❝PROSÍM, AŤ UŽ TO SKONČÍ...❞

Ležela na tvrdé kamenné podlaze a třásla se nejen zimou, ale i strachem. Chlad ji pohlcoval do svého mrazivého objetí a svíral ji tak pevně, jako kdyby ji už nikdy neměl pustit. Panovalo tu mrtvolné ticho, jež tu a tam prolomilo tiché cupitání maličkých nožiček. Pokaždé sebou při tom zvuku trhla. Horké slzy jí stékaly po tvářích a zanechávaly po sobě vlhké stopy. Neviděla si ani na špičku nosu a to ji děsilo. Byla zajata ve víru temnoty. Měla pocit, jako kdyby přišla o zrak, a cítila se ještě bezbranněji než doposud.

K uším jí dolehly ostré kroky. Někdo scházel po schodech a ozvěna klapotu jeho bot se odrážela od stěn. Trhla sebou, když uslyšela, jak se hlasitě otevřely dveře od její cely. Bylo to, jako kdyby dostala ránu bičem.

Kroky se přibližovaly, pomalu, pečlivě. Plížil se k ní jako šelma, jež si obhlíží svou kořist. Kousala se do rtu, jenž si prokousala až do krve, jejíž kovovou chuť vzápětí ucítila na špičce jazyka. Neudělá mu tu radost. Neukáže mu, jak je slabá. Nedá mu najevo, jak moc ji zničili a rozervali pouhými urážkami.

Zavřela oči a na řasách ji polechtaly slzy. Skoro si přála, aby za ní místo něj přišla Bellatrix. Aby ji mučila. Zabila ji. Věděla, že přesně to si přála, lačnila po její mrtvole, která by se jí válela u nohou. Byla smířená s tím, že se odsud nedostane živá. Nikdo z nich. Tak proč to museli nadále protahovat? Proč to ještě neukončili?

„Tak bezmocná... Jaké to je, co, ty mrňavá mudlovská šmejdko," zasyčel náhle jako had a přestože mluvil docela potichu, jí to přišlo skoro ohlušující, jako kdyby na ni řval. Nejraději by si zacpala uši, aby jej nemusela poslouchat. Nechtěla slyšet, co jí našeptává jeho krutý hlas. Nechtěla - „Přísahal jsem vám, že za to, co jste mi provedli, zaplatíte. Každý z vás na vlastní kůži velmi palčivě pocítí to, co jsem zažíval já. Jaká muka to pro mě byla. Ty jsi určitě velmi empatická dívka, viď, Grangerová? Jistě mě lituješ a chceš mě pochopit, že ano? Chceš zjistit, jak jsem trpěl. Chceš to zažít na vlastní kůži," vysmíval se jí a pak ji hrubě popadl za vlasy. Vyjekla, nečekala to. Do očí jí znovu vhrkly slzy, když jí vlasy sevřel pevněji do pěsti a škubl jimi. Zvedla se na loktech a otřásla se, když jí ucho ovanul jeho horký dech. Do nosu ji zaštípal zápach alkoholu. V duchu zakňučela jako raněné zvíře. Ale nedokázala mu vzdorovat. Nedokázala se ubránit. Měl ji v hrsti.

„Hlavně, že jste všem zase dokázali, jak velcí hrdinové jste, že? To byla ale zábava, vloupat se na Ministerstvo kouzel a nechat poslat do Azkabanu pár Smrtijedů. Jako vždycky za vás bojovali druzí. Dospělí. Ten takzvaný Fénixův řád. K popukání, opravdu." V hlase mu zazníval výsměch, na tváři se mu vlnil úšklebek. Hermiona mlčela a soustředila se na to, aby nevydala ani hlásku. „Zábava... jak jste se u toho pobavili, že? Nejspíš je načase, abychom se pobavili také my. Ostatně proto jsem za tebou přišel." Hermiona se zděsila a celá se napjala, když ucítila, jak jí rukou přejíždí po boku a posouvá ji výš, až na její hruď.

„S Potterem si to osobně vyřídí Pán Zla, ale než tady bude, my ostatní si můžeme užít trochu zábavy. Můžeme si s vámi dělat, co jen budeme chtít. No není to skvělé, co na to říkáš, Grangerová? Nikdo vás nepřijde zachránit, tentokrát ne. Brumbál je mrtvý a ten váš povedený spolek se rozpadl. Teď každý hraje sám za sebe. Zachraňuje si raději vlastní kůži, než aby svůj život riskoval pro partu děcek, která za nic nestojí."

Hermiona chtěla pryč. Chtěla se rozplynout jako dým, zmizet jako pára nad hrncem. Přála si, aby se rozevřela zem a pohltila jeho, ji, nebo klidně je oba. Jen - ne. Už ne. Ne jeho ruce. Ne - Dost -

„Ty se mnou dnes nemluvíš, šmejdko? Kde je ten tvůj ostrý jazýček, kterým ses tak pyšnila?" Hermiona se trhaně nadechla, když ji sevřel ještě pevněji. Pak ji prudce otočil čelem k sobě a odhodil ji na zem, jako kdyby byla jen kus hadru. Vyjekla a ucítila tvrdý náraz. Zalapala po dechu, když se jí do zad zabodly kusy ostrých kamenů. Lucius jí vrazil silnou facku. Ucítila palčivou bolest na tváři, ale statečně zadržela vzlyk. „Na něco jsem se tě ptal, ty špíno," zasyčel nenávistně a hrubě ji popadl za čelist. Hermiona na něj upírala své vyděšené oči a v duchu se modlila, aby už ji nechal být. Aby ho přestala bavit. Aby ji zabil, tady a teď. Prosím, ať už to skončí...

„Prosím..." dostala ze sebe nakonec třesoucím se hlasem, který nepoznávala. Chvěla se jako poslední lístek na větvi stromu. Stačil slabý záchvěv vánku, aby byla smetena k zemi. Až na samé dno.

„Co jsi říkala? Myslím, že jsem tě neslyšel," posmíval se jí. Hermioně bylo zle. Chtělo se jí plakat, křičet, žaludek se jí kroutil a v hlavě jí třeštilo. Jenže nemohla dělat nic. Mohla jen ležet na ledové zemi, poslouchat jeho urážky a snášet to, co s ní bude provádět. Zavřela oči, ale hned v další vteřině na tváři ucítila facku. Chytil ji pod krkem. „Dívej se na mě, když s tebou mluvím, ty děvko," zavrčel nepříčetně a zesílil svůj stisk. Druhou rukou se jí snažil rozepnout kalhoty a brzy jí je strhl do půli stehen.

Hermiona hlasitě zavzlykala. „Ne. Prosím, prosím - ne."

„Drž hubu. Slyšíš? Buď zticha, ty malá šmejdko. Budeš dělat, co ti řeknu, jasný?" křikl na ni a znovu ji uhodil. Hermiona se pokoušela osvobodit, ale on jí seděl na nohou a rozepínal si kalhoty. Vyděsila se. Svíralo se jí hrdlo, chtěla pryč. Pryč, pryč, pryč. Tohle ne. Bylo jí zle. Bylo jí příšerně. Přála si být mrtvá. Ne. Prosím, ne.

Spočíval na ni celou svou vahou. Drtil ji, dusil ji. Byla jako přikovaná, paralyzovaná. Mrtvá. V hlavě měla naprosté prázdno. Zůstal jen strach. Hlasitě vzlykala, a když ucítila, jak do ní Lucius tvrdě proniká, nebere na ni žádné ohledy, když byla nucena poslouchat jeho šeptané nadávky, když vnímala, jak ji drtí svou vahou a prsty jí pevně zarývá do kůže, všechno se v ní zlomilo.

V ten okamžik ji zabil.