někoho jiného. Ale s tebou... s tebou jsem si myslela, že to bude fungovat. Bylo to tak krásné a já doufala, že na něj zapomenu. Protože ty jsi tak skvělý a něžný kluk, Theo..." Hermionu v očích štípaly slzy a Theovi se v nich zračil šok. Prudce vstal ze židle, až ji málem převrhnul. Zatínal ruce v pěst.

„Takže to všechno... nic z toho nebyla pravda? Chtěla jsi na někoho zapomenout, a tak jsi mě využila, protože jsem byl po ruce?"

„Tak to není, Theo, myslela jsem si, že tě miluju -"

„Jo, myslela sis," skočil jí do řeči a celý se třásl. Nejspíš ani on neměl daleko k pláči. „Ty sis myslela, že mě miluješ, a já jsem věděl a cítil, že tě miluju. Takovou dobu. Myslel jsem si, že by nám to opravdu mohlo vyjít, ale asi jsem byl naivní. Nejsem pro tebe dost dobrý? Já vím, jsem bývalý Smrtijed, Zmijozel, dokonce osobně znám Dracova otce -"

„O tomhle to opravdu není, Theodore," přerušila ho hlasitě Hermiona.

Theo rozhodil rukama a zavrtěl hlavou. „Já tě opravdu miluju, Hermiono. A tohle mě mrzí a bolí. Jestliže sis nebyla na sto procent jistá, že mě chceš, neměla jsi to dělat. Neměla jsi mi dělat naděje, protože teď to bolí ještě víc."

Hermiona sklopila hlavu. „Ta holka, do které ses zamiloval... na kterou jsi celé ty měsíce čekal... ta neexistuje. Je mi to líto, Theo. Myslel sis, že mě zachráníš. Ale když se nedokážu zachránit sama, má cenu mě vůbec zachraňovat? Některé cesty musí člověk projít sám, a já myslím, že tohle je jedna z nich."

„Sbalím si věci a... a půjdu." Roztřeseně se nadechl a chytil se kuchyňské linky. Otočil se k Hermioně zády, aby ho neviděla plakat. Pak se nevesele uchechtl. „Vyhýbáš se Daphne... protože chodila s Blaisem? Je Blaise ten člověk, kterého miluješ?"

„Ano," vydechla. Theo pokroutil hlavou. Už neřekl ani slovo, jen se vydal do ložnice a začal házet své věci do kufru.

Nesnažil se. Nebojoval. Nechal ji jít, protože ji tak moc miloval.