Faríd za sebou zavřel dveře ložnice. Párkrát se přerývavě nadechl, ani se nenamáhal s převlékáním do pohodlnějšího oblečení, a svalil se do postele. Přitiskl si polštář k tělu, přitulil se k němu jako kočka ke klubku vlny. Stále se celý třásl a slzy nebraly konce. Máčely látku, která se mu zachytávala na tvář, ale v tu chvíli na ničem z toho nezáleželo. Co na tom, že bude spát na vlhkém polštáři? Potřeboval ty pocity vyplavit a slzné kanálky se ukázaly být pro tento účel více než vhodnými.

Jak jen mohl být tak hloupý? A vidět v něm přítele? Již od prvního setkání tušil, že na Akramovi něco nesedí. Že se jedná o sobeckou, samolibou osobu, která se stará jen a pouze o svůj prospěch. Jenže stačilo pár milých slov a jedna partička té zatracené deskové hry a on mu div nezobal z ruky. Vždyť ho i sám od sebe objal!

Při té myšlence sevřel polštář o něco pevněji, jako by se do něj snažil udělat díru. Ti lidé mu vyhrožovali a on myslel jen na to, aby byl ten ničema v bezpečí. Taková hloupost, něco takového už nesmí dovolit. Musí přehodnotit jejich vztah, který od začátku představoval jen pouhopouhou obchodní transakci. Kupec a zboží. Akram si ho koupil a on mu nyní splní jakékoli přání. I kdyby po něm chtěl, aby se za něj popral s tím zatraceným stínotvůrcem, udělá to. Taková jsou tady pravidla.

Netušil jak, ale slzy ho nakonec ukolébaly ke spánku, který mu vydržel celou noc. A když oči opět otevřel, vítal ho již nový den.

„Brý ráno, Flíčku," pozdravil ho princ, který z nějakého důvodu stál nad jeho postelí, a v rukách držel podnos s chlebem a džusem. „Tohle jsem ti přinesl. Snídaně. Už se na mě nezlobíš?"

„Pokud je to tvé přání, pak se nezlobím," odpověděl a znaveně se vytáhl do sedu.

Oči ho pálily a tvář měl stále vlhkou od slz. Musel plakat i ze spaní.

„Děkuji za snídani, ale já jíst nebudu. Jen provedu ranní modlitbu."

„Něco ale sníst musíš!" nevzdával se Akram.

„Nemám hlad, díky."

„Teď se nasnídáš. Tohle je rozkaz," pousmál se princ a s neskrývaným potěšením sledoval, jak si od něj Faríd tác přebírá. „Podívej se, Flíčku, takhle to nejde. Vím, že jsem to včera přepískl, ale..." Akram se odmlčel a nezdálo se, že by se chystal větu v blízké době dokončit.

„Ale co?" zamumlal Faríd, zatímco uždiboval z chleba. Neměl hlad, ale když dostal rozkaz, tak ho holt splní.

„Chtěl jsem jenom říct, že to celé byla jen taková hra, chápeš? Jasně, blbá hra a já slibuju, že už to nikdy neudělám, ale teď prosím, buďme zase kámoši."

„Je to tvé přání?"

„Ano!"

„Dobrá, pak jsme opět kámoši," přikývl Faríd a napil se džusu.

„Výborně! Teda... A neříkáš to jenom proto, že musíš, viď? Protože mně přijde, že to děláš jenom proto, že si to přeju, a to já nechci."

„Takže nechceš, abychom byli přáteli?"

„Ne. Teda ano! Ale ne takhle, já..." Akram si povzdechl a stočil pohled k podlaze. „Po modlitbě vyrážíme dál na sever. Připraví ti koně."

„Díky," odvětil s co nejneutrálnějším tónem a sledoval, jak za sebou princ zavírá dveře.

Tác odložil na blízký stolek, opřel se zády o stěnu a přitiskl si kolena k břichu. Pokud si předtím myslel, že bude jejich cesta náročná, pak nyní... Vždyť před nimi brečel. Plakal jako malé dítě, úplně se tam sesypal. Všichni ho v tom nepříjemném stavu viděli a jistě se mu za to po zbytek večera smáli. Musel vypadat jako ubožák, ale na jeho obranu, nikdy se za vojáka nevydával. Představoval jen kluka z farmy, tak proč... Proč on?

Až moc dobře znal své schopnosti i limity. Neřadil se k bojovníkům a jistě, pokud by se jeho rodina ocitla v nebezpečí, chránil by je. Rodiče, bratr i sestra, udělal by pro ně cokoli, ale něco takového považoval za samozřejmost. Touha chránit blízké byla zakořeněna v lidské podstatě od vzniku první rodiny. Tehdy se půda Zamin zamilovala do nebes Asmana a společně daly vzniknout dětem, které měly provázet lidstvo od jeho zrodu až po zánik. Světlo a stín, Anwaar a Zilla. A právě Anwaar, Anwaar buď milostiv, jehož boží světlo dalo vzniknout životu, jak jej lidé znali, představoval též i toho největšího ochránce. Někdo takový by se jistě nerozplakal.

Po chvíli vstal a došel si pro vodu, aby mohl provést očistu. Od prince se již dříve dozvěděl, že se v hostinci skrývá místnost s uklidňujícími horkými prameny, doplněná o prostor, kde se dá hezky zchladit, ale on se rozhodl, že tento luxus nevyužije. Místo toho si jen přelije vodu do vědra a vše provede v soukromí. Poslední, co potřeboval, bylo ocitnout se v umývárně s lidmi, kteří předstírali, že mu chtějí useknout prsty.

Během cesty tam a zpět na nikoho nenarazil, pouze zaslechl několik veselých hlasů zvenčí. S plným vědrem ty schody téměř vyběhl a každý jeho krok doprovodilo mírné zavrzání. Nohy se mu párkrát zamotaly, přesto se mu podařilo dostat zpět na pokoj, kde se mohl před ostatními opět zavřít. Na věci, které ho měly čekat po cestě, raději nemyslel.

Více než kdy jindy si potřeboval očistit jak tělo, tak i mysl. Ony krásně urovnané knihy vzpomínek a myšlenek nyní ležely poházené na hromadě, u které si nebyl jist, zda ji chce vůbec rovnat. Možná je nechá rozházené, vždyť na tom nezáleží. Na ničem z toho už nezáleží. Cestu s Akramem nějak vydrží a poté přijde na řadu domov a role farmáře.

Pomyšlení na návrat a úsměv Maliky mu dokázalo ze srdce sejmout trochu tíhy. Nemohl se dočkat, až sestřičku znovu uvidí. Až ji opět obejme. Stejně tak se mu bratr stane uchem, kterému se bude moci svěřit, i ramenem, na kterém spočine. Na Hakima bylo v tomto ohledu vždy spolehnutí, ten nikdy nesoudil. Jen poslouchal.

Faríd se zhluboka nadechl a v duchu si dodával odvahy. Nyní musí jen vydržet. Zatnout zuby a dostat se až do cíle. Poté, co se jeho tělo i mysl uklidnily a díky rannímu odříkání také zcela probudily, mohl vyrazit dolů za ostatními. Akrama i jeho muže nalezl u stájí a přesně, jak princ říkal, koně měl přichystaného k jízdě.

„Dnes nás čeká přespání v civilizaci," sdělil mu Akram s opatrným úsměvem, zatímco hladil svého grošáka po hlavě. „Banta, městečko na hranici. Potom už zbývá jen jedno přespání v divočině a hotovo. Bude i pěknej táborák a Chálid nám k tomu možná zazpívá pár písniček. Generál se nezdá, ale má hlas jako zvon. Těšíš se?"

„Ani nevím," odpověděl mu Faríd bez emocí, a i on svého koně pohladil po hlavě. Hnědákova lysinka mu ruku přirozeně vedla. „Táboření zkusím poprvé."

„Výborně!" zaradoval se princ. „Uvidíš, třeba ti to zvedne náladu. Budeme opíkat dobroty a tak. Jinak... Neviděl jsem tě u ranní modlitby."

„Provedl jsem ji u sebe."

„Aha, no, a pořád platí, že se k tobě můžu přidat?" zeptal se ho Akram s nadějí v hlase. „Třeba hned u té polední?"

„Pokud je to tvé přání..."

„Ne, ne, s tím na mě nechoď. Teď mě zajímá tvůj názor. Chceš mě u sebe?"

„Ne."

Faríd to slovo vystřelil bez milosti jako šíp a Akramovi se na tváři objevil smutný úsměv.

„Ach, tak," vydechl nakonec a stočil pohled ke svému grošákovi. „Dobrá, i to je odpověď. Pokud by se tvůj názor změnil, dej vědět."

Po těchto slovech se princ otočil a přešel ke skupině mužů postávající opodál. Zřejmě měl povídavou náladu, a když zjistil, že mu u farmáře pšenka nepokvete, vydal se o dům dál. Ne, že by si Faríd stěžoval. Jen mlčky upřel pozornost na svého koně a věnoval mu úsměv. Zvíře se nyní zdálo tak krotké. Alespoň jednoho přítele si na cestách udělá.

„Hej, kluku z farmy!"

Faríd neměl pochyb, že ono oslovení náleželo právě jemu. A když se otočil, spatřil zachmuřeného generála, jak mu gestem dává signál, aby k němu přišel. Poslechl. Co pochopil, tak právě Chálid měl hned po Akramovi hlavní slovo. A i jeho přání tak musela být splněna.

„O čem jste teď s princem mluvili?" zamručel generál.

„Seznamoval mě s plánem cesty," hlesl a sklopil pohled k zemi. Po tom včerejším fiasku se mu nedokázal podívat do očí. „Banta a pak... divočina."

Generál nakrčil obočí a věnoval mu přísný pohled, než pokračoval.

„Princ Akram ti prokázal službu, kluku. Včerejší večer jsi byl díky vojenskému testu oficiálně přijat mezi nás. Možná to nevidíš, ale mí muži se na tebe dívají jinak. Já se na tebe dívám jinak. Ukázal jsi kuráž a přesvědčil nás, že si místo ve skupině zasloužíš. Svůj vděk tak princi prokaž viditelněji. A přestaň se odtrhávat od skupiny, kazíš tím morálku. Rozumíme si?"

Faríd semkl rty a zatnul ruce v pěst. Takže on jim tady „kazí morálku"? Ten večer mu hrozili, že jej unesou a odvezou za Prorokem. Že mu usekají prsty. Že ho podříznou! A on má ještě prokazovat vděk?!

„Ano, generále," odpověděl nakonec a Chálid spokojeně přikývl.

„Věděl jsem, že s tebou bude rozumná řeč. Teď běž zpět ke koni. VYRÁŽÍME!" oznámil do pléna a okolí jednalo rychlostí mávnutí kouzelného proutku. „A abych nezapomněl," dodal a podal mu jeden z bílých plášťů, jaké mohl vidět u vojáků. „Pro tebe. Zasloužil sis ho."

Faríd si ten kus oblečení převzal a s podivem promnul látku. Na omak se jednalo o kvalitní, příjemný a vzdušný materiál, jehož nezvyklá měkkost mu dokázala vykouzlit alespoň lehký úsměv na tváři.

„Děkuji, pane," přikývl a ihned si jej přes sebe přehodil.

Jeho starý pláštík zůstal s největší pravděpodobností ležet opuštěný na dvoře. Tak moc se toho večera snažil dostat pryč od všeho a všech, že na něj úplně zapomněl. A nyní měl na sobě toto, tak neskutečně příjemnou a krásnou věc.

Před odjezdem se však pro svůj starý plášť stejně vrátil. Svižným krokem přešel dvůr, sebral jej ze země a složil zpět do tašky. Kdoví, možná se mu bude ještě hodit. Noci bývají chladné, na severu mohou být i chladnější. Teprve poté, co měl Faríd všechny věci pohromadě, se poněkud neobratně dostal do sedla, přesto si vedl lépe než předchozí den. Jejich cesta mohla pokračovat.

---

Vím, že to teď s chudákem Farídem nevypadá dobře, ale nebojte: bude hůř! XD A při psaní příběhu jsem si neodpustila několik memes. Budu vám je sem postupně házet. Tento kousek je ještě z farmy. Chudák Flíček... Jinak i ten výškový rozdíl sedí XD