Faríd netušil, jak dlouho již takto putovali. Vše se mu pojilo do mlhavé kaše, dokonce by i přísahal, že opět prožívá předchozí den, jen s tou změnou, že ho nyní píchalo u srdce a atmosféra se nesla v duchu ticha. Nemluvil s Akramem a Akram nemluvil s ním.

Postupem času se začalo okolí nápadně měnit. Písek se zcela ztratil, nyní měli pod nohama hlínu a kolem sebe stromy. Vzduch voněl po trávě, tu a tam se Farídovi mihl před očima motýl. Jak nezvyklé, vlastně i nádherné.

„Pouštní dáma," okomentoval Akram tvora, který Farídovi přistál na prstě.

Motýl měl modrá křídla s fialovými flíčky po stranách, jeho barevnost Farída přímo učarovala. Nedokázal z něj spustit oči a s rukou téměř nehýbal, aby stvoření nevyplašil.

„Ještě nikdy jsem nic podobného neviděl," vydechl s jistou fascinací a nechal motýla, aby mu popolezl po prstu. Drobné hmyzí nožičky ho zlehka šimraly. „Proč se mu říká pouštní dáma, když na poušti není k nalezení?"

„Kdoví, vypadá rozumně," pousmál se Akram. „Třeba si řekl, že mu bude v chládku stromů lépe."

Faríd zamyšleně přikývl. Motýl roztáhl svá nebesky modrá křídla a vzlétl. Jeho pohyb se podobal tanci. V letu se kolébal ze strany na stranu, jako by ve vzduchu nacházel obláčky, z nichž se mohl odrážet a stoupat výš a výš, dokud Farídovi zcela nezmizel z dohledu.

„Kéž bych ho mohl ukázat doma," povzdychl si a opět sevřel otěže, jak nejpevněji to jen dokázal. „Malika by si ho zamilovala."

„Ta maličká, že? Můžeš jí o něm napsat, jestli chceš. Třeba i připojit obrázek, něco takového umí dopis zkrášlit. A vůbec... umíš psát?" zaváhal a věnoval mu ustaraný pohled. „Kdyby to byl problém, můžu –"

„Ne, to je dobré," přerušil ho Faríd a opět upřel pohled na otěže, které mu ve zpocených dlaních klouzaly. „Psaní mi nedělá problémy, nejsem hloupý."

„To jsem nikdy neřekl!" namítl princ, ale Faríd mu nevěnoval jediný pohled.

„Ale i kdybych své rodině něco napsal," pokračoval bez výraznějších emocí, „nemám, jak by se můj vzkaz dostal domů. Kvůli takové hlouposti nemůžete postrádat lidi."

„Nepotřebujeme lidi." Akram se na něj výmluvně usmál a poté natáhl paži k nebi.

Nad jejich hlavami zaznělo zaskřehotání a do princovy kožené rukavice, kterou si dle všeho nasadil jen kvůli tomuto kousku, se zaryly drápy poštovního jestřába.

„Tady Šťovík doručí jakoukoli zprávu budeš chtít. Momentálně ho nepotřebuju, rád ti ho půjčím."

„Opravdu?" podivil se Faríd a opatrně si jestřába přeměřil pohledem. „Tak... děkuji."

„Za málo, Flíčku," odvětil princ ležérním tónem jemu tak moc vlastním, a poté se oba jezdci opět ponořili do ticha.

Přítmí lesa jim dovolovalo oddechnout si od spalujícího sluníčka, které jim téměř bez přestání viselo nad hlavou. Zvláště příjemně vnímal místa, kde se stíny stromů pojily v jednu velkou rozlehlou chladnou plochu. Tehdy na něj ono tajemné a nepoznané prostředí severu dolehlo v celé své kráse.

Během projížďky lesem ho hned několikrát přepadl pocit, že by měl vytáhnout svůj starý plášť a zabalit se do něj jako do deky, ale nakonec tak neučinil. Jakmile se totiž těmto chladným místům vzdálil, síla slunce opět udeřila. Ostré paprsky se mu zachytávaly na šátek, který měl uvázaný kolem hlavy, a jeho látku jen více a více rozehřívaly. Přišlo poledne. Čas na společné modlení.

Svůj starý plášť opět využil místo modlitebního koberečku, zatímco se k tomu novému tiše tulil, jako by v jeho měkkosti hledal útěchu. Byť se nyní nacházel ze všech stran obklopený lidmi, přistihl se, že mu již tolik nepřekáží. Možná za to mohla generálova slova nebo za vše nesl odpovědnost zážitek z minulého večera, ale najednou mu přišlo, že se mezi těmi lidmi ztrácí. Že se stal plnohodnotným členem skupiny, který na sebe nepoutá zbytečnou pozornost. Stejné oblečení. Stejné poslání.

Po modlitbě byla vyhlášena pauza, v rámci které se měli vojáci postarat o Raněné, jak se přezdívalo mužům z jednotky, která byla toho osudného večera ve společnosti prince napadena stínotvůrcem. Převáželi je ve voze, který si Faríd mylně vyložil jako zásobovací, a i když by do něj předtím rád nakoukl, nyní se tomu místu vyhýbal podobně jako Hakim kuchyni.

Jeho bratr již stihl při vaření napáchat jisté škody v podobě mini požáru i připáleného hrnce, avšak Faríd by raději spatřil všechny plameny pekelné než se jen přiblížit k těm tělům bez života. Z vozu k němu doléhal známý pach blížícího se konce života, který v pozorovateli probouzí instinkt bojuj, nebo uteč. Smrt. Bez mrknutí oka se rozhodl pro možnost vzdálit se a dále se těmi chudáky nezabývat. Bude se od toho místa držet co nejdál.

A tak si Faríd nalezl klidné místo s tím, že si dá svačinku. Spokojeně přivřel oči a dal se do žužlání chlebové placky, když nad sebou zaslechl rázné mlasknutí.

„Na!" ozvalo se mu nad hlavou a než se nadál, už na něj padal balíček svázaných papírů s perem vyřezaným z rákosu. „Od prince," dodal voják, se kterým se měl již tu čest náležitě poznat.

Právě on do něj tehdy v hostinci nevrle vrazil a později mu jako maskovaný bandita hrozil podříznutím. Nyní po něm házel psacími potřebami. Generál Chálid sice naznačil něco o respektu, ale Faríd vytušil, že muž, jehož oči v sobě skrývaly smrtící déšť šípů, bude vším, jen ne nově nalezeným přítelem.

„Děkuji vám," zamumlal nakonec a chopil se potřeb. „Mám vám je pak vrátit, nebo – "

„Chystáš se brečet?" přerušil ho voják a hodil mu do klína keramickou nádobu s inkoustem, kterou Faríd jen s obtížemi zachytil. „Včera jsi bulil jak malá holka a teď tady kňouráš, že chceš domů a mušíš napšat maminče. To svět neviděl, takovej ubožák," odfrkl a při odchodu ho nezapomněl důležitě švihnout pláštěm.

Faríd na tento čin nijak neupozornil, jen si promnul podrážděné oko a psací potřeby uložil do tašky, kde nalezl i zbytek chlebových placek a kožený sáček s datlemi. Zvlášť na poslední položku nedal dopustit. Lidová moudrost pravila, že sladké pomáhá odehnat zlo. Faríd za ně byl vděčný, jen netušil, jak se mu tam objevily. S Hakimem žádné nesehnali, ale kdo jiný by mu je zabalil?

„Výborně, kluk z farmy. Něco pro tebe mám," vytrhl ho z přemýšlení generál, který se nad ním nyní hrozivě tyčil, a natáhl k němu ruku se zbraní.

Faríd na něj mlčky vytřeštil oči. Raději být několikrát trefený nádobou s inkoustem, než aby mu někdo nabízel šavli. Vždyť co si generál myslel? Vážně mu nabízel zbraň? Jemu? Člověku, co za život držel jen pár košů, lopatu nebo konvičku na zalévání? Opravdu? ŠAVLE?!

„Děkuji vám, pane, ale obávám se, že budu muset zdvořile odmítnout," polkl a zlehka se od zbraně odtáhl. „Ještě bych mohl někoho zranit. Vždyť je ta čepel zaoblená, s tím bych si ani chleba nenamazal!"

„A ty by sis s ní snad chtěl mazat chleba?" Chálid tázavě povytáhl obočí a zadíval se na něj jako na největšího podivína v celém jánešínátu.

„Ne, to byl jen... příklad. Chci tím říct, že se zbraněmi vůb– "

„Pak tě to naučíme." Generálův přísný hlas značil marnost odporu. „Potřebuješ zbraň. Princ Akram si přeje, abys měl alespoň částečnou obranu před možným nebezpečím a já s ním souhlasím."

„Pokud je to jeho přání, proč mi jej nesdělil osobně?" zamručel Faríd. Stačilo jen zaslechnout spojení „princ Akram" a již se mu otevírala kudla v kapse. Kdyby tedy nějakou měl.

„Původně tak chtěl učinit, ale nakonec mě požádal, abych vám dělal prostředníka."

„Asi tak úplně nerozumím, pane. Proč by o něco takového žádal?"

„Řekněme, že princ Akram je vskutku... zajímavý člověk," odpověděl mu generál vyhýbavě. „Dokáže číst v lidech jako v knihách, ale v něm samotném aby se vyznal jen Anwaar sám, Anwaar buď milostiv. Prý ti bude lépe, když dostaneš prostor, a tak se pro tuto chvíli rozhodl stáhnout."

„Aha?" Faríd se rozhlédl kolem a spatřil prince, jak o něčem konverzuje s několika muži.

Zřejmě se jednalo o příjemnou záležitost, protože se usmíval. Neskutečné, v tu chvíli působil tak spokojeně a upřímně. Vůbec ne jako zatracený protiva, co myslí jen a jen na sebe!

„Nezdá se mi, že by se zrovna Akram staral o mé bezpečí," povzdychl si Faríd nakonec. „A pokud vážně chce, abych mu na cestách déle vydržel, pak zbraň není řešení. Nechci nikomu ubližovat, nemůžu nikomu ublížit. Ve svatých textech stojí, že nesmíme zabít. Jedná se o jeden z nejhorších hříchů!"

„Pokud nás přepadnou bandité, možná změníš názor. Teď jsi voják a –"

„Ne, pane." I přestože se Faríd snažil promlouvat s respektem, v jeho slovech bylo k zaslechnutí odhodlání věřícího. „Svaté texty zakazují sebrat život Anwaarovým následovníkům, Anwaar buď milostiv. Poslechnu vás na slovo, ale nemohu spáchat ten největší hřích, který jde. Nehodlám brát lidské životy."

„Pokud tě někdo napadne, pak není následovníkem Anwaara," oponoval generál a ve tváři začínal pomalu rudnout. „Anwaar buď milostiv, copak to stále nevidíš? Musíš se bránit!"

„Existují i jiné způsoby."

„Tak jiné způsoby?!" Chálid se plácl do čela, snad aby se uklidnil. Poté si zhluboka povzdechl a konečně mohl pokračovat. „Kluku z farmy, tohle přeci nemůžeš myslet vážně. Pokud odmítáš šavli, pak už zbývá jen zbraň na dálku. Ale práce s lukem a šípem představuje úplně jiný svět. Něco takového tě v tak krátkém čase... MANSÚRE!" křikl směrem k tomu otrapovi, který Farídovi vytrvale ztrpčoval život.

Slova nedokáží popsat, jak moc si Faríd přál, aby ho k sobě generál volal kvůli nějaké jiné, nijak s ním nesouvisející záležitosti. Že od něj jen něco potřebuje a vůbec mu nechce dát na starost jeho ochranu a bezpečí! Vždyť to už ho rovnou mohou předhodit stínotvůrci!

„Tady Mansúr patří k těm nejlepším lučištníkům, které máme," pokračoval generál. „Jestli tě má někdo naučit základ, je to on." Po těchto slovech se obrátil na zmíněného Mansúra. „Nečekám od tebe žádné zázraky, jen aby se k tomu dokázal alespoň trochu postavit a, jak on sám říká, získat si trochu času. Od téhle chvíle ti bude Faríd k ruce, musí se toho ještě hodně naučit."

„Ano, pane," odsouhlasil Mansúr a zůstal na místě, dokud jim generál nezmizel z doslechu. Poté se však jeho klidný výraz změnil a bez varování vymrštil ruku kupředu. Chytil Farída za košili a přitáhl si ho k sobě.

„Myslíš, že tě budu učit?" prskl po něm jako rozzuřený had. „Tebe? Farmáře? Vždyť jsi nicka. Ubožák. Jedinej důvod, proč tě tady princ trpí, je proto, že tě ten stínotvůrce nezabil."

Snad aby svým slovům dodal na síle, tak se rozmáchl a udeřil Farída do tváře. Ten tento překvapivý útok neustál, ztratil rovnováhu a padl zadkem do trávy.

„Ale ne, moje chyba!" zasmál se Mansúr směrem k několika zaskočeným pozorovatelům. „Pardon, chlape, neviděl jsem tě," dodal a podal Farídovi ruku, aby mu pomohl vstát. Jakmile si ho však opět přitáhl k sobě, přátelský tón zmizel.

„Funguješ tady jako živej štít, chlapečku," zašeptal mu do ucha, zatímco jej držel na místě. „Až se objeví stínotvůrce, předhodíme tě mu k nohám a budeme se dívat, jak z tebe vysává duši."

„Proč mi tyhle věci říkáte?" hlesl Faríd a v očích se mu opět zaleskly slzy. Smutek. Hněv. Bezmoc.

„Protože nám Anwaar, Anwaar buď milostiv, a jeho svaté texty zakazují lhát," ušklíbl se Mansúr. „Ale jestli něco z toho, co jsem ti tady řekl, zkusíš vykecat generálovi nebo princovi, tak za tebou přijdu a dokončím včerejšek. Zkus mluvit a podříznu tě, jasný?"

„Jasné," hlesl a k uším mu doputovalo rázné zakrákání havrana.

„Neslyšel jsem tam pane. Zkus to ještě jednou a uctivěji."

„Jasné, pane," zopakoval s nemaskovanou nelibostí a sklopil pohled k zemi.

„Senzace, Flíčku. Něco mi říká, že nám ta spolupráce půjde hezky od ruky. A ještě tohle, generál chtěl, abys měl něco na ochranu. Tak tady."

Faríd si od něj s podivem převzal šíp, jehož hrot působil jinak. Neměly by být náhodou tyto věci špičaté? Kožené pouzdro, které jeho konec krylo, však působilo měkce a bezpečně. Zlehka po něm přejel prsty. Překvapivě příjemné.

„Co na to tak civíš?" ušklíbl se Mansúr, když zaznamenal jeho reakci. „Nevíš, že máme šípy pokrytý jedem? Nebo snad vážně přemýšlíš nad tím, že by ses pořezal? Ugh, to snad ne. Takovej pitomec. Už se nemůžu dočkat, až se tě zbavíme."

Tehdy zaznělo generálovo rázné: „Vyrážíme!" A muži se vydali zpět ke koním. Faríd si v tichosti protřel uslzené oči a promnul tvář, která ho od nedávného úderu stále trochu štípala. Společně se šípem, který si vložil za pas, a taškou bohatší o psací potřeby se i on vydal ke koni.

Přitom musel nad svou situací jen nevěřícně vrtět hlavou. Vlastně se tomu v duchu smál. Úděl živého štítu mu svým způsobem dával smysl, jedině tak se dala přítomnost necvičeného, vykuleného farmáře uprostřed jednotky plné vojáků obhájit. Přežil útok stínotvůrce a oni chtějí zjistit proč.

Za normálních okolností by se jednalo o smutné zjištění. Opět mu usilovali o život. A i kdyby se pokusil utéct, domů by se jen tak nedomotal. S největší pravděpodobností by ho chytili, svázali a jeho rodině by nic nedali. Takto se alespoň mohl rozhodnout. Položit hlavu na popravčí špalek a doufat, že princ svůj slib dodrží, a rodičům druhou část peněz doručí.

Třeba to nakonec nebude tak zlé, dodával si v duchu slova útěchy. Mansúr mu nic vážného neudělá, alespoň pokud se o něm nebude bavit s princem, což v plánu stejně neměl. Generál mu nabízel zbraň, takže ho možná i chtěl nechat naživu, alespoň pro tuto chvíli, a když došlo na stínotvůrce... V Bagrúhu mu neublížil, jen se bezeslova vypařil. Pokud ho tedy Faríd nenapadne jako první, mohl by z toho vyváznout bez újmy. Stačí jen zůstat potichu.

S touto myšlenkou si oblékl svůj starý kostkovaný plášť. Kdyby se ho někdo ptal, ke skupince nepatřil.

***

„Les je tu hluboký," okomentoval jízdu Akram, jehož kůň se opět objevil vedle toho Farídova. „Chvíli potrvá, než se odsud vymotáme, ale aspoň máme chládek, co myslíš?"

„Souhlasím," přikývl bez výraznějších emocí, snad v naději, že princ snahu o konverzaci vzdá a nechá ho na pokoji.

„Jinak jsem slyšel, že tě Mansúr bude učit s lukem," pokračoval Akram s úsměvem. „Vážně nezvyklý. Šavle by byla lepší, je jednoduchá na ovládání. Prostě jen takový sek, sek, pích, pích. A máš hotovo!"

„Tak sek, sek, pích, pích," zopakoval po něm Faríd a pobaveně nad těmi slovy zavrtěl hlavou. „Štěstí, že tě neslyší generál."

„Asi by mě hnal, co? Úplně ho slyším, jak říká: ‚Hele, Výsosti, tak takhle teda ne. Tohle jsme si nedomluvili, zbraně vyžadují úctu a...'"

Akram se zarazil v půli věty a zamyšleně nakrčil obočí. Zdálo se, že něco zaslechl, a i jejich koně se začali chovat zvláštně. Oči měli vytřeštěné a podivně vrtěli hlavami. Divočeli. Chtěli utéct, ale proč?

„Něco je špatně," vyslovil Akram jeho myšlenky nahlas a ohlédl se.

Ve stejnou chvíli se za jejich zády ozval křik.

„Je tady! Stínotvůrce!"

Jednalo se o poslední srozumitelná slova, která k jejich uším dolehla. A stíny povstaly. Srážely jezdce z koní a obmotávaly se kolem nich jako nejvytrvalejší hadi, přesto se zdálo, že jejich cíl leží někde jinde. Postup temnoty společně se zdivočelými koňmi, kteří si razili cestu do čela skupiny, nasvědčoval jedinému. Akram.

Osoba v šedém plášti zvedla ruce. Stále se od nich nacházela daleko, ale Faríd tušil, že něco takového nebude mít dlouhého trvání. Zvlášť, když si vzpomněl na zážitek z uličky, který se měl brzy opakovat.

Stínotvůrce. Přišel si pro ně.

---

Dvě otázky:

1) jaký máte názor na Mansúra?

2) umře nám někdo? OO