Když Faríd otevřel oči, spatřil Akrama, jak se na něj z podřepu protivně culí. Denní světlo jen více zvýraznilo jeho menší, štíhlou postavu i prošívaný, a dle všeho mimořádně drahý, oděv. Kolem pasu měl uvázaný zlatý pásek a stejně zbarvené okraje nesl i princův turban, zpoza kterého mu čouhaly kudrnaté vlasy.

„Brý ráno, Flíčku," pousmál se Akram a upil si z čaje. „Vyspal ses dobře?"

„Já... Jistěže," zamumlal a promnul si oči. „A jsem Faríd," připomněl mu své jméno, ovšem na zakrytí znaménka kolem pravého oka již silou neplýtval.

„Tvá mamka mi udělala čaj. Vážně dobrý, prý pomáhá i s kocovinou. Na cestu si toho vezmu vědro," zasmál se, a i Faríd se po zaslechnutí těchto slov pousmál.

Čaj od maminky fungoval jako elixír na všechny neduhy. Miloval ho už jako dítě a dostával ho hlavně, když se necítil dobře. Pokaždé zafungoval jako mocné zaříkávadlo. Navíc se jeho hladina leskla odstíny zelené, modré, místy azurové i tyrkysové barvy, které nápoji jen přidávaly na jeho nadpozemskosti. Alespoň tedy dle Farída. Hakim se držel spíše přízemního názoru, že se jedná pouze o směs léčivých bylinek, které barví vodu namodro. Jenže taková nádherná barva zkrátka nemohla vzniknout bez kouzel!

„Takže matka už je vzhůru?" Faríd zívl a protáhl se.

Doufal, že ho několikahodinový spánek posílí a pomůže mu v regeneraci. Místo toho se však cítil jako zasednutý velbloudem. Na paži i tváři nesl otlačeniny a otisky kamínků. Každý jeho sval křičel o pomoc a on začínal litovat toho, že se tak snadno vzdal své rohože.

„Jsi poslední," ozval se ode dveří Hakim. Vlasy po ramena měl již učesané, strniště na bradě upravené. Zkrátka byl jako ze škatulky. „Dokonce i otec už snídá, chudák zažil šok. Spletl si tě tady s tím hňupem. Chtěl ti popřát dobré ráno, a když zjistil, že na něj z rohože kouká... tohle," ukázal na Akrama, „tak se v něm probudila síla nebeské armády."

„Málem mi zlomil ruku!" postěžoval si princ.

„Jo, moc pěkný pohled," zasnil se Hakim.

„A tys to celé prospal!" pokračoval Akram ukřivděně. „Tohle jsme si nedomluvili, Flíčku. Máš mě přece chránit! A to nejen před stíny ovládajícími zabijáky, ale taky před tvým taťkou, kterej je na tom všem možná tím úplně nejhorším. Má šíleně tvrdý pantofle!"

Po těchto slovech se princ otočil na podpatku a dramaticky vykráčel na chodbu. Dveře za sebou nezabouchl, buď si netroufal, protože se hrozba podrážky zdála být stále aktuální, nebo doufal, že jeho čin dokončí nějaký sluha.

„Stále máš čas na ranní modlitbu," chopil se slova opět Hakim. „A snídani máš připravenou na stole."

„Měli jste mě vzbudit, pomohl bych vám," hlesl Faríd a se smutným pohledem vyhlédl z okna, kde se na horizontu již z velké části vyklubalo slunce. „Není správné, abych zde lenošil, zatímco vy pracujete."

„Povyprávěl jsem rodičům o tom, co se ti přihodilo, a shodli jsme se, že odpočinek potřebuješ jako sůl," pokračoval Hakim vstřícným hlasem. „Místo výčitek se dej do pořádku a hurá na snídani. Ale být tebou, tak si pospíším. Ten vznešený náfuka si totiž už nějakou chvíli brousí zuby na tvou porci a Malika ho od talíře nebude držet věčně. A jak ji znám, také si chce něco z toho ukradnout pro sebe."

„Děkuji ti za radu, bratře. Pospíším si," přikývl Faríd, a přitom se pro sebe pousmál.

Jejich sestřička velice ráda uždibovala z cizích porcí, zvlášť když došlo na něco sladkého. Až ho překvapilo, že se nyní místo role zlodějíčka výjimečně chopila funkce ochranky. Alespoň dočasně. Měl by si s tím modlením vážně pospíšit, avšak ještě předtím musel provést ranní očistu. Zbavit tělo špíny i chaosu, jak se psalo ve svatých textech. Odtrhnout se od pozemského strádání a na moment se ocitnout mimo čas a prostor.

A tak si do pokoje přinesl vědro a dal se do práce. V duchu poděkoval Anwaarovi, Anwaar buď milostiv, za jeho přízeň a sdělil mu svůj záměr projít očistou. Poté si umyl ruce, vypláchl ústa i nos a zbytek obličeje, později přešel k celým pažím. Nezapomněl ani na vlasy, uši, krk a chodidla. Teprve když měl jistotu, že kůži zbavil špíny i hříchů, které na ní mohly ze včerejšího dne ulpět, přešel k připravenému modlitebnímu koberečku směřujícímu k Bagrúhu.

„UŽ SEŠ?!" ozval se za jeho zády Akram a on nadskočil.

„Co blázníš?" vydechl nakonec. „Nemůžeš sem vtrhnout bez zaklepání. Zvlášť, když víš, že se chystám modlit. Pokud vše nestihnu do konce svítání, budu mít u Anwaara, Anwaar buď milostiv, dluh!"

Poslední slova na něj Faríd téměř křičel. Ještě nikdy předtím modlitbu nezmeškal a rozhodně s tím nehodlal začínat. Ne teď, ne později. Na jeho nářek se mu však dostalo jen jednoduché odpovědi ve formě nezdvořilého „ugh, už zase ten Anwaar" mlasknutí a princ odkráčel pryč. Faríd tento čin nijak nekomentoval, jen se zhluboka nadechl a obrátil se zpět k modlitebnímu koberečku.

Od té chvíle ho již nic nerušilo a s posledním odříkáním spokojeně vydechl. Dlaněmi se zapřel o kolena a rozhlédl se kolem. Princ nebyl nikde k nalezení, což ho zaskočilo. Pokud se cítil nesvůj, když se Akram nacházel poblíž, pak jeho nepřítomnost byla snad ještě o něco horší. Proto se jen v rychlosti doupravil, uvázal si přes hlavu svůj kostkovaný šátek jako ochranu před sluncem a vydal se na snídani.

„Dobré ráno," pozdravil rodinu, která již z velké části skončila s jídlem, a přisedl si ke stolu.

„Ránko," zazubila se na něj Malika a dala mu pusu na tvář. „Hezky ses nám vyspinkal?"

„Provokuješ mě?" pousmál se Faríd a převzal si od ní talíř s chlebem a jogurtem. „Měli jste mě vzbudit, pomohl bych vám."

„Místo tebe jsme měli další pár rukou," ozval se z čela stolu otec, jehož porce se za ty měsíce nápadně ztenčila, přesto mu i tak dělalo problémy ji dojíst.

Faríd si ho pamatoval jako silného muže budícího respekt. Starší verzi Hakima, která se o ně postará a ochrání je i v těch nejtěžších časech. Jenže stačilo jen pár týdnů nemoci a nyní s nimi snídal téměř cizí, vyhublý stařec.

„Příště mi řekněte," pokračoval otec s důležitým odkašláním, „až budete pořádat další podobné čachry machry s postelemi, ano? Myslel jsem, že nás chce okrást."

„Okrást?" ušklíbl se Akram. „Ale prosím vás. Pokud bych byl zloděj, asi bych si nedával uprostřed akce šlofíčka. Navíc, co bych tady asi kradl? Vaši drahocennou zásobu pavučin?"

„Mám toho nezdvořáka vytahat za uši, otče?" nabídl se Hakim.

„Je to náš host," vložila se do rozhovoru matka, která zrovna utírala tvářičky Maliky od jogurtu.

„Host, nehost, trochu respektu z něj dostat můžu," pokrčil rameny Hakim. „A co ty, Faríde? Proč mlčíš?"

„Jen poslouchám," pousmál se a ukousl si z chleba.

„Dobře, až skončíš, postarej se o nádobí," ozvala se opět matka a obrátila se ke zbytku osazenstva. „Hakim a Malika mě doprovodí na pole a co se našeho hosta týče –"

„Tady vás přeruším, paninko." Akram vstal od stolu a důležitě se narovnal. „Před chviličkou jsem vyslal svého poštovního jestřába, mí muži si mě tady brzy vyzvednou. Ne, že bych teda nechtěl mýt nádobí, nebo makat na políčku, i když... Vlastně jo, byla by to vážně na prd práce, co si budem. Je mi vás líto, fakt smůla, ale takový je holt život, že?"

Žena na to nic neodpověděla, jen vzala Maliku ven, zatímco Hakim vedl otce zpět do postele. Faríd tak v tichosti dožužlal poslední kousky chleba a poté se dal do sklízení nádobí. Dělal přesně tak, jak mu bylo řečeno.

„Chovají se k tobě jako k sluhovi," mlaskl Akram ležérně opřený o stěnu, zatímco pozoroval, jak Faríd do kuchyně přenáší vědro s vodou. „A jasně, chápu, prvorozený syn má vždycky výhrady. Všechno dědí a tak. Ale hej, aspoň by se mohli snažit a dělat, že tě mají rádi, ne?"

„Mají mne rádi," odpověděl s co nejneutrálnějším tónem, přesto talíř sevřel o něco křečovitěji.

„Jo?" ušklíbl se Akram. „Mně přijde, že jsi jim spíš na obtíž. Ještě s tou tvou značkou na obličeji. Najít ti ženskou bude fuška."

„Mluvíš z cesty." Faríd se hlídal, aby s nyní již suchým talířem nemrštil o zeď. „Rodina mne miluje, jsem zde doma, a i když netuším, co se těmi řečmi snažíš dokázat, žádám tě, abys s nimi přestal."

„Ale vždyť já se vůbec o nic nesnažím!" nadhodil Akram s úsměvem, jehož cíl mohlo být jak usmíření, tak i další provokování. „Pouze ti říkám, jak to vidím. Víš, já umím být dost bystrý."

„Jistěže."

„Je to pravda!" vyhrkl Akram ukřivděně.

„Vždyť také nic neříkám."

„Do paláce za mnou jezdilo mnoho učenců a všichni do jednoho ze mě byli umprdunk. Prý jsem předhonil dobu, ale něco takového nemůže kluk z farmy jako ty nikdy pochopit."

Faríd něco neslyšného zamručel, přičemž na prince ani jednou nepohlédl. Přesto by Akramův spokojený úsměv a pohled plný provokace dokázal vycítit až z Bagrúhu. Nakonec tak jen v tichosti uklidil po sobě i ostatních. Nádobí umyté, drobečky smeteny. Již se chystal vyrazit ven, aby pomohl na poli, ale tehdy jeho pohled upoutal jestřáb, který přistál na okně.

Jeho světlé, flekaté peří doplňovaly zářivě žluté oči, které ho zcela uhranuly. Vše na něm působilo vznešeně. Jako by hleděl na inteligentního tvora, jen kdyby jim hned po přistání nezačal oklovávat dřevěnou okenici!

„Ale huš!" Faríd se toho jestřába pokusil odehnat, ale to už se opět ozval princ.

„Jaký huš? Tohle je přece Šťovík!" zasmál se. „Nazdar, kámo. Neseš nějaké novinky?"

Akram se vyklonil za zvířátkem, které mělo na zádech v připevněném tubusu nějakou zprávu.

„Takže Šťovík?" zeptal se ho Faríd s podivem. „Netušil jsem, že osoba tvého postavení bude znát bylinky."

„Šťovík je tak pitomý slovo, že by bylo hřích ho nevyužít," odpověděl Akram, zatímco se mu oči soustředěně pohybovaly po svitku.

Zdálo se, že čte něco nanejvýš důležitého. Vnímal každé slůvko a po chvíli se mu na tváři objevil odlehčený úsměv.

„Medici mi tu věc neustále podstrkovali, musel bych bejt blbej, abych si ho nepamatoval. A taky jsem originální. Pochybuju, že po světě běhají dva jestřábi se jménem Šťovík. No, nemám pravdu?" zasmál se a pohladil zvíře po hlavičce.

Šťovík se mu pod dlaní div netetelil blahem a Faríd se při tom pohledu neubránil myšlence, zda princ náhodou nevyniká i v interakci s jinými zvířaty. Možná se dokonce jednalo o jeho skrytý talent! Jenže poté si vzpomněl na záležitost s velbloudem a rozhodl se tuto teorii smést ze stolu. Stále měl v živé paměti Akramův nenadálý vzestup i pád.

„A přinesl s sebou dobré zprávy?" zeptal se Faríd nakonec a princ pokrčil rameny.

„Nevím, jestli zrovna dobrý, ale... Počkej, přečtu ti to. Vaše Výsosti, to jsem jakože já, vyrazili jsme z Bagrúhu. Dorazíme krátce po příletu jestřába. Pac a pusu, líbá generál."

„A takto obvykle vypadá veškerá korespondence?" Faríd s podivem povytáhl obočí. „Pac a pusu, líbá tě generál?"

„No, možná jsem si to trochu okořenil a... Vlastně myslím, že je támhle vidím. No, jo! To jsou voni!" zajásal a poté se otočil na Farída. „Nezatoulej se mi nikam daleko. Ještě tě budu potřebovat. Máme s tebou velký plány!"

Faríd nechápavě natočil hlavu na stranu. Z nějakého důvodu mu z věty „máme s tebou velký plány" přeběhl mráz po zádech. Jaké „máme"? A co za „plány"? O čem to ten kluk mluvil?

Stejně tak i hláška „ještě tě budu potřebovat" v sobě nesla jistý nádech hrozivosti. Nohy mu v tu chvíli dávaly jasný signál: nechat Akrama Akramem a vydat se za ostatními na pole. Vyhnout se mu a už se jím až do jeho odchodu nijak nezabývat. Nakonec však zvítězila zvědavost a on se rozhodl, že zůstane. Dá tomu ještě chvíli, a poté uvidí.

Zamyšleně se opřel o okenici a zadíval se na Šťovíka, který se procházel pod oknem. Popruhy nesoucí tubus na zprávy měl spjaté zlatou kruhovou pečetí s půlměsícem. Ještě nikdy předtím nic podobného neviděl. A podobným způsobem ho zarazil i pohled na početnou skupinu lidí, která se znenadání zformovala na vrcholu písečné duny.

Akramovi muži, napadlo ho při pohledu na různorodé panstvo. Dle všeho vyrazili z Bagrúhu převlečeni za žebráky, rolníky i obchodníky. V tichosti se vmísili mezi běžný lid a teprve, když se dostali do bezpečí, vyměnili leckdy otrhané oblečení za zbroj a bílé pláště. Rozhodně se jednalo o chytřejší tah, než co předchozí noc vyvedl princ.

Najít generála Farídovi nečinilo potíž. Vyčníval již jako „otrhaný chudák", ovšem po převlečení ještě nabyl na majestátnosti. I přestože se jeho bílý plášť nijak nelišil od ostatních, výjimečným ho činil doplněk v podobě královské pečeti, která společně s jednoduchou kroužkovou zbrojí zdobila jeho hruď. Kolem helmy měl nyní omotaný zlatobílý turban a celkově působil jako člověk na vysoké úrovni.

Farídovu mysl tak okupovala jen jediná myšlenka: Co po něm někdo takový může chtít?

***

„Generál Chálid!" zasmál se Akram, když došel k vysokému, zachmuřenému muži. „Chyběl jste mi, chlape vousatá!"

„Jsem rád, že jste v pořádku, Výsosti," zamručel generál a promnul si tmavý plnovous. „Ale včerejší noc se nesmí opakovat. Už nikdy se nevzdalujte bez mého vědomí. Nacházíme se na půdě nepřítele a ten stínotvůrce... Anwaar vás musí držet v přízni, Anwaar buď milostiv, když jej svedl z cesty, a umožnil vám uniknout."

„Jistě, musím být učiněný Anwaarův miláček. No, a co... zbytek?" nadhodil Akram co nejležérnějším tónem, přesto jeho pohled klesl k písku. „Když jsem je viděl naposled, tak... Řekněme, že nevypadali dvakrát zdravě. Budeme potřebovat nové lidi?"

„Žádná ztráta na životech, ovšem..." Chálid se otočil směrem k jejich vozu. „Všichni se dostali do stavu jakéhosi vědomého bezvědomí. Netuším, jak to lépe popsat. Ti lidé jsou vzhůru, ale vlastně nejsou. Oči mají otevřené, ale jinak na nic nereagují, nemluví, nejí, nespí... Jen tak leží, je to děsivé."

„Hmm, velice mrzuté. Nicméně!" Akram se narovnal a důležitě vztyčil ukazováček. „Mám pro tebe novinku, Chálide. K naší výpravě se připojí nováček. Ten farmářík, co na nás už nějakou chvíli zvědavě kouká z okna, a ne, neotáčej se na něj. Chceme být nenápadní."

„Tak ‚farmářík'?" povzdychl si generál. „Výsosti, nejsem si jist, zda si můžeme takový risk dovolit. Už nyní jsme kvůli vašemu tajnému výletu za občerstvením ztratili několik mužů. Možná nezemřeli, ale nejsou schopni boje. Další člen, navíc prostý farmář, nemůže..."

„Chálide, Chálide," mlaskl princ a zlehka se zhoupl na nohách, „řekni mi, kdy jsem na tebe měl naposledy nějakou žádost?"

„Minulou noc, když jste chtěl jít pít."

„Aha, tak jinak: Kdy jsem na tebe měl žádost, která by nebyla otázkou života a smrti?"

„Minulou noc. Když jste chtěl pít."

„S tebou vážně není rozumná řeč," povzdychl si Akram. „Ale teď mě dobře poslouchej. Ten farmář s námi půjde a víš proč? Protože ho ten stínotvůrce jako jedinýho nerozcupoval. Byl jsem zalezlej v koši, myslel jsem, že bude po mně, ale –"

„Počkat, tak v koši?" vydechl generál s podivem.

„Přesně tak a teď mě nepřerušuj. Byl jsem v tom koši a slyšel jsem, jak se k nám přibližuje. Ten kuk zpanikařil a strachy vypísknul. Docela jako štěně, vážně. Už jsem se pomalu loučil se životem, myslel jsem, že mě tomu stínotvůrci napráská, ale ne. On nejenže udržel tajemství i moč, což je fakt obdivuhodný, ale ještě to přežil. Nějak ho zahnal, a já musím zjistit jak. Chci ho u sebe ve dne v noci, rozumíme?"

„Dobrá. A jak zní jeho jméno?"

„Říká si Faríd."

„Hmm..." Chálid zadumaně pohlédl Akramovi přes rameno, aby si toho chlapce lépe prohlédl. „Takže Faríd. Vypadá jako běžný chudák, takových při cestách potkáme dvanáct do tuctu."

„Instinkt mi říká něco jiného," zazubil se na něj princ. „Věřte mi, ten kluk má talent, mohl by nám posloužit jako živý štít."

„A jak ho přimějete, aby s námi jel? Přeci jen není vaším poddaným a pouze blázen by vyrazil na výpravu, aby se z něj stalo krmivo pro stínotvůrce."

„Ó, ne, ne, ne, o tom krmivu bych raději pomlčel. Řekněme, že vše pojmu o něco... lidštěji," pousmál se Akram. „Nemějte strachy, Faríd s námi vyrazí. A ještě bude rád."

---

První úsek kapitol za námi. Zde mapka za odměnu!