❝V TEN OKAMŽIK JAKO BY JE SPOJOVALO NĚJAKÉ TAJEMSTVÍ.❞

„To je mi ale překvapení. Co tu děláš, takhle brzy po ránu? Normální lidi touhle dobou ještě spí." Blaise promluvil dřív, než si to stihl rozmyslet, vzít nohy na ramena a propásnout tak další šanci si s ní konečně promluvit. Říkal si, že je k tomu teď ta správná chvíle. Koneckonců, Angus byl ve vězení, on a Daphne tvořili pár, udělal první krok k usmíření se s Violett. Tak proč se rovnou neomluvit i Hermioně? Stačilo, že začínalo být menší dusno i mezi ním a Theodorem.

Hnědovlasá žena překvapeně odlepila pohled od mírně se pohupující hladiny řeky. Blaise nedokázal odhadnout, jak dlouho už tu asi je. On sám se celou noc procházel prázdnými ulicemi Londýna. Byl to zvláštní pocit. I přestože mu nebyla zima, trochu se třásl. Spíš nadšením než chladem. Chodit v noci vylidněnými uličkami, na tom přece jen bylo cosi vzrušujícího. To ticho, klid. I vzduch jako kdyby voněl trochu jinak. Celý svět se ponořil do tmy, nečinnosti a ticha a Blaise měl pocit, že ho má celý jen pro sebe. Chvilkami přesvědčoval sám sebe, že je jediný, kdo tu žije, ale ta představa ho nyní už tolik neděsila. Jeho myšlenky se zklidnily, zvolnily své příliš rychlé tempo a některé se úplně rozplynuly. Blaise mohl konečně klidně usnout. Ale nyní byl naopak plný energie.

Hermiona si pažemi objímala trup, chráníc se před zimou a vtíravým větrem, a trochu opatrně si Blaise přeměřovala pohledem, jako kdyby nevěděla, co od něj čekat, zda jejich rozhovor znovu neskončí hádkou, jak už tomu bylo skoro ve zvyku. Nerada se hádala, a zvlášť se svými přáteli. Když už byl nějaký problém, vždy se jej snažila řešit v klidu a racionálně, nechtěla se nechat strhnout emocemi. Tušila, že by ji ten silný proud mohl stáhnout do nebezpečných vod. Nerada by v zápalu hněvu řekla něco, co by jen těžko vzala zpátky, něco, čeho by později litovala.

„Mohla bych se tě ptát na totéž," opáčila tiše, snad nechtěla narušit ten panující klid. Byl až příliš příjemný. Stačil jeden hlasitý zvuk a ten pocit by se vytratil. A to si nepřál ani Blaise, ani Hermiona. V ten okamžik jako by je spojovalo nějaké tajemství. Tajemství, proč jsou oni dva vzhůru a ostatní ne. „Normální lidi touhle dobou ještě spí," zopakovala po něm po chvilce a upřela oči na srpek měsíce, jenž vykukoval za mraky. „Možná, že normální lidi nemají hlavu přeplněnou k prasknutí myšlenkami, které jim prostě nedají spát."

„Ještě před pár dny bych s tebou v tomhle souhlasil. Měl jsem pocit, že se z toho zblázním, že už to nevydržím. Ale pak se začaly věci zase vracet trochu do normálu. Myslel jsem, že uvítám možnost zase v klidu spát, ale místo toho jsem plný energie, jako kdybych vypil hektolitry kafe," ušklíbl se Blaise, udělal k Hermioně pár kroků vpřed a postavil se po jejím boku.

„Jsem ráda, že už je všechno zase v pořádku, Blaisi. Opravdu. Zasloužíš si být šťastný," řekla mu s úsměvem a stiskla mu paži. Pohlédl na ni.

„Děkuji, Hermiono. Vážím si toho. Každý si zaslouží alespoň kousek štěstí. Nejsem naivní, vím, že u mě nezůstane věčně. Ale jakmile ho zase ztratím, vyjdu mu naproti, abychom se zase brzy shledali."

„To je jedna z těch nejmoudřejších věcí, které jsi kdy řekl," zasmála se Hermiona, ale myslela to vážně. Blaisovy rty se zvlnily v úsměvu.

„No, u mě v pořádku všechno ještě není. Chtěl bych napravit ještě jednu věc. Musím se ti omluvit, Hermiono, za tu naši poslední hádku. Víš, jak občas nepřemýšlím a řeknu věci dřív, než si stihnu uvědomit, jaká je to hloupost a jak tím můžu někomu ublížit. Tehdy jsem byl nevyspalý, naštvaný na celý svět, nic se nedařilo. Vím, že bych to na to neměl svádět, bývám výbušný i ve chvílích, kdy jsou ty dny dobré a všechno šlape jako hodinky. Je to prostě ve mně a ty okolnosti tomu jen napomohly," povzdechl si. Hermiona ho poslouchala, ale nedívala se na něj. „Myslíš, že bys mi mohla odpustit to, jaký jsem byl a jak jsem se choval? Ty věci jsem ti řekl neprávem. Teď už vím, že jsi to myslela dobře. Vlastně jsem to věděl už od začátku, ale nechtěl jsem si to připustit. Nebyla to jednoduchá situace. Pro nikoho z nás."

„Já se na tebe nezlobím, chápu, proč jsi byl naštvaný. Nevyčítej si to, i mnou zmítaly pochyby. Ale chápu, že pro tebe to bylo ještě těžší. S Violett jste si rozuměli," připustila Hermiona tiše a pak se na Blaise konečně podívala. Usmála se, možná trochu unaveně. To asi z těch všech hádek, které za poslední dobu absolvovali. „Já už jsem ti přece dávno odpustila. Mám tě ráda i přes to, že jsi výbušná povaha a horká hlava, a že občas dřív mluvíš, než myslíš, že se uzavíráš do sebe a s nikým nemluvíš, když bojuješ s nějakým problémem. Ale to jsi zkrátka ty, to všechno k tobě patří, dělá tě to tím, kým jsi. Blaisem Zabinim, mým nejlepším kamarádem," sdělila mu láskyplně a on ji objal kolem ramen.

„Ach jo, Grangerová, ty tvoje proslovy mnou vždycky zamávaj," povzdechl si teatrálně a předstíral, že si otírá neexistující slzy. Pak se zazubil. „Ani nevíš, jak jsem rád, že je mezi námi všechno v pořádku. Nechci tě ztratit, ale občas jsem fakt pitomec. Tak, a teď mi řekni, jak vám to klape s Theem?" změnil rychle téma, celý nedočkavý po odpovědích. Opravdu ho to zajímalo. Ačkoliv... jedna jeho část si trochu škodolibě a sobecky přála, aby mu řekla, že to s Theem tak růžové není. Snažil se to ignorovat. Jako pokaždé, když ty podobné city a myšlenky pocítil.

Hermiona si opřela hlavu o Blaisovo rameno a rozmýšlela, co mu odpovědět. To asi nebylo dobré, když nad tím musela přemýšlet, což? „Je skvělý," dostala ze sebe a trochu si odkašlala.

„Je skvělý? Samozřejmě, že je! Sakra, Hermiono, já vím, že je Theo skvělý a to s ním ani nemusím chodit!"

„Já nevím, co ti mám říct," bránila se. „Je to prostě Theo. Je stejný jako před tím, než jsme spolu začali chodit. Vlastně je všechno úplně stejné, kromě toho, že se líbáme a spíme spolu v jedné posteli."

„Jste pár snů," prohlásil Blaise a ptal se sám sebe, jestli už to náhodou tak trochu nepřehání. Hlavně aby Hermiona nepojala nějaké podezření. „Je to hezké, ne? Nebýt sám, mít vztah."

„To je."

„A to jsi říkala, že nikoho nechceš," poškádlil ji.

„Časy se mění," pokrčila rameny a pak otočila kartu. Zvědavě na Blaise pohlédla. „A co ty? Někoho snad máš?"

„Ale jo. Daphne," odpověděl neutrálně. Ta by mu dala co proto, kdyby slyšela tón jeho hlasu.

Ucítil, jak se Hermiona v jeho objetí trochu napjala. A pak se odtáhla. „Aha... Daphne. To je - to je asi fajn. Přeju ti to."

Blaise se ušklíbl. „To neznělo moc upřímně, Grangerová. Copak, nemáš Daphne ráda?"

„Neznám ji natolik dobře, abych mohla tvrdit, jestli ji mám ráda nebo ne," odvětila a prohrábla si své hnědé kudrny. Takže Daphne Greengrassová. Zase Daphne, ta kráska, z níž už i v Bradavicích padali kluci do kolen. Nejdřív si kolem prstu omotala Thea. A teď už měla ve své moci i Blaise.

Hermiona si vnitřně povzdechla. Zrovna Theodora a Blaise. Ty dva muže, ke kterým chovala hluboké city.