„Padej, ty parchante!" zahulákala na něj podobně jako na psa z ulice. „Myslíš si, že to beze mě zvládneš, huh?" Neustále do něj rýpala, i když jeho sportovní taška s oblečením ležela na chodbě. Naposled jej sjela pohledem, než mu zabouchla dveře před nosem.

„Sakra," kopl do bílé stěny, jenže to mu nijak nepomohlo. Spíš naopak. Sedl si vyčerpaně na kamennou zem a začal přemítat. Kdyby jí zabránil v pití, nemusel by tady teď trčet. Když Clare vyhodili z práce, spotřeba množství laciného alkoholu se navýšila stejně tak jako počet dnů, kdy byla naštvaná a podrážděná. Myslela si, že má alkohol pod kontrolou, ale v podstatě měla lihovina kontrolu nad ní.

Když mu po úmorných dvou hodinách ztuhlo celé pozadí, vstal, protáhl se a upřel svůj zrak na dveře. Už by mohla spát, pomyslel si. Hrábl do své tašky a vytáhl klíče. Potkávat sousedku ve dvě hodiny ráno bylo opravdu nepříjemné. Zvědavá jako vždycky. Spát nejspíš nemusí, když má práci sotva co by kamenem dohodila. Květinářství pod nimi jí vzkvétá podobně jako ty rostliny v něm.

Avšak to musel brát s humorem, poněvadž co jiného mohl dělat? Brečet? Zbytečné. Křičet? Na chvíli by si pomohl, ale ne na dlouho. Klíče si strčil do kapsy, protože nikdy nemohl vědět, kdy se opět stane „bezdomovcem." Ze stolu v kuchyni vzal veškeré prázdné láhve od alkoholu a vyhodil je do popelnice venku. Povzdechl si, když našel jednu další; tentokrát plnou ve skříňce nad sporákem. Alkoholik se holt ke své láhvi vždycky dostane.

I když se snažil vydělávat peníze na živobytí s matkou a nechával si je pro sebe, vždycky si nějaké našla a utratila je za alkohol. Už tolikrát se mu omlouvala a neustále mu slibovala, jak to bude dobré. Ale skutek utek. Už to nebyla ta jeho matka. Byla to osoba, která byla zlomená a opuštěná životní láskou. Kéž by si to dokázal uvědomit a přiznat na déle než dvě vteřiny.

Pod očima měl černá oblaka a jeho energie byla na nule, avšak i přesto se rozhodl udělat vývarovou polévku. Ráno jí bude zapotřebí.

I přestože bydleli v malém bytě, nájem nebyl nejlevnější, a tak byl donucen navštěvovat dvě práce. Touha jít na vysokou zmizela jaksi „do ústraní." Jak by ale mohl? Měl sotva pár hodin na spánek, natož na nějaké studium. Vždycky jej ta myšlenka drásala. Tak rád by studoval a znovu se vrátil do těch dětských let...

Bylo něco okolo sedmé ráno, když se dostal z bytu. Svou tašku nechal ve svém pokoji. Nebude jí potřebovat. Vsadil by se, že až přijde v jedenáct večer domů, bude vše při starém. Všude bude tma a jeho matka nikde. Bude se toulat ulicemi a hledat něco k pití, jako upíři v románech.

Hořce se pousmál na první zákaznici v restauraci a přívětivě se optal: „Dobré ráno, copak to dnes bude?"

Odpoledne se vydal do šatny. Konec směny. Učesal si své hnědé roztřepané kadeře a prohlédl si své pytle pod očima. Věděl, že potřebuje spánek, ale měl pocit, že mu zbyde jenom hodina, než se vydá do večerky.

„Ahoj, Andy, mohl bych s tebou něco probrat?" zaklepal a promluvil jeho šéf. Byl to Angličan od hlavy až k patě. Často nosil obleky, aby tak nenarušoval atmosféru restaurace. Kdyby se s ním častokrát nesmál, jako to dělával, myslel by si o něm, že je pěkný suchar.

„Vím, že už pro nás pracuješ pár měsíců a jsi pracovitý, ale... donesla se ke mně jedna informace."

Hnědovlasý si v rychlosti oblékl triko a otevřel dveře. Jeho šéf se tvářil naštvaně, ač byl jeho hlas ku podivu ledově klidný. Tohle nebude pěkný rozhovor. „Jaká?"

„Řekl bych, že jsi až moc pracovitý, to nevíš o tom novém zákoně?" Muž naproti němu zavrtěl hlavou. „Každý občan pracující v Londýně musí mít jen jednu práci na plný úvazek a žádnou jinou," dovysvětlil a sjel ho pohledem. Jeho oblečení se hodilo spíš na vycházku po pláži než pro tu lednovou zimu venku.

„Odkdy?" vytřeštil na něj oči.

„Před týdnem to schválil parlament. Je mi to líto, Andre, ale budu tě muset propustit. Už jenom kvůli tvému dobru," zavrtěl hlavou a oddechl si. Evidentně to pro něj taky nebylo příjemné. Hnědovlasý muž se díval do země a nemohl věřit svým uším. Měl pocit, že jeho šéf mluvil dál, až mu nakonec položil ruku na rameno a jemně jej poklepal. Jedno pohlazení mu ale nebude dávat výplatu.

Kvůli mému dobru. To tak. Práce v té malé podělané večerce mu jídlo a střechu nad hlavou v Londýně nezařídí. Sedl si vyčerpaně do křesílka a dal hlavu do dlaní. Potřeboval si zorganizovat to, co musí udělat. Měl pocit, jako kdyby jeho nohy pro dnešek vypověděly službu. Špatně spí. Přišel o jednu práci. Dobrá, fajn. Dneska to nenapraví.

Vydal se na nejbližší stanici metra ve snaze se bryskně dopravit do večerky. Cestování metrem mu přišlo uklidňující. Někdy si představoval, kdyby v celé podzemce zavládla hustá tma. Zůstal by jenom on a jeho myšlenky. Nikdo jiný. Žádné starosti a vrásky na čele. Pouhé ticho a temno. Miloval ty okamžiky v metru, kdy bylo skoro vylidněné; ovšem to byly ojedinělé situace.

„Do prdele!" zaklela nějaká mladá žena a vyběhla k východu. Pohlédl na místo vedle ní. Nechala si tam jakousi bichli se sešitem. Ostatní nehnutě sledovali obrazovky svých telefonů a nějakým přihlouplým sešitům nevěnovali pozornost.

Naklonil se k sedadlu, aby zapomenutou věc zachránil. Neubránil se a název toho – nejspíš časopisu – si přečetl. Tears of Fashion. Na přebalu byl jakýsi muž s poněkud extravagantním oblečením. Pohlédl na sešit, který mu spíš připomněl diář. Na první stránce se nacházely kontaktní údaje a on se nedokázal ubránit úsměvu; tahle ženská opravdu myslela dopředu.  

---------------------------------  

Ahojky! 😊
Přicházím s novou povídkou „Stíny altruismu." Je to pro mě poněkud nové téma, ale to znamená nový svět, takže proč ho neprozkoumat?
Asi tuším, že je tahle kapitolka nezáživnější, ale měla lehce nastínit počátek. První moment, od kterého se bude odvíjet celá povídka. Snad se Vám bude líbit. ><

Přeji krásný slunečný den ☀

-Catherine2850