❞NIC NENÍ JEDNODUCHÉ, A UŽ VŮBEC NE SÁM ŽIVOT A JEHO NÁSTRAHY.❞

„Poslyšte... měl bych ještě jednu prosbu,“ řekl opatrně Blaise, když vyřídil všechny nezbytnosti. S Violett se už dávno rozloučil, tu teď nejspíš někdo prováděl po domě a seznamoval ji se všemi dětmi, jež tu žily mnohdy už i několik let. Žena sedící naproti Zabinimu se pousmála a propletla si prsty.

„Samozřejmě. Povídejte,“ pobídla ho kývnutím hlavy a zlehka ji naklonila na stranu, zvědavá, co jí asi bude chtít. Blaise si tiše odkašlal a poposedl si. Hledal ta správná slova a dával si s odpovědí načas.

„Myslíte, že by byla možnost Violett navštěvovat? Zná mě, a i já jsem si k ní utvořil určitý vztah. Byl bych rád, kdybych se s ní mohl alespoň občas vidět,“ dostal ze sebe nakonec, nejistý, jakou odpověď asi dostane. Tmavovláska mu věnovala soucitný pohled.

„Rozumím vám. Nu, nemám důvod vám něco takového zakazovat, sama s tímhle nemívám problém, pokud jsou dotyční dospělí zodpovědní a dají na dítko pozor. Nicméně vám řeknu, co říct musím, pane Zabini: neupínejte se na tu dívenku víc, než je třeba. Děti se se ztrátou většinou smiřují tak, že svou pozornost plně obrátí na něco nebo na někoho jiného. Viděla jsem, že vás Violett má v oblibě. Ano, můžete ji vídat a brát ji někam ven, koneckonců to tak dělávají i rodiny, které mají zájem o adopci některého z našich dítek, a chtějí ho před tím poznat. Jsem přesvědčena, že i Violett brzy získá novou rodinu, a v takovém případě bude pro obě strany lepší, když se s ní přestanete vídat. Něco jiného by bylo, kdybyste měl i vy zájem o adopci. Ale takhle vás to ušetří ztráty i větší bolesti, to mi věřte,“ řekla mu žena s lítostivým úsměvem a Blaise uhnul pohledem. Odkašlal si, porovnal si kabát a vstal.

„Samozřejmě, rozumím tomu, jak to myslíte. Nicméně budu i nadále jednat tak, jak sám uznám za vhodné. A je mi jedno, kolik bolesti mě to bude stát,“ řekl jí pevným hlasem těsně před tím, než se rozloučili.

Protože na bolest jsem už zvyklý, dodal si ještě trpce v duchu.

☆
                     ☆
       ☆

„Je to kruté,“ řekla Hermiona zničehonic, když po dni stráveném v práci opouštěli svou kancelář a mířili domů, aby mohli načerpat nové síly na další den. Theo se na ni překvapeně podíval. Všiml si, že byla celý den podivně zamlklá. Ale vlastně jí docela rozuměl. Určitě ji trápila Violett a to, zda bylo jejich rozhodnutí správné. Neukvapili se? Nezničili té dívence život ještě víc? Ale co by mohli dělat jiného? Bylo to komplikované.

„Co přesně máš na mysli? Naše rozhodnutí o osudu Violett? To, že se Smrtijedi neštítí ničeho a páchají zvěrstva i po pádu Pána Zla, jen proto, že se prostě nudí? Nebo máš na mysli celý život? Protože o tom jsme se, řekl bych, všichni přesvědčili na vlastní kůži,“ pousmál se nevesele a nabídl jí rámě, když společně vykročili na liduprázdnou ulici, kterou osvětlovaly jen pouliční lampy, jejichž světlo slabě mžikalo.

Hermiona se do něj vděčně zavěsila a láskyplným pohledem vyprovázela Nica, který skákal mezi kalužemi. Věděla, že je jen otázkou času, než do jedné z nich hupsne a ušpiní si všechno oblečení. I ona sama ráda skákala do kaluží, když byla malé dítě, a vždycky se tomu hrozně smála. Nešlo tomu odolat, bylo to tak lákavé! Jedna z malých dětských radostí, které svému synovi zkrátka nedokázala odepřít.

„Asi všechno, co jsi řekl,“ vydechla v odpověď nakonec a oba dva se na chvíli odmlčeli. Nějakou dobu byl slyšet jen klapot Hermioniných podpatků a Nicův výkřik, když vyplašil pár holubů, kteří na chodníku hledali drobky a nějaké zbytky. „Jak to, že vždycky víš, co říct?“

Theodore se uchechtl. „To se pleteš, Hermiono, nikdy nevím, co říct. Ale rozumím tomu, že tě tahle situace frustruje. Ani já z toho nejsem příliš nadšený, ale budeme se s tím muset smířit. Zapomenout na to a jít dál.“ Stejně jako pokaždé v našich životech, dodala si Hermiona v duchu trpce, ale věděla, že má Theo pravdu. Nic není jednoduché, a už vůbec ne sám život a jeho nástrahy. „Violett to nakonec zvládne. Je to silná holka. Ale i tak se obávám, že ji tohle všechno poznamená už na celý život.“

„Koho by to také nepoznamenalo,“ povzdechla si Hermiona a zadívala se na nebe, jež halily tmavé mraky. Ani měsíc jim dnes nesvítil na cestu. „Mám trochu obavy o Blaise. Byl tu s ní každý den alespoň na pár minut. Oblíbil si ji, a i ona ho má ráda. Myslím si, že to odloučení ani jeden z nich neponese příliš dobře. Nechci, aby se zase uzavřel do sebe a odcizil se nám ještě víc.“

„To Blaise dělává. Raději se s problémy vypořádává po svém a drží to v sobě, než aby někoho požádal o pomoc. Chce to vždycky zvládnout sám a pokaždé tvrdí, že tím nechce nikoho obtěžovat,“ pokýval hlavou Theo. V tomhle Blaisovi vcelku rozuměl. Ani on nebýval jiný. „Myslím, že se za Violettin stav cítí být trochu zodpovědný. A možná, že v ní i vidí sám sebe.“

Hermiona k němu otočila hlavu a nechápavě na něj pohlédla. „Co tím myslíš?“ chtěla vědět.

Theodore se jen výmluvně usmál. „Ale to nic.“ Na roh ulice už došli mlčky. Nico tam na ně čekal a netrpělivě přešlapoval z nohy na nohu.

„Mami, já potřebuju čůrat,“ řekl Hermioně hned, co k němu přišli. Hermiona se pustila Thea a natáhla ke svému synovi ruku. Ten se na Theodora zazubil a on mu hravě rozcuchal jeho světlé vlasy. Potom se podíval na Hermionu a usmál se na ni.

„No, už budeme muset jít,“ řekla Theovi a on chápavě přikývl. Hermiona si zastrčila pramen vlasů za ucho. „Tak se uvidíme zítra v práci?“

„Jako vždycky,“ přikývl tmavovlasý muž a pak si lehce odkašlal. „Poslyš, napadlo mě... nechtěla bys někdy zajít na večeři? Už dlouho jsme nikde nebyli a myslím, že by to mohlo být příjemné zpestření. Co ty na to?“

Hermiona na něj chvíli jen zírala, ale pak potřásla hlavou a usmála se. „To by šlo. Zítra se domluvíme na podrobnostech, jo? Tak dobrou noc,“ rozloučila se s Theem, kterému po její odpovědi začalo splašeně bušit srdce.

„A ať tě blechy štípou celou noc,“ dodal Nico se smíchem a stihl mu už jen zamávat, než se s ním Hermiona přemístila domů.

Theo tam ještě chvíli stál a díval se na místo, kde stála Hermiona. Na tvář mu spadly první dešťové kapky, a jak mu sklouzávaly po lících, obličej mu rozzářil blažený úsměv.

•••

Byla bych moc ráda, kdybyste mi tu zanechali nějaký komentář, váš názor na příběh, co se vám líbí/nelíbí...🙈