❝VŠECHNO SE MĚNILO...❞

„Nevyšiluj, Hermiono. Ano? Nevyšiluj. Zvládneš to. Jestli to má někdo zvládnout s minimální přípravou, tak to jsi ty. Jasné?" promlouval k ní pevným hlasem Theodore a držel ji za ruce, aby jí vyjádřil svou podporu. Hermiona před ním seděla, v očích slzy. Nejspíš to nebyl první den, kdy si mohla oči vyplakat kvůli tomu, že nemá šanci zvládnout OVCE. Jejímu synovi Nicolasovi bylo skoro pět měsíců. A Theo absolutně nechápal, jak dokáže zvládat péči o miminko a ještě plnit všechny zadané úkoly od profesorů. Pořád byla nejlepší studentkou ročníku. Některé věci se zkrátka nezmění.

„Ale já mám strach, Theo. Co když to nezvládnu? Vždyť jsem se vůbec neučila - a ani nemám kdy se učit!" zanaříkala. „Musím se starat o Nica. Potřebuje mě, vždyť je ještě malý. A když večer konečně usne, usínám po celém tom dlouhém dni taky! Nemám šanci to zvládnout! Už dávno jsem si měla začít opakovat a zkoušky už jsou za chvíli!"

„Hermiono, přestaň vyšilovat. Jestli nejsi unavená teď, tak se běž učit a já se o Nica postarám. Slibuju, že na něj dám pozor a nic se mu nestane," ujišťoval jí Theo a podal jí kapesníček. Hermiona vytřeštila oči.

„Ty bys - ty by ses o něj na chviličku postaral? Opravdu? Třeba na půl hodinky? Ale nepotřebuješ se taky učit?" strachovala se a on by se nejraději plácl do čela. Místo toho se na ni přívětivě usmál.

„Samozřejmě, že se o něj postarám. Učit se můžu klidně až večer, navíc jsem si ráno opakoval." To sice byla lež, on si ale byl jistý, že jinak by Hermiona stále váhala a pak by mu Nica ani nesvěřila. „Neměj obavy. Sice nemám s hlídáním dětí kdovíjaké zkušenosti, ale my si nějak poradíme. A budeme celou dobu tady ve společence, takže se nemusíš strachovat a můžeš si v klidu opakovat."

„Ty jsi fakt úžasný, víš to?" vydechla a trochu se zajíkla. Vyskočila na nohy, krátce ho objala a vlepila mu pusu na tvář, a než se stihl vzpamatovat a cokoliv říct, už běžela nahoru do svého pokoje, kde Nico spinkal. Za chvíli už sebíhala schody a za okamžik svého syna opatrně předávala do Theodorovy náruče.

Ten nyní trochu znejistěl. Samozřejmě, že to nebylo poprvé, co si Nica choval, ale vždycky u něj byla Hermiona. A bylo to na chvilku. A on ho teď měl hlídat! Pokusil se na tváři vykouzlit co nejpříjemnější úsměv, aby ji uklidnil, přestože vnitřně panikařil. Nico, zabalený v dečce, zatím ale stále poklidně spinkal, takže Theodorovou prací nyní bylo jej jemně houpat, aby se neprobudil.

„Sednu si tamhle," zašeptala Hermiona a ukázala do kouta. Ještě naposledy přejela svého syna a Thea pohledem, pousmála se a cestou ke stolku si ze svého pokoje přivolala učivo na OVCE.

Theodore Nica pomaličku houpal a se zájmem si prohlížel jeho malý obličejík. Jako by to bylo včera, kdy byl ještě menší než teď! Takový roztomilý drobeček, co na všechny poulil své světlé oči, poznával svět a křičel. A brzy mu už bude půl roku! To to uteklo. Vyrostl, ano. Tvářičky měl baculatější, vlásky delší a i ručičky už měl větší, přestože do pěstičky zvládal vzít jen jeden Theodorův prst, jenž si občas s oblibou strkal do pusy, aby měl co žužlat.

Theo se nemohl dočkat, až se Nico bude učit mluvit. Už nyní občas svým dětským hláskem zažvatlal pár slabik, které nedávaly smysl. A co teprve, až bude dělat první krůčky! Usmál se při tom pomyšlení a něžně jej pohladil po maličké růžové tvářičce. Nico se trochu zavrtěl a začal cumlat dudlík. Theo doufal, že bude moct být u toho, až Nico začne pomaloučku chodit. Hermiona bude tak pyšná. Dovedl si představit tu hrdost jasně vepsanou v její tváři. Bude dojetím plakat? Možná ano. Prožívala s ním každou chvilku. A dávala mu tolik, tolik lásky. A když už o ní byla řeč...

Theo vzhlédl a zjistil, že se na ně Hermiona dívá. Na tváři jí hrál malý úsměv a i jemu cukaly koutky. Potichu na ni zavolal: „Neměla by sis náhodou opakovat?"

•••

Blaise tichým krokem scházel po schodech dolů. Soustředil se na to, aby ani jeden schod nezavrzal. Možná by si toho ale ani nikdo nevšiml, protože z jednoho salonku byly slyšet zvýšené hlasy. Tedy, spíš jeden zvýšený hlas. Ten druhý byl tichý a skoro až opatrný, uklidňující. Blaise zatnul ruce v pěst a neochvějně zamířil tím směrem, odkud slyšel matku a nevlastního otce, jak na ni cosi řve.

„Jak si to vůbec představuješ?! Myslíš si, že budeš pořád někam courat?! Myslíš, že tě furt někde chtěj?! Přestaň se ostatním vnucovat, Keiro! Snižuješ tím svoji cenu a hraješ si na nějakou mudlovskou šmejdku, co všem podlejzá a snaží se jim zavděčit! Ale taková ty možná jsi, co?" uchechtl se ten muž a Blaisovi se vzteky zatmělo před očima. Zastavil se za rohem a poslouchal. Nebylo to poprvé, co na ni takhle řval. Nebylo to poprvé, co se jeho matka vůbec nebránila, jen se sklopenou hlavou přikyvovala. Blaise si nebyl jistý, jak dlouho už to trvá, ale měl toho dost. Tohle nehodlal dále tolerovat.

„Máš pravdu, drahý. Skutečně to byla hloupost. Neměla jsem - omlouvám se." Jeho matka mluvila tak tiše, že musel napínat uši, aby ji vůbec zaslechl. Ta pokora v jejím hlase ho zarazila. Čistokrevné manželky měly být poslušné, ale jeho matka - Tohle přece nebyla ona. Jeho matka byla lvice, co se nedala. Co bojovala.

„Furt jsi někde pryč! Vždyť už jen minulý víkend jsi byla takovou dobu u Averyových! Takhle už to dál nepůjde, kočičko. Ty máš sedět doma a starat se o toho tvýho spratka. Já mám navštěvovat známé a vážené přátele a tebe brát s sebou jako doprovod, když to uznám za vhodný! Takhle to teď bude, jasný? Já už ty tvoje věčný návštěvy dál trpět nehodlám! Teď někam budeš chodit jen se mnou," zavrčel na ni hlasem, jenž nepřipouštěl námitky. Blaise měl chuť rozrazit dveře a vtrhnout dovnitř, ukázat tomu chlapovi, že takhle s jeho matkou mluvit nebude! Ale proč se nebrání? Proč nic neřekne? Proč to trpí? Udivovalo ho to.

„Ano, drahý. Samozřejmě máš pravdu," souhlasila poslušně Keira Zabiniová, naprosto prázdným hlasem, jako kdyby právě ztratila veškerou svou hrdost, úctu, ženskost. Blaisovi z toho bylo zle. Rychle se vrátil do svého pokoje a pak dlouho ležel na posteli a zíral do stropu. Co to jen s jeho matkou provedl? Nepoznával ji. Všechno se měnilo...