Cestování za pomoci koní se ukázalo být ještě větším dobrodružstvím, než Faríd očekával. Od prince dostal poklidně vypadajícího hnědáka s lysinkou uprostřed čela, který sice zdálky působil milým, možná až přátelským dojmem, ale když k němu provedl několik kroků, přísahal by, že mu zvíře vyrostlo přímo před očima. Žádný kůň, spíše kolos!

Jak má na tomto zvířeti jezdit? Když byl Akram z dohledu, pokusil se dostat do sedla. Zprvu se snažil postupovat co nejtišeji to bylo možné, ale po nějaké době změnil strategii. Naštvaně funěl a naskakoval ve snaze se přiblížit k sedlu, které podobně jako ostatní, nemělo třmeny. Samotné zachycení nohy se tak stalo obtížným akrobatickým kouskem, ale nakonec se na hřbet koně vážně vyškrábal.

Kromě vlastního splašeného dechu zaslechl i několik chichotalů, kteří jeho zápolení s pobavením sledovali. Jejich ostrý smích ho řezal do uší i ve chvíli vítězství. Akramovi muži mu po této scéně jistě nedají nic zadarmo a kdoví, jak bude vypadat jeho seskok.

Faríd s povzdychem sklopil zrak a potichu obdivoval zdobení sedla. Čeká ho hodně dlouhá cesta.

***

„Jel jsi už někdy na koni, Flíčku?" přerušil ticho jejich jízdy Akram, když viděl, s jakou úzkostí jeho společník svírá otěže.

Faríd se pokusil ovládnout roztřesené ruce a pohlédl na prince, jehož sebevědomá jízda na grošákovi se nedala srovnat s výkonem, který jen pár hodin dozadu předvedl na velbloudovi. Nyní vskutku působil jako někdo z urozeného rodu, a ne jen jako další prázdný koš, co brzy slétne do písku.

„Ne, nebylo... třeba," odpověděl nakonec, zatímco se zuby nehty snažil o alespoň částečně důstojný posed. „Náš velbloud dokázal zastat většinu práce co koně. Pro pouštní prostředí byl ideální."

„Neboj, už brzy v žádným pouštním prostředí nebudeme," oznámil mu princ a Faríd zlehka přikývl.

I přestože ranní modlitbu uskutečnil na domácí půdě, další měl provést neznámo kde, obklopený naprostými cizáky. Jen z té myšlenky ho mrazilo. Byť se mu mnohokrát stalo, že právě polední modlitbu musel provést na trhu mezi neznámými lidmi, jednalo se pouze o jednorázovou záležitost. Nyní mu nad hlavou viselo nepříjemné riziko dlouhodobosti. Žádné sdílení s rodinou, blízkými, zkrátka lidmi, kterým může věřit. Ráno, poledne i večer stráví v doprovodu cizinců. Kdoví, kdy tomu všemu bude konec.

Jejich první náboženská zastávka se tak přirozeně nesla v duchu nesmělosti. Faríd se po docela slušném seskoku na zem stáhl až na úplný okraj skupiny, kde měl jistotu, že se zbytečně nestane terčem posměchu. Sundal si svůj kostkovaný plášť, jehož látka se nesla v podobném stylu, jako jeho šátek na hlavě, a opatrně jej položil na zem. Modlitební kobereček nechal doma a toto se zdálo být dostatečně dobrým řešením. Jednalo se o drobnost, díky které měl pocit, že je Anwaarovi, Anwaar buď milostiv, opět o něco blíže. Že se již nenachází na špinavé zemi, ale o něco výše.

Poklekl na látku a jako vždy dal do odříkání celé své srdce. Přišlo mu to tak přirozené, jenže poté se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že většina skupiny již modlení ukončila. Odbyla si povinné verše a hotovo. Do jaké společnosti se to jen dostal?

Faríd hlasitě polkl. Ti vojáci odbývali modlení a sám princ neustále zapomínal na dovětek, kterým se Anwaarovi, Anwaar buď milostiv, měla projevovat náležitá úcta. Něco takového nemohlo skončit dobře. Jako by nestačilo, že cestuje s nepřáteli jánešínátů, a tedy i zrádci. Co když nakonec vůbec nevěřili v Anwaara, Anwaar buď milostiv, a představovali podobné fanatiky jako stínotvůrci?

Nejistota ho nahlodávala až do morku kostí. Takoví nebezpeční lidé. Měl si o nich zjistit něco víc, než se s nimi bezhlavě vydal na cestu, i když... Jak nad tím přemýšlel, matka by ho s princem poslala tak, či onak. I kdyby se jednalo o ty největší zabijáky a nejoddanější posluhovače temnoty, souhlasila by.

Prostřední dítě. Postradatelný syn.

„Zítra bychom se měli dostat k hranicím Východního jánešínátu," vyrušil ho z přemýšlení Akram, přičemž se mu na tváři opět skvěl úsměv pohodáře. „A co ten protáhlý obličej, Flíčku? Připomínáš mi koně. To je cestování s náma vážně až tak zlý?"

„Ne, omlouvám se," hlesl Faríd, a i on mu věnoval lehký úsměv. „Nechtěl jsem působit nezdvořile, jen je pro mne vše poněkud... nové," odpověděl po kratší odmlce, snad v naději, že tímto jejich konverzace skončí.

„Myslím, že si vymýšlíš," mlaskl princ a Faríd mu věnoval překvapený pohled. „Něco mi říká, že se trápíš. A že za to možná nese odpovědnost tvá rodinka."

„Ne, jsem naprosto v pořádku," zašeptal, avšak tehdy sebou jeho kůň bez varování trhl a on měl co dělat, aby z něj neslétl.

„Ha, prý v pořádku," zasmál se Akram. „Pěkně nám tu kecáš, Flíčku, i to zvíře to vidí! Něco tě trápí, ale žádný strachy, tady jsme všichni kamarádi. Můžeš se mi svěřit, klidně si i poplakat. Já nesoudím, ale můžu bejt fakt dobrej kapesník. Stačí říct!"

„Děkuji ti," vydechl Faríd s úlevou. „Ani nevíš, jak moc pro mě tvá slova znamenají."

Najednou se mu otěže koně držely o něco lehčeji. Možná, že princi vážně nakonec křivdil. Jistě, od první chvíle na něj působil jen jako nafoukaný a sobecký floutek, ale to, jak se ho nyní na vše doptával... Jak si ho všímal... Jak ho viděl...

Farídovi se na tváři objevil uvolněný úsměv, o kterém netušil, že ho bude během cesty schopný, a tělo mu zaplavila zvláštní vlna příjemného tepla, které hřálo, přesto se z něj nepotil.

„Abych pravdu řekl, celá záležitost s tím doprovodem mě činí nervózním," dodal Faríd šeptem, zatímco soustředěně pozoroval cestu před sebou. Písek se pomalu ztrácel a jeho místo zaujaly kameny a stromy. „Již nyní se mi stýská po domově a... Mám strach, že si na mě nikdo nevzpomene. Že jim nebudu chybět."

„Hloupost," pousmál se Akram, ale Faríd zlehka zavrtěl hlavou.

„Někdy si myslím, že v naší rodině nic neznamenám. Obvykle se všichni zaměřují na otce, protože je nemocný. Nebo na Hakima jako na toho nejstaršího a nejschopnějšího. Maliku jako tu nejmenší a nejzranitelnější. A já tomu rozumím. Nechci, aby to vypadalo, že na ně žárlím. Protože já nežárlím, jen..."

„...chceš být čas od času viděn," doplnil ho Akram a Faríd mlčky přikývl. „Na tom není vůbec nic špatnýho, Flíčku. Každý si zaslouží svůj moment slávy. A neboj, dokud budeš cestovat se mnou, dostane se ti tolik pozornosti, kolik jen uneseš."

„Zase to nemusíme přehánět," pousmál se Faríd a pohlédl před sebe.

Přimhouřil oči. V dáli spatřil hory, jejichž povrch pokrývala zeleň jako jedna velká huňatá deka. Stromy, musely jich být celé stovky možná tisíce. Jako by se jednalo o jednu dlouhou, nikde nekončící oázu. Jen tam skočit, proběhnout se, uvolnit se... S povzdychem pohlédl na hřívu koně. Jak dlouho ještě pojedou?

„Už mě pekelně bolí zadek!" zanaříkal princ směrem dopředu, za generálem. „Hlasuju pro pauzičku! Poblíž by měl být hostinec, zabydlíme se a bude. Kdo by měl na ty koně pořád nervy, že jo?"

Faríd nadšeně přikývl a musel se hlídat, aby v sedle neskákal radostí. Jeho pocit štěstí se jen násobil, když zjistil, že v hostinci nejenže zastaví, ale dokonce i přenocují! Tato zastávka sice měla jejich pouť o několik hodin prodloužit, ale princ si vše u generála řádně obhájil. Prý nemohou tak důležitou cestu uspěchat, zvlášť když někteří členové jejich skupiny nejsou na koně zvyklí. Farídovi přišlo, že na něj při těch slovech Akram myslel. Že mu tímto způsobem pomáhal a snažil se všem členům družiny zajistit co největší komfort. Zkrátka se choval jako vzorový vůdce.

Akramovi muži podobnou přestávku s přenocováním dle všeho nepodnikali poprvé. Dalo by se říci, že ve skupině panovala jakási rutina spojena s přesně danými kroky. Faríd po vstupu do hostince jen s podivem sledoval, jak vojáci následují naučený postup. Po hostinci se pohybovali až s mechanickou přesností, zatímco on se zmohl jen na nesmělé postávání mezi dveřmi a nervózní žmoulání popruhu tašky, kterou měl hozenou přes rameno.

„Uhni!" okřikl ho neznámý hlas a než stihl Faríd zareagovat, již byl odstrčen na stranu s takovou vervou, že se málem ocitl v letu.

Po nalezení rovnováhy spatřil robustnějšího vojáka, a také původce jeho nepohody, jak s vakem přehozeným přes záda směřuje ke schodům vedoucím do vyššího patra. Že by se tam nacházely jejich ložnice? Nejraději by dotyčného následoval, ale nakonec se rozhodl držet zpátky. Jen nervózně přešlapoval z nohy na nohu a ztrápeně se rozhlížel po hostinci.

Vzhledem k tomu, že se tato stavba nenacházela na rušné cestě, nebyla tak honosná jako karavanseráje, o kterých Faríd slýchával na trzích, a které vyčerpaným cestovatelům, zejména obchodníkům, poskytovaly střechu nad hlavou.

Dřevěné stěny hostince působily prostým dojmem a několik obyčejných stolů a prázdných židlí prostor též nijak nezútulnilo. Vše dokreslovaly rozvrzané schody, po kterých někdo neustále chodil. Ale co on? Zatímco každý věděl, kde je ho třeba, Faríd tápal. S čím může pomoci? Kam má jít?

„Flíčku! Pojď sem!" zavolal na něj z druhé strany místnosti Akram a jen zaslechnutí jeho hlasu mu dokázalo vykouzlit úsměv na tváři.

Bez jediného zaváhání přešel ke stolu, o který se princ ležérně opíral, rozhodnutý poslechnout si, co pro něj má.

„Tady se najíme a přespíme. Nahoře máme pokoje, tvůj je hned ten u schodů. Samozřejmě bez spolubydlících. Došlo mi, že budeš chtít trochu soukromí."

„Já... Děkuji, vážně moc," hlesl a stydlivě stočil pohled k zemi. „Nečekal jsem tolik péče."

„Za málo," mlaskl Akram a usedl na židli. Zvedl nohy, takže každý mohl spatřit jeho zašpičatělé střevíce. Zřejmě si je chtěl dát na stůl, ale když spatřil naproti stojícího Farída, položil je zpět na zem. „Udělej si pohodlí, čeká nás pár hodin klídku."

„A co koně?" zaváhal a ohlédl se. „Neměl bych..."

„Na to máme lidi," mávl nad tím rukou.

„A zavazadla?"

„I na to máme lidi."

„A co třeba –"

„Lidi!" zasmál se Akram. „I když je to neuvěřitelný, teď nemusíš hnout ani prstem. Jen si sedni, hoď si nožky na stůl a nech se obskakovat."

„Nevím, zda se mi takto trávený čas líbí," zamumlal Faríd a nervózně si promnul ruce.

„Chápu, chceš něco dělat. Tak co si dát trochu vína, hmm? VÍNO!" zavolal na obsluhu. „Pohár pro mě a tady mého přítele."

„Já nebudu," špitl Faríd. „Ale děkuji."

„Neee, s tebou není vůbec žádná sranda," zanaříkal Akram. „Dej si aspoň loka," pobídl ho a přisunul k němu jeden ze dvou pohárů, které se před nimi objevily.

Faríd však jen zavrtěl hlavou.

„Víno nepiji. Anwaar, Anwaar buď milostiv, tento nápoj staví na stranu stínů."

„Ale úplně ho nezakazuje!" zaprotestoval princ a poté lehce zabubnoval prsty o desku stolu. „No, a víš ty co? Buď si teda na džusíku, když po tom tolik toužíš," dodal a přikázal přinést ten nejfajnovější džus pro děti, co tady máte.

„Spokojenost?" zazubil se na Farída, který stále postával před stolem a nyní zaraženě zíral na nealkoholické osvěžení. „Tak se u nás posaď, ju? Mám rád společnost."

Mlčky přikývl a poslechl. Sedl si naproti Akramovi a sklopil pohled k poháru s džusem, který nervózně žmoulal v rukách. Snažil se vymyslet, co bude následovat, ale nedařilo se mu to.

„Dobrá, a teď si dáme trošku zábavy," zasmál se princ. „Generále! Přineste Dingmammon!"

Faríd sebou trhl, div svůj pohár nepřevrhl. Jaké démonické stvoření jim to generál přinese? Co za hrůznou zbraň sem donese? Jakého nebožáka k nim dovleče? Sice netušil co, nebo kdo, ten Dingmammon je, ale dokázal si odvodit, že z toho nic pěkného nevzejde. K jeho překvapení se však před nimi objevila jen hrací deska s žetony.

„Dej si se mnou partičku, Flíčku," pobídl ho Akram s úsměvem a Faríd nevěřícně nakrčil obočí.

„Obávám se, že i v tomto případě budu muset odmítnout," odpověděl nakonec a napil se šťávy. Chuť citrónu ho dokázala osvěžit, mile štípala na jazyku. „Anwaar, Anwaar buď milostiv, hazard zakazuje. Píše se tak i ve svatých textech."

„Co vím, tak se jedná spíš o další takové... doporučení," nahodil princ ležérním tónem.

„Doporučení, které však hodlám poslechnout. Hazard patří ke stínům, je dílem Zilly, a já nehodlám nic takového podporovat."

„Ale vždyť to není zase až tak úplně hazard, jen normální hra! Dokonce ji můžeš naučit i svou malou sestřičku."

„A přivést ji tak na scestí?!"

Faríd se zprudka narovnal. Jeho rozšířené chřípí se zdálo být dostatečným důkazem pocuchaných nervů a v očích se mu zračilo ryzí zděšení. Akram se jen pousmál. I přestože jeho společníka zmáhaly silné emoce, zůstal. Nikam neodcházel, jen stál na místě a funěl, což princi ke spokojenosti bohatě stačilo. Nechal ho, ať rozezleně blýská očima po desce stolu, a dal se do práce.

Hrací pole se skládalo z dvou řad trojúhelníků stojících proti sobě. Někdo by mohl říci, že zírá do otevřené, zubaté tlamy příšery. V polovině ji dělilo dřevěné prkénko, které sloužilo jako mostík mezi oběma hráči. Akram jeden trojúhelník zaplnil černými kameny a na ten nakreslený naproti pro změnu vyrovnal bílé.

„Tady vidíš naše pole. Těm políčkům se říká klíny," oznámil Farídovi, zatímco do jednoho ze zmíněných klínů pokládal další kamínky vždy v jedné, nebo druhé barvě. „Cílem je dovést všechny hrací kameny do domečku. To znamená na úplně druhou stranu desky. Je to hra plná strategie, tříbí mozek. A když se nehraje o peníze, nejde o hazard. Jen přátelské utkání na ukrácení volného času."

„Přátelské utkání?" zopakoval po něm Faríd s podivem a na jeho tváři byl k vidění náznak spolupráce.

„Přesně tak, jen házíš kostkami a dle toho přesouváš kamínky. Podívej, ukážu ti to."

Akram převedl svá slova do pohybu a hodil čísla dvě a čtyři. O stejný počet míst poté posunul své kamínky, jeden dal kupředu o dvě políčka, druhý o čtyři.

„Tak co? Vidíš v tom nějaké nebezpečí? Nějaké scestí?" zazubil se na Farída, který se ke hře se zájmem naklonil.

„A mohl bys vzít jeden kámen a přesunout ho... o šest?" zeptal se, když za pomoci prstů spojil obě kostky dohromady, a automaticky se zaměřil na svou skupinu černých.

„Proč by ne. Když najdeš volný klín, můžeš se tam posunout a využít i sčítání. Vidíš? Je v tom i matematika. Učení má Anwaar rád, ne?"

„Anwaar buď milostiv," doplnil ho Faríd šeptem a převzal si od něj kostky. „Dobrá, přesvědčil jsi mě. Takže je mám jen hodit?"

„Přesně tak, jsi na tahu," pobídl ho princ a kostky po jeho slovech jako na povel cinkly na stůl. „Výborně, tři a čtyři. Hezký, jen do toho!"

„Já... Jistě," zamumlal, zatímco si pomáhal na prstech. „Omlouvám se, počty nejsou má nejsilnější stránka."

„Nesmysl, vždyť jsi prodával zeleninu," ušklíbl se princ, zatímco si zadumaně podpíral hlavu.

Zdálo se, že promýšlí své další kroky.

„Obchod je hlavně o domluvě," opáčil Faríd. „Znám rozmezí, do kterého se musím se zákazníkem dostat. Obvykle se jedná o jeden až tři stříbrné. Něco takového spočítám rychle." Po těchto slovech vzal do ruky černý kamínek a přesunul se na třetí z klínů. „Tobě počty jdou, že? Když jsi ten princ," dodal a posunul kamínek o další čtyři políčka.

„Tak zrovna tři plus čtyři mi přijde jako samozřejmost," pousmál se Akram a upil si vína. „Na něco takovýho nemusíš být princ, to zvládne i děcko. Ale víš ty co?" dodal, když viděl jeho skleslý pohled. „Ničeho se neboj. Procvičíš se, pak ti to půjde samo. Pomůžu ti s tím."

Po těchto slovech odehráli hned několik kol, během kterých oba hráči směřovali své kamínky do domečků a zároveň se snažili soupeře „vyhodit". Alespoň tak to princ nazval, když skončil na Farídem obsazeném políčku.

„Heh, tomu říkám štěstí," zasmál se Akram a odložil jeho kamínek na prkénko oddělující poloviny hrací desky. „Teď musíš povinně nasadit. O nic nejde, jen menší zdržení. Ale možná díky tomu vyhraju."

Akram ty věty mohl podat různým způsobem, ale místo nadřazenosti a nafoukanosti, která se v tu chvíli přímo nabízela, nahodil odlehčený, povzbudivý tón, díky kterému se Faríd vůbec necítil zle. Vlastně právě naopak, budovalo se v něm jen odhodlání a nutkání ve hře pokračovat.

Jejich partie působila velice vyrovnaně a svůj podíl na tom měly i princovy rady v podobě osvědčených tahů a strategií. Třeba, že pokud Faríd do jednoho klínu umístí dva a více kamínků, tak ho z toho místa nebude moci vyhodit.

„Slunce zapadá," prohlásil Akram, když při pohledu z okna zjistil, že se začíná smrákat. „Čas na večerní modlitbu. Dohrajeme to potom, co říkáš?"

„Souhlasím, a kde... Modlíme se opět společně?" povzdychl si Faríd.

Jen z myšlenky, že by měl opět trávit posvátný čas mezi lidmi, kteří vše považují za pouhou povinnost a mechanickou činnost nijak se nelišící od úklidu, se mu zvedal žaludek.

„Hmm, asi ne," pokrčil rameny princ. „Myslím, že je tady každý tak nějak sám za sebe. A vzhledem k tomu, jak jsi byl v té poušti nervózní, doporučuju jít ven. Budeš tam mít klid, nadýcháš se čerstvého vzduchu, a i to spojení s Anwaarem budeš mít silnější."

„Aha, to je vlastně skvělý nápad. Děkuji," přikývl Faríd a poté se zarazil. „A já... Říkal jsem si, jestli by ses ke mně třeba nepřidal," dodal s nesmělým úsměvem. „Na společné modlení, myslím."

„To je od tebe vážně zlatý, Flíčku, opravdu. A víš ty co? Možná to i udělám, ale teď začni beze mě. Já si ještě trochu pročistím hlavu, než začnu."

Faríd přikývl a zvedl se ze židle. V hostinci to stále žilo a zdálo se, že alkohol i zábava mají přednost před očistou a duchovními povinnostmi. Přítomnost prince ho však dokázala přesvědčit, že se míra bezvěrectví během cestování udrží na minimu. Dokud bude mít u sebe Akrama, zvládne to.

Mlčky vyšel ven do menšího, opuštěného dvora. Chladný vzduch ohlašoval blížící se večer a všemu vládlo ticho. Klid přírody ukládající se ke spánku jen tu a tam narušilo nedaleké zaržání koní nebo lehké zahoukání sovy. Je v bezpečí.

Bouře, jež v něm zuřila od chvíle, kdy se dozvěděl, že bude muset vyrazit na cesty, odezněla. Pomyslné knížečky vzpomínek, strachů i myšlenek, které v něm po celou dobu poletovaly v jinak nespoutaném víru, nyní ležely srovnané na poličkách. Konečně nalezl klid. Na tváři se mu při tom uvědomění objevil úsměv od ucha k uchu. Ono to vážně půjde.

Faríd si našel hezké, odlehlé místečko, kde měl pocit, že na něj nikdo pořádně neuvidí. Opět si sundal plášť, na který poklekl, a začal s tichou sadou odříkání. Na rozdíl od vojáků, u kterých tušil, že nyní v hostinci dost možná provádí něco podobného, si dal záležet, aby do toho opět vložil celé srdce. Nepovažoval ji za povinnost, kterou musí splnit, jinak přijde trest, ale za čest. Za možnost zklidnit tělo a vyčistit si mysl. Zastavit se, zapomenout na starosti a užít si pocit svobody, který s odloučením se od času i prostoru zákonitě přicházel.

Jakmile dokončil poslední sadu odříkání, vzhlédl. Obloha již byla oblečena do nočního hávu, poseta jasnými hvězdami, které tak důvěrně znal. Dokud bude mít nebe, nikdy se neztratí. Vždy najde cestu domů. S touto myšlenkou se narovnal a chtěl se vrátit do hostince, avšak než tak učinil, zaslechl za sebou rychlou sadu kroků. Ze samotného návštěvníka ještě nespatřil ani rukáv a již mu cizí dlaň svírala ústa.

Kombinace šoku, strachu a překvapení způsobila, že ze sebe Faríd dostal jen tlumené „hmf", které však ihned zarazil nůž přiložený na hrdle.

„Zakřič a já tě podříznu," ozval se mu těsně u ucha nepříjemný mužský hlas. „Prosím, jen mi zazpívej, chlapečku."