❝A PAK SE TO STALO.❞

„Zabini!" vyprskl Ron hned, jakmile otevřel dveře od kanceláře, kterou sdílel společně s Blaisem. Ten už, překvapivě, seděl na svém místě a uklízel si nepořádek na stole. Weasleyho do nosu udeřila vůně čerstvé kávy a to ho donutilo se úplně uvolnit, ale i tak si za pár vteřin připomněl, proč tu před chvílí prskal jako rozzuřená kočka. Mimoděk si vzpomněl na paní Norrisovou. Práskl za sebou dveřmi a povytáhl na Blaise jedno obočí.

„Ano? Tak se jmenuju, pokud ti to za ty roky ještě nedošlo," prohlásil s klidem a v hlase mu zazníval sarkastický podtón. Ronald došel k jeho stolu a dlaněmi se zapřel o jeho pevnou desku, nakláněje se k Blaisovi.

„Já vím, ty troubo. Měl jsem na mysli jiného Zabiniho. Konkrétněji Anguse Zabiniho," upřesnil a nespouštěl z Blaise pohled. Všiml si, jak se muž s tmavou pletí trochu zarazil a naprázdno polkl. „No? Tak kdo to je?"

„Můj nevlastní otec, jasný? On se ani otcem nazývat nedá, proboha."

„A tos mi to nemohl říct už předtím? Proč jsi mi to neřekl tehdy, když jsme je všechny pochytali v tom domě mudlů? Viděl jsem, jak se na tebe dívá, a říkal jsem si, že tě třeba zná přes Notta nebo -"

„Thea do toho netahej!" ohradil se ostře Blaise, kterému navíc vůbec nebylo příjemné, že se baví o něm a o jeho velmi osobním životě. Všechny informace si důvěrně střežil a mnoha lidem se s tím nesvěřoval.

„No dobře, fajn, nemyslel jsem to - to je jedno. Prostě jsi mi to měl říct -"

„A proč jako? Nic ti do toho není!"

„Blaisi, byl jsi z něj úplně v prdeli! Seděl jsem vedle tebe, pokud si vzpomínáš, a viděl jsem, co to s tebou udělalo! Kdybych to býval věděl, že je to tvůj nevlastní otec, poprosil bych Harryho, aby tě do toho netahal. Ale musíš o tom mluvit, Blaisi, zatraceně!" Pěstí udeřil do stolu a hrneček s kávou zvonivě zacinkal. „Jak já mám vědět, že s něčím bojuješ, - s čím bojuješ - když o tom prostě nemluvíš? Jak ti pak mám pomoct?"

„Já se o pomoc neprosím," ohradil se Blaise tichým, bezbarvým hlasem a zhluboka se nadechoval. Ron si vjel rukama do svých zrzavých vlasů a frustrovaně za ně zatahal.

„U Merlina! Jsme přece přátelé, Blaisi! Nemusíš všechno zvládnout sám. A já moc dobře vím, že je za tím něco víc, než jen to, že je to tvůj nevlastní otec. Chtěl tě odtáhnout ke Smrtijedům?"

„Samozřejmě, tak jako každý otec prakticky každé čistokrevné rodiny," opáčil jedovatě, založil si ruce na hrudi a tupě zíral na protější zeď, jen aby se vyhnul Ronovu přímému pohledu. Nechtěl o tom mluvit, o ničem z toho. Ale věděl, že teď už mu Ron nedá pokoj, dokud nedostane uspokojivé odpovědi. Sakra práce.

„Jenže to nebude jediná věc, že ne? Je to tvůj nevlastní otec, patrně si příliš nerozumíte, chtěl z tebe udělat poslušného Smrtijeda, ale ty ses jeho přání vzepřel," vypočítával na prstech Ron a Blaise zatínal zuby i pěsti. Nechtěl o tom mluvit. Nechtěl, nechtěl, nechtěl. Ne, ne, ne. „Dobře, možná to je docela hrozný, ale není to hrozný tak moc, aby ses z toho skoro sesypal. Sakra, Blaisi, já tě viděl. Byl jsi úplně zalitý potem, mimo, celej ses třásl a špatně se ti dýchalo. To nemůže bejt jen tak. Jestli ti něco udělal -"

Blaise se vymrštil ze židle tak rychle, že ji hlasitě převrhl, a Rona to na okamžik vyvedlo z míry. V další okamžik už jej Zabini pevně držel za bundu a zlostně mu hleděl do očí.

„A jestli jo? Co uděláš? Nic. Proti němu nic nezmůžeš. Nikdo by ti nic nevěřil. A minulost by se tím stejně nezměnila. Nech to prostě plavat, Rone. Nedošlo ti, že o tom třeba nechci mluvit, do prdele?! Nech - to - plavat," odsekával pečlivě každé slovo a kladl na ně důraz. Nepřestával mu hledět do očí, přestože mu to dělalo hrozný problém a toužil uhnout pohledem. Cítil, jak ho vztek zase pomalu opouští, jak se vrací nejistota a strach, jak se mu podlamují kolena. Ron na něj třeštil oči.

„Blaisi - kurvafix," vydechl zmoženě a chytil jeho obličej do dlaní. Zabini zavřel oči. Něco uvnitř něj mu našeptávalo, že Ron možná odhadl, co se tehdy v domácnosti Zabiniových dělo. Anebo neměl ani tušení.

Byl tak strašně vyčerpaný.

•••

„A pamatujete si na toho psa? Jak štěkal na holuby, ale pak, když se rozletěli, začal zdrhat?" hihňal se Nico a už asi po dvacáté za ten večer onu historku zopakoval. Theo a Hermiona se na sebe pobaveně usmáli a on ji chytil kolem ramen.

Vraceli se z restaurace, kde si dali výtečnou večeři. Nico pořád nadšeně prohlašoval, že je to opravdová rodinná večeře, a byl z toho tak rozradostněný, že nevydržel sedět chvíli v klidu. Hermiona z toho sice byla trochu na rozpacích, ale večer si užila. Jen ji trochu děsilo, jak rychle její syn Theodora přijal a začal ho automaticky brát jako otce. Na něco takového nebyla ona připravená. Myslela si, že pro Nica zůstane prostě... Theem.

„Že takhle někdy zase někam půjdeme?" ptal se dychtivě Nico, chytil se rukou lampy a pak ji třikrát oběhl. Hermiona ho důrazně varovala, ať neskáče do kaluží, a Theo vtipkoval o tom, do kolika minut Nico vydrží do těch kaluží neskákat. Bylo to zkrátka příliš lákavé.

A pak se to stalo.

Hermiona si jich všimla tak náhle, nečekaně, jako kdyby do toho okamžiku prostě patřili. Kráčeli naproti nim, elegantní a aristokraticky krásní, prostě dokonalý pár. Srdce jí skočilo až do krku, žaludek poskočil a ona doufala, že v sobě udrží dnešní večeři. Ucítila, jak ji polévá ledový pot, jak se třese, jak jí srdce bije příliš rychle a příliš nahlas.

„Nico, pojď sem," uslyšela Thea, jak říká.

„Ale proč? Myslel jsem, že se projdeme," namítl.

Bylo už pozdě. Všimli si jich. On si jí všiml. Ona vypadala pyšně jako vždycky, na sobě měla slušivý kostýmek a byla pevně zavěšena do rámě svého muže. Jemu tvář zdobil arogantní úšklebek, v ledových očích chlad a krutost, svou holí zdobenou hadí hlavou klepal o zem v souladu se svými kroky.

„Theodore Nott, jaké překvapení. Už dlouho jsme tě neviděli, jak se ti daří?" zeptal se zdvořile Lucius Malfoy, když k mladičkému páru došli. Přejel oba posměšným pohledem a Hermiona si přála, aby ji pohltila zem. Jeho očím se pečlivě vyhýbala a tiskla k sobě svého synka, jako by se bála, že by jí ho mohl vyrvat z náručí.

„Nikdy jsem se neměl tak báječně jako nyní, pane Malfoyi," odpověděl mu Theodore s ledovým klidem, ale v očích se mu zlověstně zablesklo. „Jste okouzlující jako vždy, madam."

„Snad totéž nezapomínáš říkat své partnerce, Theodore," opáčila Narcissa Malfoyová a hodnotila Hermionu pohledem. Vypadala spíš zvědavě, než že by se jí vysmívala, i přesto si Theo brunetku instinktivně přitáhl k sobě blíž.

„Ale, kdopak je tento mladý muž? Tvůj syn, Theo? Pokud ano, tak gratuluji... ale spíš ne, protože ti není ani trochu podobný. Kdo by to byl do slečny Grangerové řekl..."

Ty parchante.

Theo jen s obtížemi vykouzlil zdvořilý úsměv. „Rád jsem vás zase viděl, ale bohužel už budeme muset jít." Kývl na ně, chytil Hermionu a Nica, který si Luciuse zvědavě prohlížel, za ruce, a pak se s nimi přemístil pryč. Když se objevili v předsíni Hermionina bytu, brunetka se mu vytrhla a běžela do koupelny. Za pár vteřin uslyšel hlasité dávivé zvuky.