Život je nevyzpytatelný. Je to hra plná spletitých obratů, z níž odejdete jako vítěz, pokud víte, že jste svá léta nepromrhali zbytečně. Že to celé mělo smysl. A že vlastně odcházíte šťastní a spokojení s tím, kolik vzpomínek jste získali. Protože vzpomínky jsou to, co nás tvoří tím, kým jsme. A život, byť není mnohdy peříčko, se má pořádně prožít. Se vším všudy.

Jak řekl Oscar Wilde: Žít, to je nejvzácnější věc na světě, neboť většina lidí jenom existuje.

I když vás provází neradostné okamžiky, život se nesmí vzdát. Právě naopak. Je třeba o něj bojovat až do posledního dechu, protože je to ten nejkrásnější dar, jaký jsme mohli dostat. A strasti, smutky, neveselé chvíle plné komplikací, i to k tomu zkrátka patří. Dělá to život takový, jaký je. Ale je to jen období. Netrvá to věčně, i ono musí jednou skončit. I smutek musí jednou odejít, aby jej mohla vystřídat radost, a slzavé údolí se promění v údolí smíchu. Stačí jen vytrvat. Každý problém má řešení.

Možná se vám v tu nejhorší dobu zdá, že nic není jako dřív, a že už to takové nikdy nebude. Všichni se mění. Vztahy se rozpadají. Kamarádství zanikají. A ty vzpomínky blednou. Co pro nás dřív bylo důležité, je dnes pouhou banalitou. Smích pomalu utichá. Oči ztrácejí tu radostnou jiskru. Možná je to pravda. Možná jsme prostě vyrostli strašně rychle a je pro nás těžké vrátit se tam, kde jsme byli.

Ale nejen dospívání si pro nás připraví krušné chvíle.

Protože, slovy Stephena Kinga, monstra jsou skutečná a duchové také. Žijí uvnitř nás a někdy vyhrávají. Důležité ale je se nenechat jednou prohrou zlomit.

Vlak se kodrcavě rozjel, projel zatáčkou a zmizel za rohem. Mírné pohupování bylo svou stereotypností podivně uklidňující. Pohodlně se uvelebil na sedadle a zavřel oči. Představoval si, jak asi bude vypadat budoucnost. Kam ho zavede neznámá cesta, po níž se vydal vpřed. Pokud se ohlédne zpět, bude se dívat jen na ty krásné věci.

„Kdyby ses mohl vrátit zpátky do minulosti, co bys řekl svému mladšímu já?"

Usmál se. Věděl naprosto přesně, co jí odpoví.

„Řekl bych mu, že není tak sám, jak si myslí, že je. A že za každým mrakem znovu vyjde slunce."

Ale možná jste někdy tak sami, až to dává smysl.

Konec

•••

Tak, a máme tu konec. Musím se vám přiznat, že se jedná o druhou verzi, kterou jsem sepsala teprve nedávno - protože mi přišlo, že to bude více reálnější a méně pohádkovější. Protože co si budeme, život není peříčko. A Blaise je komplikovaná osobnost.
Nicméně v tomto bodě to ukončuji a dávám prostor vaší fantazii. Vrátil se Blaise? Nebo se rozhodl žít v cizině? Vrátili se k sobě Hermiona a Theo? Nebo kvůli té malé nehodě vznikl nový pár - Theo a Daphne? Měla se Violett dobře? Chodila nakonec do Bradavic? Stýkaly se s Josephine? Jak říkám, je to už čistě na vaší fantazii❤
Jak už jsem zmiňovala, toto je druhá verze příběhu. Nicméně ve wordu mi leží ještě ta první, původní. Proto se ptám vás: měli byste zájem, abych zde zveřejnila i ji? Nebo ji necháme v tajnosti?🙈
Budu moc ráda, když se mi tu vyjádříte, a i za jakýkoliv názor k příběhu vám budu velmi vděčná. Snad vám to něco dalo. Doufám, že ano. Díky, že jste to prožívali se mnou❤
S láskou,
Milda❤